Jednoznačných 52 % hlasů pro vystoupení z Evropské unie ovšem považují eurosocialisté za výsledek „relativně těsný“. O vítězství zdravého rozumu přitom nerozhodlo „pár tisíc hlasů“, jak tvrdí zhrzení zastánci stále těsnější Unie, nýbrž hlasy neuvěřitelných 1 269 500 voličů. Pro představu: Labouristé vedeni Tony Blairem zvítězili v roce 2005 rozdílem pouhých 767 521 hlasů.
Díky chybnému průzkumu veřejného mínění přitom máme možnost porovnat, jak by ti samí aktéři reagovali na výsledek opačný. Agentura YouGov totiž zveřejnila bezprostředně po uzavření volebních místností výsledek průzkumu, podle kterého se (stejných) 52 % Britů vyslovilo pro setrvání v Evropské unii. Okamžitě se tak objevily výroky o „vítězství zdravého rozumu“. Nemluvilo se naopak, kupodivu, o „těsné většině“, nýbrž o většině 4 procentních bodů.
V duchu zásady rozděl a panuj se okamžitě po zveřejnění výsledků pokoušejí prounijní politici a novináři uměle vytvářet napětí mezi Skotskem (respektive Severním Irskem) a zbytkem Británie. Celé Skotsko tak prý hlasovalo pro setrvání v Unii. Ani to samozřejmě pravda není. Pro setrvání v Unii hlasovalo pouze 42 % všech skotských voličů, naopak 58 % hlasovalo buď pro brexit, nebo se ani referenda neúčastnilo. Obdobně v Severním Irsku hlasovalo pro setrvání v Evropské unii jen 35 % všech oprávněných voličů. Stoprocentní podpora Unie vypadá jinak.
Na rozdíl od zoufalého přání eurosocialistů Velké Británii odchod z nefungujícího klubu nijak neublíží. Má svůj velký vnitřní trh zahrnující téměř 65 milionů Britů. Má své Společenství národů s 2,2 miliardami občanů 53 států světa. Naopak dopady pro Evropskou unii (nikoli pro Českou republiku či jednotlivé národní státy) budou, zcela zaslouženě, mnohem bolestivější. Unie ztratí 6 % území, 8 % rozpočtového příjmu, 13 % obyvatel a téměř pětinu hrubého domácího produktu. Z klubu, jehož členství bylo (zejména pro postkomunistické ekonomiky) považováno za výsadu, se tak oficiálně a neoddiskutovatelně stalo uskupení druhého řádu. Organizace, která svým členům více bere, než dává, která svobodu a demokracii potlačuje, nikoli podporuje. Přijetí kandidátských států – Albánie, Černé Hory, Makedonie a Srbska – ztrátu Británie nejenže nikdy nevyváží, ale především dále prohloubí beznadějný úpadek EU.
Dalším hloupým a laciným mediálním ozvukem referenda se stalo hysterické sledování vývoje britské libry a burzovních indexů. Každý ekonom ovšem dobře chápe, že krátkodobý vývoj kurzu je (v tržním systému takzvaných plovoucích kurzů) ovlivněn krátkodobými šoky. O podstatě hospodářství, o zdraví a produktivitě ekonomiky, vypovídá kurz dlouhodobý. Šokové výkyvy cen libry tak nejsou reakcí na apokalyptický odchod Británie z Unie. Jedná se pouze o reakci spekulantů, kteří si – pod vlivem průzkumů veřejného mínění – vsadili na setrvání Británie v Unii, a tedy na posílení libry. Nádherně nečekaný výsledek pro ně znamenal nepříjemný šok. Pokud chtěli minimalizovat krátkodobé ztráty, rychlý prodej libry a cenných papírů se stal jedinou (byť značně krátkozrakou) cestou. O kondici (natož o budoucnosti) britské ekonomiky to však nevypovídá naprosto nic.
Po vítězství zdravého rozumu v britském referendu existují pouze dvě cesty, kterými se Evropská unie může vydat. Rozumnou cestou je krok zpět, od politické unie k Evropskému hospodářskému společenství. Druhá cesta je cesta hlubší integrace, neboli stále užšího utahování řetězů kolem národních států. O tuto cestu budou zoufale usilovat současné unijní elity. Budoucností České republiky však musí být jen a pouze cesta první. Po ztrátě Velké Británie se Brusel nyní okamžitě zaměří na znemožnění obdobných referend, které by vedly k odchodu České republiky, Francie, Nizozemí či třeba Dánska. Lze předpokládat tlak na modifikaci Lisabonské smlouvy, která referenda buď zcela vyloučí, nebo bude požadovat konsensus všech členských států.
Mnozí jsme si nedokázali – a nechtěli – zvyknout na modrožluté standardy Evropské unie visící na budovách české vlády, českých úřadů, českých soudů a českých škol. Vítězně vlající britský Union Jack se pro nás stal, alespoň na jeden jediný den, symbolem naděje. Dnes slavíme den opatrné naděje. Zítra se však musíme pustit do boje s časem.
Stanovisko Institutu Václava Klause.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
%20-%20Kopie_profil_top.jpg)
