V reakci na článek nám jeden čtenář napsal, že slyšel, že v padesátých letech komunistický režim vyvlastňoval byty movitějším občanům a případným politickým odpůrcům, aniž by jim poskytl nějakou náhradu. Jak to bylo možné (zřejmě jde o čtenáře mladší generace, která komunistickou totalitu již neprožila)?
Inu, bylo tomu tak. Patřilo to do arzenálu zbraní tzv. třídního boje. Kdo měl trochu lepší byt a nebyl příslušníkem vládnoucí elity, neměl nárok na nic. Na venkově komunisté majetek soukromě hospodařícím zemědělcům jednoduše vyvlastnili, rodinu naložili na žebřiňák a vystěhovali pokud možno co nejdále od místa, kde se narodili a pracovali.
Akce K („kulak“), prováděná prostřednictvím tajné směrnice od 1. listopadu 1951 určovala rodinným příslušníkům tzv. „vesnických boháčů“ odsouzených soudem nebo národním výborem „nové pracovní místo a místo nového pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště“, čímž se rozumělo vystěhování pokud možno do vzdáleného kraje.
Mezi rodinné příslušníky se počítaly osoby, které žily se sedlákem v době zahájení trestního stíhání ve společné domácnosti. Byli nuceni se vystěhovat do tří dnů po vynesení rozsudku nad obžalovaným sedlákem.
Prázdnou chalupu národní výbor často osídlil migranty z východního Slovenska, kteří, když ji nechali zpustnout a zchátrat, chalupu opustili a odstěhovali se do města v rámci nějaké náborové akce pro manuální dělníky.
Tehdy se rozmohlo tzv. chalupářství, kdy si movitější lidé z měst levně kupovali zdevastované majetky od původních majitelů. Někteří, pokud měli štěstí a jejich majetek nebyl příliš velký, mohli na své chalupě zůstat a dostali přidělený„záhumenek“ pro pár keříků brambor a chov slepic pro svoji potřebu. Venkov tak měnil svůj charakter do podoby „velkých širých lánů“.
Ale ani pak to nebylo jednoduché. Chalupa totiž zůstávala v tzv. bytovém fondu a místní JZD, kdyby potřebovalo ubytování pro nějakého svého zaměstnance, vám do té chalupy jednoduše mohli strčit nájemníka. Pokud k chalupě patřilo nějaké hospodářství a původní majitel chtěl chalupu prodat, musel veškeré polnosti „darovat“ státu, protože prodávat zemědělskou půdu se v etapě rozvinutého „jézeďáctví“ nesmělo.
Naštěstí fungoval všeobecně rozšířený úplatkářský systém. Za drobný úplatek vám referent příslušného Národního výboru zařídil vyjmutí z bytového fondu a teprve pak jste si mohli být jistí, že vám do chalupy nikoho nenastěhují.
Ve městech pak začala honička na ty, kteří měli„nadměrný byt.“ Komunisté vymysleli (a uzákonili), že občan má nárok na 12 m2 bytové plochy, všechno ostatní byly tzv. nadměrné metry, ze kterých se platilo zvýšené nájemné. Anebo jim byl přidělen menší byt, odpovídající úředně stanovené metráži. Starší majitelé tedy měli nárok na celkem 24 m2, jinak je, pokud se jejich byt ve starší zástavbě zalíbil nějakému komunistickému papaláši, vystěhovali do nově budovaných sídlištních kobek.
Trik s nadměrnými metry byl ďábelský nápad. Jednak to odvedlo pozornost od skutečnosti, že se nové byty nestaví, nebo staví se jejich nedostatečné množství, a ještě to přiživilo komunisty tak oblíbenou zášť a nenávist vůči„křečkům a spekulantům.“Dnešní situace nápadně podobá komunistickým experimentům.
Zjišťovat prázdné byty podle stavu elektroměrů a pak majitelům napařit vyšší daň je jako vystřižený z učebnice třídního boje. Se spekulanty zatočíme, že?
Ivan Bednář
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
