Gorazd B. Stokin: Alzheimerovu chorobu budeme umět léčit, až pochopíme, jak vzniká

Ve své práci se věnujete Alzheimerově chorobě, zejména jejímu ranému stadiu. Proč vás tak zajímá či dokonce fascinuje?

Alzheimerova choroba mě fascinuje, protože jde o onemocnění, které vám krade vzpomínky. V tomto ohledu je to neobvyklá nemoc. Pokud dostanete infarkt, nemůžete dýchat, můžete cítit bolest na hrudi. Pokud utrpíte mozkovou mrtvici, můžete sice také ztratit paměť, ale obvykle budete mít problémy s řečí a s pohybem rukou nebo nohou. V případě Alzheimerovy choroby všechno opravdu začíná pamětí, kdy vzpomínky jsou najednou pryč. To mě přivádí k myšlence, že pokud porozumíme Alzheimerově chorobě, budeme chápat i to, proč vzpomínky ztrácíme, a také, jak vznikají.

Mohl byste popsat současný vývoj výzkumu demence či Alzheimerovy choroby?

Je to velmi frustrující, protože se už více než deset let snažíme vyvinout lék na Alzheimerovu chorobu, ale doposud bylo všechno naše úsilí marné. Pokud tuto frustraci pominu, myslím, že jsme v této oblasti od doby, kdy jsem v polovině devadesátých let začínal, dosáhli významného pokroku. Dozvěděli jsme se mnoho o biologii a patologii Alzheimerovy choroby, víme také hodně o klinických vlastnostech. Důležité objevy v oblasti Alzheimerovy choroby nám navíc ukázaly cestu, jak přistupovat ke studiu dalších podobných onemocnění.

Co tedy tuto nemoc způsobuje?

Nevíme. A to je jeden z hlavních důvodů, proč tuto chorobu zkoumám. Zajímá mě, proč trpíme Alzheimerovou chorobou a proč tato choroba souvisí se stárnutím. Při Alzheimerově chorobě vznikají charakteristické patologické léze – takzvané amyloidní plaky. Jedná se o nefunkční shluky bílkovin mimo mozkové buňky. Proč vznikají a jak souvisí s vývojem Alzheimerovy choroby, nebo zda jsou pouze průvodním jevem onemocnění, však nevíme.

A jak se dá léčit? Pokud vůbec?

Bohužel stále nedokážeme říct, jak se dá tato nemoc léčit. Myslím, že ji budeme umět léčit, až pochopíme, jak Alzheimerova choroba vzniká.

Jaké jsou rizikové faktory Alzheimerovy choroby?

Hlavním rizikovým faktorem je stárnutí. Dalším rizikovým faktorem je pak podle nejnovějších výzkumů i traumatické poranění mozku. Prokázalo se, že opakovaná poranění mozku, například při nárazu hlavou, vedou s určitým časovým zpožděním k vyšší produkci a hromadění amyloidních prekurzorových proteinů v mozku a ty následně vedou ke zvýšenému riziku vzniku Alzheimerovy choroby. Kromě toho existují další rizikové faktory vyplývající ze sedavého způsobu života, přemíry jídla, alkoholu, kouření či obezity, které všechny způsobují kardiovaskulární onemocnění. Tyto nemoci pak zřejmě ovlivňují ??i jakoukoli jinou patologii mozku.

S klinikou Mayo jste spolupracoval na výzkumu, podle kterého mohou duševní aktivity chránit před mírnými kognitivními poruchami. Které z těchto aktivit jsou nejužitečnější?

Myslím, že všechno je užitečné. Ale s mírou. Stává se mi, že ke mně přicházejí manželé či manželky pacientů trpících Alzheimerovou chorobou, a stěžují si, že se partnera snaží donutit, aby si každý den všechno zapamatoval. A to obvykle nefunguje, protože pokud si nedokážete věci zapamatovat, a někdo vás přesto nutí, jen vás to rozčílí. Představte si, že máte zlomené nohy, a já vám řeknu, že půjdeme na výlet do Jeseníků. Odpovíte mi, jestli jsem se nezbláznil, že přece nemůžete chodit. A tohle je totéž, jako když mám poruchu paměti a vy se zeptáte kolikátého je dnes. Myslím si, že pro lidi, kteří nemají kognitivní poruchu, je správné cvičit. Musí to brát ale jako zábavu, ne mučení. Pokud se však u lidí vyvine porucha paměti, je dobré, pokud jsou ochotni se z vlastní vůle zapojit do těchto her. V případě, že ne, radím tyto lidi do ničeho nenutit, protože by je to pouze frustrovalo. Oni vědí, že zapomínají a vy je tlačíte přesně do toho, co nemají rádi.

Co tedy můžeme při stárnutí udělat pro ochranu mozku?

Je důležité žít duševně stimulující život. Zapojit se do počítačových aktivit, čtení, řešení hádanek, hraní různých her. Měli bychom se snažit vystavovat náš mozek různým podnětům, od vůně lesa přes pohled na hory až po chuť oceánu. To je první věc. Druhou věcí je podle mého názoru fakt, že by lidé měli vést společenský život. Myslím si, že lidé, kteří nemají moc přátel nebo známých a vedou izolovaný život, jsou více ohroženi. Je pro ně snazší se dostat z dosahu reality, což je také problém starších osob. Už nepracují, nemají pestrý rodinný život, neprovozují tolik činností, sledují maximálně televizi nebo čtou noviny. Pokud ztratí zájem, začnou žít v bublině, ve které už nevědí, co je realita světa. A třetí důležitá věc je dostatek fyzické aktivity. Myslím si, že fyzická aktivita je opravdu zásadní. Lidé by se měli věnovat různým druhům sportu. Nemusíte být olympijským vítězem, nemusíte trénovat jako Zátopek, ale můžete sport brát jako zábavu a zkusit si na něj udělat čas. Pro lidi je rovněž důležité, aby byli šťastní a příliš se nerozčilovali.

Jak si chráníte mozek vy osobně?

Zabývám se spoustou duševně stimulujících aktivit. Každý den musím hodně přemýšlet, plánovat a řešit různé problémy. Jako šéf Mezinárodního centra klinického výzkumu (FNUSA-ICRC) mám svou laboratoř, proto se pravidelně zabývám i výzkumem a přemýšlím o dalších experimentech. Mám rád knihy, čtu také hodně vědeckých prací, rád se dívám na televizi a hraju hry, oblíbené mám například šachy. Mám rád hádanky a především mám rád lidi. Možná je to ovlivněné tím, že jsem neurolog zabývající se chováním a kognitivními funkcemi, lidé tedy ke mně chodí a mluví o všech druzích problémů, které mají. V neposlední řadě se snažím být zdravý. Samozřejmě nedělám všechno zdravě, jako každá jiná lidská bytost mám své chyby, ale snažím se hodně chodit, cvičit a rád běhám. Mám rád lyžování, tenis, příležitostně golf.

Chrání před poklesem kognitivních funkcí inteligence, protože máte větší kognitivní rezervu?

Spíše než inteligence, kterou nelze přesně definovat, chrání vzdělání. Vzdělání je rozhodně ochranným faktorem. Lidé, kteří mnoho let studovali, a kteří i později žijí mentálně stimulujícím způsobem života, mají obvykle větší kognitivní rezervu, a dokonce i když onemocní, vyrovnávají se s onemocněním lépe, než ti, kteří tuto rezervu nemají.

Jaké omyly existují v neurologii, pokud jde o kognitivní poruchy spojené se stárnutím?

Řekl bych, že dva. Za prvé, že jde o fyziologický proces. Ve staré Evropě, tedy například v České republice, Rakousku nebo Slovinsku, možná více než ve Spojených státech nebo v Japonsku, si lidé myslí, že když stárnete, musíte zapomínat. To však není pravda. Jak bylo prokázáno mnoha studiemi, stárnutí neznamená ztrátu paměti, ztráta paměti při stárnutí znamená onemocnění. Druhou kontroverzí je skutečnost, že dříve lidé dávali zapomnětlivost do souvislosti s aterosklerózou, což také není pravda. Alzheimerova choroba nemá nic společného s ucpáváním cév. Cévní onemocnění mozku může způsobit kognitivní poruchy a může přispět k Alzheimerově chorobě, ale primární příčinou Alzheimerovy choroby není cévní onemocnění.

Jaký úspěch ve své vědecké kariéře považujete za největší?

Když jsem asi před deseti lety zjistil, že určitá část mozkových buněk souvisí s Alzheimerovou chorobou. V mozku máte různé buňky, které můžete rozdělit na tři typy jednobuněčných, které pocházejí z progenitorových kmenových buněk mozku, a ostatní pocházející ze žloutkového váčku. V mozku máte gliální buňky, kterých je víc, pak neuronové buňky, tedy skutečné mozkové buňky, kterých je méně. A tyto skutečné mozkové buňky mají tělo a dlouhé výběžky, které mohou být například v míše. Výběžky mohou být dlouhé až jeden a půl metru, mohou dosahovat až k vašemu palci u nohy. Moje práce ukázala, že změny v těchto výběžcích jsou u Alzheimerovy choroby běžné a jsou nějakým způsobem spojeny s vývojem onemocnění. Nyní studuji mechanismy, kterými tyto změny mohou přispět k Alzheimerově chorobě nebo traumatickému poškození mozku.

A co vaše přání do budoucna?

Z pozice vědce bych chtěl vědět, proč vzniká Alzheimerova choroba. Proč k onemocnění dochází častěji při stárnutí. Jako neurolog nebo neurovědec bych si přál mít lék, abych mohl pacientům více pomoci.