Výroky o tom, že naše demokracie potřebuje změnu, že nenaplňuje ideály listopadu, či dokonce první republiky, by měly být nehodné pozornosti. Český problém je totiž v představách o demokracii, nikoli v naší liberální demokracii jako takové. Stačí se podívat na základ všemožných definic.
Pro liberální demokracii je mimo jiné přirozený permanentní názorový střet odehrávající se v rámci stanovených pravidel. Ta je samozřejmě možné měnit, ale jedině pokud je k dispozici většina, tu nadpoloviční, tu kvalifikovaná. Jak se praví v naší ústavě, kterou je dobré si čas od času přečíst: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“.
Možná v nepochopení, či neakceptaci tohoto faktu se skrývá první zdroj žehrání na českou polistopadovou demokracii. To, že se politici střetávají, hádají a obstruují, není degradace demokracie a projev jejího nedostatku, naopak (samozřejmě, jiným příběhem je kultura tohoto střetávání, ale za tu nemůže demokracie). Důležitý je výsledek těchto střetů, zda se podaří získat většinu a názor prosadit, zda „spadne pod stůl“. K tomuto střetu patří i právo na svobodné vyjádření svého názoru, včetně protestu kdesi na náměstí. Ale to je tak vše, změna v demokracii může být provedena nikoli defenestrací, nikoli silou, ale jen a pouze politickým procesem.
Druhým zdrojem žehrání je politika a hledání něčeho nepolitického, co by vládlo lépe. Nic takového ovšem neexistuje. „Správa obce“ je čistě politická a obvykle – jako u nás – ji občané vykonávají prostřednictvím politických stran, jak se praví v ústavě. Vláda a rozhodování o správě státu (zadání) je tedy věcí primárně politickou a provedení pak odbornou, díky úřadníkům a dalším. Vyvolávání dojmu, že odborníci mohou nahradit politiky, že se dá stát řídit jako firma, je medvědí služba, kterou českému státu a demokracii obecně poskytují marketingové subjekty typu Ano. Přitom Andrej Babiš, ať se tváří jakkoli, politice rozumí a umí být dobrým politickým hráčem, i když ve svém hnutí je osamocený. Jeho problém je v nedostatku znalosti formálních pravidel procesu, ale to se dá naučit. Pak už se ovšem nebude lišit třeba od jiného schopného politického hráče, kterého ovšem nemá rád – Miroslava Kalouska.
Stát se nedá řídit jako firma třeba i proto, že může činit jen to, co je mu zákonem dovoleno, na rozdíl od občana. Na vše je tedy potřeba zákon a k jeho schválení, nebo novelizaci je zapotřebí většina, které se dá dosáhnout zas a jen politickým procesem, což ale může trvat dlouho. Podobnou medvědí službu činí věrozvěsti přímých voleb všeho druhu. Přímé hlasování může vést ke stejnému špatnému i dobrému výsledku, jako zastupitelský systém. Dávání za vzor Švýcarska je stejný nesmysl, jako obhajování sociálního státu švédským příkladem. Politika, její vnímání a rozhodování se totiž neodehrává jen v rámci psaných pravidel, ale především je řízeno těmi nepsanými normami chování a myšlení, které jsou silně zakódovány.
Spor o přímou demokracii je přitom sporem zásadním a vzbuzujícím obavy z toho, že jeho prosazení dopadne stejně špatně, jako přímá volba prezidenta, a povede k rozkolísání politického systému. Nestačí totiž jen změna jednoho zákona, je zapotřebí mnohem víc. Například, praxe ukazuje, že kromě velikosti (čím menší, tím lepší) je pro efektivní výkon přímé demokracie důležitá i decentralizace. Větší míra decentralizace je však v konfliktu s obecným požadavkem na silnější stát v mnoha oblastech, včetně třeba sociální. O tom však Sládkova náhražka naší politické scény Tomio Okamura nehovoří.
Třetím zdrojem žehrání je spojování všech druhů spravedlnosti s demokracií. Ať už je demokracie nástrojem k prosazení spravedlnosti, či je spravedlnost její nedílnou součástí, nejde primárně o spravedlnost sociální. Zaměstnanost, nebo sociální rovnost nemá tedy s demokracií nic společného, přesto to od ní řada lidí očekává.
A konečně, z různých komentářů si člověk snadno odvodí, že existuje obecná tendence spojovat kvalitu demokracie s osobními preferencemi k politikům, či stranám. Nemám-li rád Babiše, Zemana, Klause, Kalouska a další, mám tendenci vidět demokracii jako „porouchanou“, když jsou u moci a naplňují svá politická předsevzetí. Jistě, může mi být z výroků prezidentů a exprezidentů, či ministrů a exministrů financí špatně, ale pokud volám po nesystémové změně (revoluci), tak jsem větším ohrožením pro demokracii než ti, které nemám rád.
Jistě by se daly najít další postřehy o tom, že demokracii vytýkáme něco, co nemůže naplnit, ale tyto čtyři příklady stačí. Nechci lakovat nic na růžovo, nechci bagatelizovat korupční pokusy, či neúspěšnou snahu demokracii oligarchizovat (mimochodem, odhalení těchto pokusů je výrazem toho, že naše společnost ani demokracie nejsou slabé), ale nevydávejme extrémy za normu, nazývejme věci pravými jmény a nevytvářejme pocit, že se promrhalo 25 let a že je zapotřebí revoluční změny (étos permanentní revoluce). Česká demokracie obstojí i hodně kritickému pohledu a vláda se navrátila do rukou občanů, kteří mají mnoho prostředků, jak vyjádřit nesouhlas a přičinit se o změnu. Je jen na nich, jak možnosti využijí, jestli skončí u žehrání, či se v rámci nastavených pravidel pokusí o něco více.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
