Historik Malý: Proč se svatý otec staví na pozice ničivého liberalismu

Svatý otec František se proti trestu smrti vyslovil již několikrát, naposledy v psané promluvě k delegátům Mezinárodní komise za zrušení trestu smrti, které přijal při audienci 20. března tohoto roku. Trest smrti je podle papeže urážkou nedotknutelnosti lidského života, protože odporuje Božímu plánu s člověkem i s lidskou společností, a zároveň popírá jeho milosrdnou spravedlnost. Obětem násilí totiž prý nepřináší spravedlnost, ale podněcuje k pomstě.

Normální projev spravedlnosti

Stejně rozhodně se papež František staví i proti doživotnímu odnětí svobody. Po svém nástupu do úřadu proto zrušil v trestním zákoníku Městského státu Vatikán tento trest a zavedl naopak trestní postih za zločiny proti lidskosti (Motu proprio z 11.7.2013)."

"Kdo by však pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu by bylo lépe, aby byl mlýnský kámen zavěšen na jeho hrdlo a aby byl pohroužen do hlubiny mořské..." (Mat 18,6)

Papež samozřejmě, tak jako každý katolík, má právo vyslovit k otázce trestu smrti svůj soukromý názor. Co však už představuje překročení vlastních kompetencí a těžkou diskontinuitu s církevním postojem až do nedávné doby, jsou jeho výroky, že trest smrti je "urážkou nedotknutelnosti lidského života, protože odporuje Božímu plánu s člověkem a s lidskou společností...." Zde se papež František evidentně ocitá v nesouladu s Písmem sv. Je zbytečné vypočítávat mnoho pasáží Mojžíšových knih, kde Bůh sám za závažné zločiny trest smrti přímo přikazuje. Jak se to potom srovnává s Františkovým tvrzením, že trest smrti "odporuje Božímu plánu s člověkem..."? Tento evidentní rozpor by snad měl vysvětlit.

Je módní dnes namítat, že Ježíš Kristus tyto tvrdosti Starého zákona odstranil. Hluboký omyl! Kristus se nikdy a nikde k otázce trestu smrti bezprostředně nevyjádřil. Z kontextu Nového zákona spíše vyplývá, že jej považoval za normální projev spravedlnosti, když řekl: "Kdo by však pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu by bylo lépe, aby byl mlýnský kámen zavěšen na jeho hrdlo a aby byl pohroužen do hlubiny mořské..." (Mat 18,6). Na druhé straně však je pravdou, že Spasitel upřednostňuje snahu o nápravu a polepšení těžkého hříšníka a zločince před jeho popravou, kterou Starý zákon přikazuje.

Milosrdenství a náprava hříšníkova

On neruší Zákon, jak sám prohlásil, pouze ho naplňuje, když milosrdenství a působení ke změně hříšníkova postoje klade před strohé uplatnění spravedlnosti, jež nese s sebou mj. i trest smrti. Nejlépe to ilustrují příhoda, kdy učedníci po něm chtějí oheň z nebe na Samaritány, kteří je odmítli přijmout (Luk 9,51), a scéna s cizoložnou ženou (Jan 8,1). V prvním případě odmítá Ježíš trest smrti za to, že někdo neakceptuje jeho nauku, v druhém případě, kdy Starý zákon přímo přikazuje pro cizoložnice trest smrti ukamenováním, dává přednost milosrdnému odpuštění před strohým uplatněním trestu. Tím ale nijak neruší starozákonní příkaz kamenovat cizoložnice, jen upozorňuje, že přístup milosrdenství a tlaku na nápravu hříšníkova jednání má mít přednost před zélotickým použitím tvrdé ruky zákona.

Takový byl i postoj Církve v celých dějinách. Trest smrti neodmítala, všichni církevní otcové a učitelé jej považovali za samozřejmý a normální, taktéž i papežové, jako poslední Pius XII. ve 20. století, církevní autority se ale v konkrétních případech přimlouvaly u některých odsouzených za udělení milosti, např. sv. Karel Boromejský, sv. František Sáleský, papež sv. Pius X. ve věci španělského anarchisty Ferrera apod. Náš světec a patron sv. Václav také - jak uvádějí svatováclavské legendy - často uděloval odsouzencům milost. Trest smrti vůči těžkým zločincům akceptoval i papež Pius XII., nicméně i on požadoval pro sovětské špiony Rosenbergovy, odsouzené v USA k smrti, milost.

Na druhé straně však Církev nikdy neodsoudila názory těch osobností Církve, kteří se vyslovovali proti trestu smrti (pokud se ovšem nejednalo o heretiky typu valdenských nebo Českých bratří, u nichž toto vyplývalo z jejich bludné nauky křesťanského anarchismu), např. neapolského inkvizitora Argista Giuffrediho nebo německého jezuity Friedricha von Spee. Rovněž tak nevznesla námitky vůči státům, jež trest smrti zrušily, v 18. století např. osvícenské Rakousko za Josefa II. nebo revoluční Francie ve svých počátcích, nicméně nikde tento stav dlouho nevydržel, v revoluční Francii naopak byl krátce poté trest smrti přímo hrůzostrašně uplatňován zejména vůči katolíkům.

Jako se šafránem

Je pravdou, že trest smrti byl v minulosti mnohokrát zneužíván a jeho obětí se stali častokrát nevinní lidé. Proto je nutno zacházet s ním "jako se šafránem" a jestliže některé země jej zákonem zruší, protože po pečlivém zvážení všech okolností dospějí k názoru, že není nutný, mají na to právo. Snad jedinou oprávněnou námitkou proti trestu smrti je eventualita justičního omylu, který potom už nelze napravit. Trest smrti také rozhodně nesmí být uplatňován za projevy nesouhlasu s existujícím politickým režimem, jak jsme toho byli svědky u nedávných totalitních diktatur, nebo dokonce za náboženské, filozofické či politické přesvědčení.

Nikdy však nelze trest smrti obecně prohlásit za nemravný a zločinný, jak dnes neustále slyšíme od hlasatelů novověkého liberalismu, neomarxismu a relativismu. V tomto názoru tkví hluboká pýcha a povýšenecký postoj vůči našim předkům, kteří trest smrti proti zločincům používali. Je nám líto, že toto stanovisko zaujímá i papež František, který se tak ocitá v rozporu nejen s celou dvoutisíciletou křesťanskou minulostí, ale i se samotným Písmem sv. Jeho věta, že trest smrti "obětem násilí nepřináší spravedlnost, ale podněcuje k pomstě", je zcela absurdní.

Lepší alternativa než peklo

K pomstě naopak podněcuje situace, kdy zločinec dostane od soudu mírný trest, neúměrný jeho skutku, právě toto svádí oběti, aby vzaly spravedlnost do vlastních rukou, jak jsme toho často dnes svědky. Středověké popravy kriminálních delikventů nebyly žádnou pomstou, o jejich trestu rozhodovala přece nezávislá justiční autorita, jejíž rozsudek se snažil kopírovat Boží spravedlnost, která vyžaduje trest za spáchaný zločin, neboť Bůh podle katolického katechismu "dobré odměňuje a zlé trestá".

Trest smrti byl mnohokrát i samotnými odsouzenými akceptován jako časný trest za hříchy, což chápali jako lepší alternativu než peklo či těžké utrpení v očistci. Ve středověku a ještě hluboko do novověku působila církevní bratrstva pro poskytnutí útěchy odsouzeným k smrti, byli zde kněží nabízející před popravou smíření s Bohem. V této éře se vědělo, že pozemský život není tím největším dobrem, tím je až věčný život v nebi.

Odsuzovat naše předky za to, že používali vůči zločincům trest smrti, je nota bene těžkým pokrytectvím. V USA, kde v některých státech ještě trest smrti funguje, média často roní krokodýlí slzy nad popravou amorálních sadistických zrůd, které si libovaly ve vynalézavosti týrání svých obětí, jež posléze zavraždily, ale přitom podporují celosvětové "právo na potrat", což znamená bestiální vraždy nejnevinnějších lidských bytostí, dětí v matčině lůně. Bezděčně tady napadají slova sv. Petra: "Vy jste zapřeli Svatého a Spravedlivého a požádali jste, aby vám byl darován muž vrah..." (Sk 3,14).

"Lidská" práva zločincům

Je politováníhodné, že papež František se připojuje k tomuto chóru. A nejen to. Svým odmítáním dokonce i trestu doživotí aplikuje spolu s hlasateli současné relativistické ideologie "salámovou metodu": nejprve zrušíme trest smrti, poté trest doživotí a nakonec snad oprášíme starý návrh Saint-Simona, Augusta Comtea aj., aby se zrušily věznice a místo nich postavily sanatoria. Těžcí zločinci by se tam mohli léčit, samozřejmě pokud sami budou chtít, zavírat je tam proti jejich vůli by bylo přece v rozporu s jejich lidskými právy.

Jenže co práva těch jiných? Těch slušných občanů, kteří nevraždí, neloupí, nekradou a nedopouštějí se žádných sexuálních deliktů? Nemají snad právo na bezpečí? Na to, aby zločinci, kteří jsou potenciální hrozbou životů jejich i jejich dětí, zdraví a majetků, byli dostatečně izolováni, aby je nemohli ohrožovat? Papež František jako by se snažil držet krok s celou dnešní bezbožnou civilizací, která čím více ztrácí Pána Boha, tím více ztrácí zdravý rozum. Uděluje "lidská" práva zločincům a bere je ctnostným občanům a zvláště nevinným nenarozeným dětem. Přesně tak jako celá moderní filozofie: ctnost prohlašuje za zločin a zločin za ctnost.

Je smutné - a v dějinách Církve poprvé - kdy se k tomuto šílenství připojuje i římský papež.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele