Ivan Jordák: Skončeme s předstíráním

Ale, vedle těchto, dnes již klasických médií, si můžeme obstarat informace na internetu, popřípadě zeptáním se někoho, kdo tam byl, ale i též vycestováním nás samotných na exponované místo, a srovnávat toto naše poznání s tím, které nám je předkládáno. Nabývám stále více dojmu, že o možnosti získání informací mimo média, zapomněli informovat profesionální redaktory a publicisty, nebo je jim zcela lhostejná, až ukradená. Potom se nestačíme divit, co všechno je nám předkládáno, abychom tomu uvěřili a chovali se, jak někdo potřebuje.

Skutečnost, že někdo něco haní a jiný chválí, je normální. Za věc horší však považuji způsob vedení této diskuze a užívání některých argumentů. Hlavně pak, že diskuze přestává už být prostředkem k výměně názorů, ale stále více je jejím cílem označení nepřítele a nalezení nepřítele, co stojí v pozadí a kterému je ten či onen názor prý na prospěch. Z partnera při diskuzi se stal protivník a všechny prostředky jsou dobré, k jeho potření. Nevím proč, ale vybavila se mi nějak automaticky tvrzení, spíše postuláty, pronášené po převratu v roce 1989, a také jak byly a jsou během času naplňovány.

Starší čtyřiceti let si jistě vzpomenou na ústřední hesla, uváděná tehdy při každé příležitosti. Uvádím jen některá z nich, „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, „nejsme jako oni“, „díky EU a NATO jsme ušetřeni válek“, „západ (myšleno politicky) nám pomůže“, také jak budeme mít právní stát, a řada dalších, která vyvolávala domněnku, že vše půjde samo, lidé k sobě budou ohleduplní a slušní, protože je tomu tak údajně v těch státech, které nás nyní berou mezi sebe, jako rovnoprávného partnera, pravidlem.

Poznaná skutečnost byla ale hodně odlišná. Prakticky od devadesátých let je část naší armády nasazována takřka stále někde ve světě. Pokud to byla polní nemocnice nebo protichemická jednotka, dalo se s tím smířit. Ovšem tomu tak už dávno není. Místo toho jsme se dozvěděli, že existuje humanitární bombardování, na co nepřišel ani Jaroslav Hašek ve Švejkovi, nebo J. Heller v Hlavě XXII. Bombardování směřovalo proti Srbům při rozpadu Jugoslávie. Nakonec byli i odsouzeni jako váleční zločinci Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu z bývalé Jugoslávie, patrně jen náhodou, prakticky jen Srbové. Humanitárním bombardováním se soud nesměl zabývat, protože jej provádělo NATO, ale ani se nesměl zabývat obchodováním lidskými orgány zajatých Srbů, prováděném Kosovo albánskou mafií a UCK.

Později byla válka kvůli ukrytým zbraním hromadného ničení, které by se hledaly dodnes, kdyby po válce nedošlo k přiznání, že došlo k drobnému omylu tajných služeb USA, tyto zbraně v Iráku nebyly a ani Sadám Hussain nerozpouštěl lidi ve vaně s kyselinou.

Další etapa válčení začala po událostech 11. září od roku 2002 a přešla po deseti letech v tzv. arabské jaro po roce 2010, a to v muslimských zemích. Marná byla varování lidí znalých tamějších poměrů, že k žádné demokratizaci těchto zemí nedojde. Naopak, zamýšlená demokratizace vyústila v útěk lidí z těchto zemí do EU.

Je nám tvrzeno, že tito lidé utíkají před válkou, co je jistě pádný důvod pro každého. Bohužel je tu příliš mnoho nezodpovězených otázek, na které nikdo nedává odpověď. Místo odpovědi začne se tázajícím vyčítat všechno možné. Tu rasismus, jindy xenofobie, pak zase nedostatek lidské solidarity, soucitu. Jsou i vizionáři, kteří v tomto pohybu vidí obohacení naší kultury, počátek moderní doby, záchranu Evropy před vymíráním. Nám v postkomunistických zemích je pak vyčítáno, že západní Evropa, včetně dalších západních států, měla pro nás vždy dveře otevřené a přijímala emigranty kdykoli.

Bohužel, ať vezmeme kterékoli z těchto tvrzení vysokých úředníků EU a médií, zcela se míjí se skutečností. Není to tak dávno, co skončila pracovní omezení pro občany nových zemí EU ve dřívějších zemích EU. Byla i doba, kdy imigrační úředníci třeba Velké Británie u nás na nádražích a letištích zamezovali nástupu našich občanů Romů do dopravních prostředků, jen na základě barvy jejich pleti. A stále i nyní, pokud letím do USA a hradím si cestu tam i zpět včetně pobytu tam, jsem zkoumán imigračním úředníkem, zda tomu tak opravdu je. Nic proti tomu, každý stát má jistě právo chránit své území a své občany. Ale nechápu proč jedni ano a druzí ne, a proč je našemu státu, ale i jiným, vyčítáno, že chce po utečencích doklady a další věci, když je údajně paní Merkelová pozvala. Zatím mi nikdo nevysvětlil nejen, na základě čeho dostali tito lidé od ní a dalších představitelů EU ono pozvání a další sliby, a o co vlastně jde. Někdo mi tvrdil, že se jedná hlavně o zabezpečení členů a zaměstnanců humanitárních organizací, a doporučoval mi seznámit se s jejich rozpočty. Také se mluví o investičním záměru některých peněžních ústavů, či velmi výnosném nezákonném podnikání s pašováním lidí.

Pokud je mi známo, v žádné z kompetencí není uvedeno právo představitelů EU a jejích členských států, že si na účet jiných lidí mohou pozvat, koho chtějí a kam chtějí. Zatím pořád platí, že pokud si někdo chce někoho pozvat, tak jedině k sobě a za své. Vymlouvání se na právo asylu a ženevské konvence je trapné. Ty řeší jiné případy, za jiných okolností. Připomínat naše emigranty, je rovněž podsouvání něčeho jiného. Ti ve své většině šli do cílové země pracovat, uměli nebo se rychle naučili jazyk a věděli, že musí respektovat tamější zvyky a zákony. A, co se týká našich utečenců za války, ve své většině utíkali bojovat proti nás okupujícímu Německu, protože nám určití politici V. Británie a Francie v Mnichově bojovat jako státu znemožnili. Ale je nutné i říci, že ne všichni Britové nebo konzervativci, či Francouzi. Byli i tací, co byli proti Mnichovu, třeba konzervativní poslanci W. Churchill, A. Eden a ministr námořnictva ve vládě Duff Cooper (který poté na protest z vlády vystoupil) projevili s politikou vlády svůj nesouhlas. Navíc jsme pak V. Británii ještě v osmdesátých letech spláceli, co našim vojákům v britských jednotkách pro boj vydali, a to od tkaniček do bot včetně nábojů, zbraní, jídla za zcela všechno. Přiznávám, že nevím, zda také Německo nám zaplatilo za výzbroj, kterou tu pro sebe Mnichovem a pak protektorátem získalo.

Nevím a neznám důvod, proč od zvolení M. Zemana naším prezidentem, je on takřka neustále vystaven takovým nechutným útokům, až dehonestaci. Mohl bych jedině spekulovat, a to by nebylo dobré. Dokážu pochopit, že část občanů ho nevolila a nemá ho ráda. Ale o tom jsou volby a demokracie, že někdo vyhraje, a i když ho mám plné zuby, musím respektovat aspoň jeho úřad. A nejen ten. Jsem z generace, která byla vychovávána i k respektování vlasti, ale i třeba Hradčan, Národního divadla, ale také i dalším výsledkům práce našich lidí, ať už vznikly z jejich řemeslné zručnosti nebo nápaditosti v kterémkoli oboru lidské činnosti. Proto nepovažuji věšení trenýrek místo prezidentské standarty za vrchol projevu demokracie, ale spíš za pubertální úlet.

Díky věku jsem prožil funkční období celkem devíti prezidentů, a to nepočítám státního prezidenta Háchu, kdy jsem teprve začal vnímat svět. Odpovědně prohlašuji, že národ nesjednotil, ani jeden z nich, a ti rozumnější se o to ani nesnažili. To prostě nejde, ani u nás, ani jinde ve světě, a dovolím si i varovat před státy, které by to chtěly zavést, příliš to připomíná heslo, „Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer". Proč je tedy sjednocování národa po prezidentu Zemanovi požadováno, vůbec nechápu.

Stejně tak vytýkání mu, že pozval prezidenta Číny, nevytkl mu porušování lidských práv a okupaci Tibetu, a řady dalších věcí od lidí, kteří v životě v Číně, ani Tibetu nebyli, a mají zprostředkované informace, považuji minimálně za zpozdilé. Pomazání čínských vlajek, je už něco zcela mimo. Mám za to, že nejen v kulturních státech, ale i domácnostech, když si někoho pozvu, snáším potom samozřejmě určitá omezení a neříkám návštěvě např., že kulhá nebo šilhá. Chovám se nějak, jak se chovali třeba ve Velké Británii nebo USA, když tam tento prezident také byl. Marně jsem při těchto návštěvách hledal vlajku Tibetu na Bílém domě nebo na Buckinghamském paláci a někoho z našich spravedlivých, který by se tam o to snažil. Ba ani v našich zprávách jsem neslyšel vytýkání tohoto nedostatku představitelům uvedených států. Zároveň i předpokládám, že stejně ohleduplně se bude chovat návštěva, aspoň tím, že bude dodržovat pravidla platící u jeho hostitele.

Nakonec i u nás v Letohradě byla kdysi na návštěvě ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová. Také jsem musel odjet autem z parkoviště na náměstí a snášet další věci, které byly podmínkou, aby se uskutečnila její návštěva. Nešel jsem kvůli tomu ani pomazat vlajku USA, ani se jí zeptat proč USA bombardovaly např. bývalou Jugoslávii atd.

Nechápu ani vyjádření nějakého pedagoga, jak je možné, že naši policisté bránili Číňany před Čechy, že jsou povinni vždy chránit naše občany. Proboha, policisté jsou povinni snad chránit řád a pořádek stanovený zákony, a to před každým porušením, ať je to naším občanem nebo cizím.

Za vyjádření, pocházející z obdobného soudku, považuji panem premiérem B. Sobotkou pronášenou obhajobu rozhodnutí ČSSD, že nesplní povinnost uloženou jí pravomocným rozsudkem řádně a včas. Už jen i proto, že vystudoval práva, a dává občanům vzor, jak se vyrovnávat s nám nehodícími se rozsudky.

Podobné „právní“ vyjádření pronesl pan poslanec M. Benda, který označil za zločin přidání se ministra Babiš k návrhu KSČM, aby církve platily daň, při poskytování finančních náhrad u tzv. církevních restitucí. Pan poslanec Benda je doktorem práv, i když byly v médiích vzneseny pochybnosti o způsobu, kterým toho dosáhl. Proto by měl vědět, co je to zločin a také, jak se nazývá jednání, když někdo požaduje a stát mu vyhoví, čtyřicet čtyři koruny náhrady za metr čtvereční půdy, jejíž cena obvyklá v té době nebyla ani deset korun za metr.

Nepochopil jsem ani důvody označování Čechů za xenofoby a rasisty, kteří i přes několikaleté členství v EU a NATO si vůbec nevzali vzor ze západních zemí, myšleno politicky, jak se mají chovat a počínat v souvislosti s běženci z muslimských zemí, a stále nejsou schopni dospět k demokracii. Nechápu ani výtky ke vzdělávání, nařizované změny, které zatím vedou ke zhoršování úrovně znalostí žáků a studentů, a to jak těch bez handicapu, tak i s nějakým handicapem.

Rád bych slyšel vysvětlení, proč nám roste počet úředníků, soudců a dalších zaměstnanců mimo podnikatelskou, produktivní sféru. V čem spočívá přínos tohoto nárůstu?

Proč je u nás pro každého ochrana před poskytováním osobních údajů státu, ale takřka žádná před jejich vymáháním od soukromého nebo veřejného sektoru?

Kdysi se říkávalo, svět se mění nenápadně. Bohužel se toto měnění náramně zrychlilo, a ne vždy k lepšímu. Změnilo se také v nerespektování názoru jiného, ani v nerespektování toho významu slov, který jednotlivá slova mají. A tak předstíráme, že je u nás demokracie, pokud náš názor považují i ostatní za jediný správný, ale jen a pouze do první připomínky k němu. Solidaritou označujeme poskytování almužen. Některé státy kritizujeme za všechno, už i jen za jejich existenci a jiné ne, i když provádí obdobné věci, třeba popravy, zásahy do soukromí, ve stejné, či ještě větší míře. Nechápu ani způsob častování se mezi poslanci. Mnohokrát jde o výrazy, které by mezi lidmi mimo parlament byly žalovatelné.

Snad každý chápe potřebu pomáhat dětem, nemocným, starým a slabým, ale málokdo potřebu zastírané pomoci formou různých výhod flákačům, zlodějům, podvodníkům a dalším, je zcela jedno zda jde o lumpenproletariát nebo bohaté lumpy. Nenalhávejme si, že jedině dobrým slovem a poskytováním výhod u nich dosáhneme obratu. K tomu nedošlo ani v evangeliích. Nezaměňujme hodnocení podle přínosu člověka za hodnocení podle jeho slovního projevu, nebo síly hlasu. Nazývejme věci pravými jmény a vytvořme v společnosti vědomí, že jedině poctivostí se lze domoci úspěchu. V tomto duchu upravme i právní řád, aby každý měl s ním zkušenost, že pouze poctivé jednání požívá ochrany zákona, a jedině ono se člověku vyplatí. Pak teprve budeme moci prohlásit, že jsme právním státem. Zatím tomu tak není, přes všechno předstírání kolem.