V letošním roce uplynulo 150 let od prvního vydání prvního dílu Marxova Kapitálu. S výjimkou KSČM u nás toto výročí nikdo nepřipomínal. Marxova politicko-ekonomická práce je a zůstane příliš spojena s marxismem-leninismem a destrukcí naší země. A přesto právě dnes, v době post-lisabonské, zasahuje Marx a marxismus do evropského dění stále silněji. Ostatně mezi „otci zakladateli“ Evropské unie nalezneme i přesvědčeného marxistu Altiera Spinelliho.
Údiv ideologů
Německý profesor Hans-Werner Sinn ve svém článku What Marx Means Today v časopisu Economic Affairs pohlíží na Marxe především jako na ekonoma a makroekonoma, který se zabýval daleko více chováním a fungováním kapitalismu než utopickým líčením socialismu. Přesto jeho přínos nenalezneme v rozvíjení ricardiánské ekonomie, nýbrž v jeho centrální tezi Vědomí lidí neurčuje jejich bytí; nýbrž naopak, jejich společenské bytí určuje jejich vědomí. Tuto tezi ostatně prověřila i paradoxní historická zkušenost: Marx tvrdil, že systémy, které jsou založeny pouze na zbožných přáních ideologů, musí zkolabovat. A právě na marxistické ideologii založený komunismus také zkolaboval.
Podle Sinna je stále aktuální spor mezi ekonomickou základnou a ideologickou nadstavbou vládnoucí třídy. Vládnoucí třídou dneška je přitom politicko-mediální komplex, který nerozumí a nechce rozumět nižší a střední třídě. Toto hluboké neporozumění vede k rostoucímu společenskému napětí, k nepokojům a revoltám. Údiv nad brexitem či nad vítězstvím Donalda Trumpa je údivem ideologů, kteří odmítali diskutovat o globalizaci či migraci a arogantně servírovali svým občanům svůj jediný správný, nezpochybnitelný názor.
Dodnes přitažlivou částí Marxovy ekonomie zůstává pracovní teorie hodnoty. Tedy právě ta část, ve které se Marx dopustil nejhrubější chyby, a přesto je stále znova vzývána odboráři a socialisty všech stran. Sinn tento Marxův ideologický omyl vysvětluje jednoduše na příkladu Rembrandtova obrazu: jeho cena nemá nic společného se mzdou, kterou za něj malíř obdržel. Mzda je totiž, vedle ceny kapitálu a půdy, jen jedním z nákladů, který firma nese. Ceny jsou navíc vždy odvozené od vzájemné konkurence spotřebitelů a jejich preferencí, nikoli od času, který dělník (nebo profesor či zubař) prací stráví. Marxova pracovní teorie hodnoty je sice z ekonomického hlediska mylná (Marx ostatně nemohl znát koncept mezního užitku, jeho Kapitál vznikl v předvečer marginalistické revoluce), o to přitažlivější je však dodnes pro voliče, jejichž mzda je ohrožována ideologickou nadstavbou „vítačů“, „oteplovačů“ a zastánců globalizace.
Klíče drží centrální banky
Důležitější než Marxův přínos (tehdy ještě neexistující) makroekonomii jsou chybné teze, na které navazovali nejen komunisté a Keynes, ale také bruselští socialisté. Míra zisku je podle Marxe klesající, protože akumulace kapitálu je rychlejší než růst práce. Když tento svůj zákon Marx spojil s nedostatečnou poptávkou, spatřila světlo světa jeho teorie endogenních krizí kapitalistického systému. Ve sporu mezi Ricardem a Sayem se Marx postavil proti Sayově zákonu trhu. Sto padesát let po Marxovi se tento omyl stává znovu aktuálním. Od Velké recese přešlapují evropské ekonomiky na místě, zatímco úrokové míry se pohybují kolem technické nuly. Znovu se tak vynořuje dávno zapomenutý Hansenův pojem sekulární stagnace: Lidstvo v určitém stupni svého vývoje vyčerpá své investiční možnosti, takže ziskovost zbývajících investičních projektů již není dostačující, navzdory nulové úrokové míře. To vede k poklesu ekonomiky či dokonce ke krizi.
Podle Sinna ovšem evropské ekonomiky sekulární stagnací v pravém slova smyslu netrpí. Současnou situaci lze vysvětlit pomocí Schumpeterovy kreativní destrukce, které dnes centrální banky po celém světě zuřivě brání. Nafouknuté tržní bubliny tak nemohou prasknout, protože centrální banky svými nekonvenčními nástroji nedovolují cenám aktiv návrat na rovnovážnou úroveň. Intervence centrálních bank vyhovují, jak poznamenává Sinn, vlastníkům podniků a investorům, protože jim tiskařské stroje tisknou úvěry za nulovou cenu a zachraňují je tak od dramatických ztrát. To je ovšem také důvod, proč se nemůže objevit nové oživení. To, co vypadá jako sekulární stagnace, je tak ve skutečnosti výsledek politiky centrálních bank. Právě centrální banky zabraňují kreativní destrukci stlačit ceny aktiv zpět na rovnovážnou úroveň. Expanzivní monetární politika tak vede přímo ke státem řízené příkazové ekonomice. Nafouknutá hypotéční bublina na českém (i německém) trhu je toho ostatně nejlepším důkazem.
Nepochopení podstaty sekulární stagnace vede řadu ekonomů (v čele s Kennethem Rogoffem a ekonomy Evropské centrální banky) k nebezpečné podpoře bezhotovostní ekonomiky. Pod záminkou likvidace šedé a černé ekonomiky či s progresivistickou rétorikou vzývající nový lepší svět usilují o postupný zákaz hotovosti. Pouze v bezhotovostním světě by bylo možné zavést skutečně účinné záporné úrokové míry, před nimiž by nebylo úniku. Sinnova anekdotická historka o jedné německé bance, která drží v pětiseteurových bankovkách více než 10 miliard eur, zoufalství centrálních bankéřů jasně dokresluje.
Hlas na poušti
Hans-Werner Sinn začíná svůj text optimistickým konstatováním, že socialismus svoji bitvu proti kapitalismu prohrál. Končí tezí pesimistickou, ale též pravdivou: „Situace je dnes extrémně vážná – hrozí nám, že se otevře cesta socialismu.“ Tentokrát se nebude jednat o třídní boj dělníků proti kapitalistům, ale progresivistických elit podporovaných mainstreamovými médii proti konzervativním nositelům tradičních hodnot.
Pro českého ekonoma, který viděl a vnímal ničivé dopady marxismu, je smířlivé hodnocení Marxe z pera profesora Sinna (obdobně jako mnohem dříve v Schumepeterově díle) tísnivé. Nutí nás však nezapomínat, že Marx nestvořil marxismus, podobně jako Keynes nebyl keynesiáncem. V našem logickém a totálním odmítnutí samotného Marxe proto nesmíme ignorovat jeho vliv na západoevropské myšlení. Nové formy marxismu, které ohrožují tržní ekonomiky středoevropských států, dnes nepřijdou z Východu ve své překonané marxisticko-leninistické formě. Tentokrát útočí na základní kameny kapitalismu ze Západu, zabalené do hesel o solidaritě, sociálně-tržní ekonomice, bezhotovostní společnosti či průmyslu 4.0. Sinn je tak nesmírně cenný vox clamantis in deserto varující před novou, extrémně nebezpečnou formou marxismu.
Hana Lipovská
Expertka Institutu Václava Klause, doktorandka na ESF MU
Psáno pro pravybreh.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
