Kolik z nás některé kandidáty zná natolik, aby je mohlo srovnávat? Kolik z nás zná aspoň jednoho tak, aby o něm odpovědně mohlo říci, toho volte, nebo toho nevolte?

Takových je bohužel minimum. Většina, absolutní většina z nás, dumá u každého, co o něm kde četla, nebo slyšela. Proto jsem nebyl nikdy příliš příznivcem přímé volby. Je dražší, a to násobně než volba parlamentem a stejně soudíme na základě zprostředkovaných informací.

Přesto chci jít volit. Míním se rozhodovat ne podle toho, jak kandidát je známý ve světě, a jak je ve světě ceněn, je mi jedno, zda státy, či jejich organizacemi. Zda někde dostal ocenění, případně nějaký titul, medaili, nebo mu tam či onde postavili pomník. Vždyť nakonec, jak říkávali naši předci, „všechna sláva, polní tráva“. A je tomu skutečně tak. Každý, kdo vyjel za hranice naší země, poznal, že jsme my i naši představitelé tam venku hodnoceni jinak, než je nám namlouváno.

Chci se rozhodnout podle toho, zda někdy bránil, nebo se postaral o mě a sousedy z ulice. Zda řešil naše problémy a naše starosti, nebo se o to aspoň pokusil. Tedy, jak plnil jím vykonávaný úřad, či úřady. A zda s ním aspoň někdy byla legrace. Nebo měl stále varovně vztyčený ukazovák k napomínání kohokoli, tady u nás doma, či naopak hlavu skloněnou před představiteli organizací, kterých jsme členy.

Půjdu volit, protože musím jít. Nikoli snad, že by mi to někdo nařídil. Ale chci mít na Hradčanech někoho, kdo je Čech, nebo Moravák, případně Slezan, a pro kterého jsou tyto národy přednostní, ne snad jediné, ale ví, že je jimi placen a jim má sloužit. Nikoli posluhovat jiným. Výsledky průzkumů o preferencích pro kandidáty už beru pouze jako nezávislou informaci, někdy ani tak ne.

Ivan Jordák, Letohrad