V době po řecké krizi, Brexitu a mnoha dalších krizích, kvůli kterým se EU ocitá v existenciální krizi, získává Kristevův text na překvapivé aktuálnosti. Přinášíme ho v plném znění, v překladu Věry Ivanovičové. Vzhledem k jeho délce dnes publikujeme první část, dokončení zítra.
Politická logika dezintegrace
Ivan Krastev
V roce 1992 svět znenadání zjistil, že Sovětský svaz už na mapách neexistuje. Jedna ze dvou supervelmocí přestala existovat nikoli v důsledku války, nepřátelského vpádu nebo nějaké jiné katastrofy, pokud nebudeme přihlížet neúspěšnému pokusu o státní převrat, který se podobal spíše frašce. Sovětské impérium se zhroutilo navzdory všem očekáváním. Panoval názor, že bylo příliš velké a stabilní, než aby se mohlo rozpadnout, a že přežilo velké množství otřesů, než aby za sebou jen tak najednou „prásklo dveřmi“. A to přitom už od 70.let existovalo hodně náznaků, že se systém vydal cestou nevratného rozpadu, avšak mnozí očekávali, že se tento proces protáhne desítky let. Nic nenaznačovalo, že se krach SSSR stane kulminací „krátkého“ 20. století.
V letech 1985, 1986 a dokonce v roce 1989 nikdo z tehdejších analytiků nevěřil v brzký konec Sovětského svazu – přesně tak, jako nynější experti nepřipouštějí zánik Evropské unie. Už v roce 1990 byla skupina vynikajících amerických expertů těsně spjatých s Pentagonem přesvědčena o tom, že SSSR je schopen se ke konci nového desetiletí podstatně přerodit, a tím, že se změní ve funkční parlamentní demokracii, se stane státem všeobecného blahobytu podle skandinávského modelu. Senzační scénáře jsou s to na čas zaujmout čtenáře, ale v reálném světě nechybí různé stabilizátory a zbržďující faktory. Mnohé země procházejí krizemi, včetně těch vážných a docela nebezpečných, avšak jen mimořádně zřídka páchají sebevraždu.
Jak mnohé se však může změnit během jednoho desetiletí! To, co bylo v roce 1985 pokládáno za nemyslitelné, bylo v roce 1995 prohlašováno za nevyhnutelné. Obyčejnou hru fantazie jen o málo později vydávali za historickou nezbytnost. A právě tento neočekávaný osudový zvrat, skok od „nemyslitelného“ k „nevyhnutelnému“, činí rozpad Sovětského svazu výchozím bodem odpočítávání v nynějších diskusích o možných scénářích vývoje krize v Evropě a volbě, jež stojí před evropskými lídry.
Koneckonců, problémy Evropské unie přesvědčivě prokázaly, že riziko jejího rozpadu je něčím větším, než rétorickým prostředkem nebo strašákem, s jehož pomocí se politici pokoušejí vnutit nespokojeným voličům tvrdá úsporná opatření. Nepochopení nevládne jen v ekonomice, ale i v politickém životě. Evropa se ocitla mezi Skyllou nesrozumitelné politiky národních vlád a deficitu demokracie a Charybdou vzájemně se prohlubující nedůvěry mezi trhy.
Finanční krize prudce snížila očekávanou životnost jednotlivých vlád bez ohledu na jejich politické zabarvení a rozšířila prostor pro vznik populistických a protestních hnutí. Podstatu nálad veřejnosti nejlépe vyjadřuje spojení pesimismu a hněvu, jehož výrazné vyjádření nacházíme u básníka Williama Butlera Yatese v básni Druhý příchod. „Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, chaos a zmatek zaplavily svět, valí se příliv…“ (Překlad Martin Hilský)
Tuto náladu odrážejí nedávné průzkumy mínění. Například, podle přehledu pod obecným názvem „Budoucnost Evropy“ financovaného Evropskou komisí a zveřejněného v dubnu 2012, je Evropská unie pro většinu Evropanů přitažlivým místem k životu, avšak jejich důvěra v evropskou ekonomiku a schopnost EU sehrát významnější úlohu ve světové politice poklesla. Ještě více zneklidňující je skutečnost, že téměř 90 procent respondentů soudí, že existuje závažný nesoulad mezi nadějemi veřejnosti a činností vlád; pouze třetina je přesvědčena, že jejich hlas na úrovni EU něco znamená, a jen 18 procent Italů a 15 procent Řeků soudí, že k jejich hlasům přihlížejí v jejich vlastních zemích. Podle posledního přehledu nazvaného „Transatlantické tendence“, pokládá 76 procent Evropanů ekonomický systém v Evropě za nespravedlivý a vyhovující jen zájmům nepočetné elity.
Stručně řečeno, Evropská unie, jakou ji známe, už není. Základ, na němž byla postavena, se rozpadl. Společná památka na druhou světovou válku se rozpíjí; polovina mladých lidí ve věku 15 až 16 let v německých školách neví, že Hitler byl diktátor, a třetina si myslí, že hájil lidská práva. Krach SSSR oklestil smysl geopolitické existence evropské jednoty. Demokratickému státu všeobecného blahobytu – základu poválečné politické shody – hrozí demontáž přinejmenším v důsledku demografických faktorů, nemluvě už o dalších příčinách. Někam se vytrácí i rozkvět, jenž byl základem politické legitimity evropského projektu. Šest z deseti Evropanů má za to, že dnešní děti očekává v dospělosti ve srovnání s nynější generací mnohem složitější život.
Nakolik je dnes pravděpodobný rozpad Evropské unie na pozadí této negativní dynamiky? Nemýlí se Evropané, když pokládají Evropskou unii za něco samozřejmého? Je správný závěr, že se nerozpadne jen proto, že je nerozdělitelná? Rozhodující úlohu zde může sehrát schopnost Evropy poučit se ze zkušeností bývalého Sovětského svazu. Přežití EU totiž závisí i na schopnosti evropských lídrů brát v úvahu analogický soubor politických, ekonomických a psychologických faktorů, které se vyskytovaly v procesu degradace SSSR. Jeho rozpad je především výsledkem politických her, správného nebo nesprávného přijímání a hodnocení situace tehdejšími politickými lídry, a nejen jednoduchého propojení institucionálních a ekonomických strukturálních faktorů.
Současně, pokud se rozhodneme srovnávat nynější procesy v Evropské unii s krachem SSSR, je nezbytné vzít v úvahu charakter obou projektů. Jinak se nám sotva podaří vyvodit nějaké významnější poučení. Pokud byl sovětský projekt založen na strachu, pak evropský na shodě. Zatímco většinu sovětských občanů přitahoval Západ, Evropané jsou hrdi na svůj způsob života a politický model a nesní například o „čínském snu“. Pokud fiasko SSSR bylo podmíněno bankrotem komunistické ideologie, Evropská unie se nestřetává s krizí světonázoru. Pakliže sovětští reformátoři viděli budoucnost Sovětského svazu ve volnější federaci nebo konfederaci, přežití EU je podmíněno těsnějším politickým spojenectvím. SSSR se tedy stal obětí vlastních nezdarů, zatímco Evropa může utrpět vlastními úspěchy. Zásadně jiná podstata evropského projektu, jevící se jako pádný argument ve prospěch toho, že Evropu nepostihne osud SSSR, však není dostatečnou zárukou proti možnému nezdaru. Aby Evropská unie přežila, musejí se evropští lídři vyhnout chybám, jichž se dopustili sovětští vedoucí představitelé.
Sovětský svaz se propadl do historie nikoli kvůli spiknutí Západu a nejen z důvodu strukturálních chyb, ale také v důsledku přijetí nebo nepřijetí těch či oněch rozhodnutí. Když dnes čteme memoáry hlavních aktérů tohoto dramatu, přesvědčujeme se o tom, že pro některé sovětské lídry, včetně Michaila Gorbačova, byl krach takovým překvapením, že dokonce ještě po mnoha letech nemohou v zánik impéria uvěřit. Současně je třeba si všimnout, že odmítání Gorbačova uspořádat přímé prezidentské volby přispělo ke zničení Sovětského svazu neméně, než tehdejší rekordně nízká cena ropy na světových trzích.
Pro odborníky, analyzující nynější evropskou krizi, je zvlášť těžké přenést tuto zkušenost na evropskou půdu, protože není zcela pochopitelné, co bude dezintegrace Evropské unie znamenat. Rozpad Sovětského svazu znamenal, že tato země zmizela z politické mapy světa jako politický útvar a místo ní se objevil více než tucet nových států na obrovském prostoru od Střední Asie po jihovýchodní Evropu. EU však není stát, a dokonce i když se rozpadne, na mapě světa se nic nezmění. Navíc, dokonce v případě rozpuštění tohoto sdružení většina členských zemí, pokud ne všechny, zůstane tržními demokraciemi a nejpravděpodobněji budou pokračovat ve spolupráci v té či jiné formě a zachovají některé celoevropské instituce.
Jak by mohl vypadat rozpad Evropské unie? A čím by se mohl lišit od prosté reformy nebo změny konfigurace? Znamenal by odchod, byť jediné země, z eurozóny, zánik unie? Nebo to budou naznačovat jiné tendence – například snížení vlivu nebo demontáž důležitých vymožeností evropské integrace ve světě (ukončení svobodného pohybu osob nebo zrušení takových institucí jakou je Evropský soud)? Bude vznik dvouúrovňové organizace znamenat konec, nebo je třeba hodnotit ho jako krok k těsnější nebo dokonalejší unii? Při odpovědi na tyto otázky budou užitečná poučení z nedávných sovětských dějin. A nejde ani tolik o politiku, jako o problémy spojené s krizovým řízením.
Poučení první….
…obsahuje současně i paradox: víra, že EU se sama nemůže zničit, udržovaná a sdílená politickými třídami Evropy, představuje jedno ze závažných rizik. Poslední roky existence SSSR byly klasickým příkladem takové dynamiky. Názor, že rozpad je údajně „nemyslitelný“, žene politiky k tomu, aby využívali kritiku evropské integrace nebo odpovídající rétoriku k dosažení momentálních výhod – vždyť jsou přesvědčeni, že v dlouhodobé perspektivě „se nic negativního nemůže stát“. Víra v to, že rozklad Evropské unie je nanejvýš nepravděpodobný scénář, může politiky vést k nedocenění faktoru času. Mimo jiné jde o samotné přežití unie. „Příliš málo, příliš pozdě“ – tato slova jako nic jiného nejlépe vystihují dějiny zmizení SSSR. Mohou se stát ústředním motivem také možného krachu Evropské unie. Jeden z rizikových faktorů v nynější evropské krizi spočívá v tom, že demokratický charakter členských zemí Evropské unie si vynutí přijetí důležitých politických řešení pokud jde o střídání volebních cyklů v jednotlivých zemích. Vždyť trhy se odmítají řídit politickou logikou členských zemí a citlivost Evropy k politickému programu konkrétních států pokládají za faktor zvýšené neurčitosti. Působení trhu v této chvíli Evropu spojuje a sjednocuje, zatímco tlak voličů ji rozděluje. Takovýto negativní vliv těchto faktorů musí politická elita evropských zemí nějak překonat.
Hodnocení pravděpodobnosti nejnepříznivějšího scénáře navíc nemusí být výlučným právem ekonomů, kteří se dostávají do šoku, když záležitosti směřují k desintegraci. Podle předního amerického ekonoma Freda Bergstena a s přihlédnutím k tomu, „jak mnoho je v sázce, Evropa téměř jistě rozvine a dovede do logického konce myšlenku všezahrnujícího ekonomického a monetárního spojenectví“. Budeme doufat, že má pravdu, ačkoli příklad Sovětského svazu ukazuje, že příliš vysoká cena rozdělení není zárukou toho, že se nikdy nestane. Proto myslet si, že Evropská unie se nikdy nerozpadne jednoduše jen z toho důvodu, že by to členské země přišlo příliš draze, je příliš slabou útěchou a nijak nesvědčí ve prospěch stability a nerozdělitelnosti unie. V dobách krize logika politiků zpravidla převažuje nad logikou ekonomů.
Nynější výzva tkví v tom, že evropští lídři možná budou v určitém okamžiku muset volit mezi záchranou eura a záchranou Evropské unie. Je zcela zjevné, že krach eurozóny sám o sobě vede k ukončení evropského projektu, avšak neméně pravděpodobný je scénář, při kterém „záchrana eura“ bude záviset na částečném omezení demokracie v periferních zemích eurozóny. Taková dynamika může v zásadě změnit sám charakter a podstatu integrace. A skutečně, přísný diktát ctnostných věřitelských zemí ve vztahu k hřešícím dlužnickým státům pro mnohé ekonomy představuje jediné možné řešení. Z hlediska politických analytiků však podobný přístup hrozí vznikem budoucí krize ve vztazích mezi evropskými zeměmi.
Poučení druhé
Rozpad Evropské unie se vůbec nemusí stát důvodem k vítězství protivníků evropské integrace nad jejími stoupenci. Zkušenosti Sovětského svazu jsou pro Evropu hrozným varováním, vždyť konec sdružování se může stát nechtěným důsledkem dlouhodobé nezpůsobilosti (nebo zdánlivé nezpůsobilosti) elit, která je komplikována jejich nepochopením vnitropolitické dynamiky. Političtí lídři jsou v současné době pohlceni častými změnami nálad stoupenců a odpůrců integrace a pozorovatelé jásají nad volebními výsledky v každé zemi, kde se populistické strany nedostanou do vlády. Cenou neutralizace populistického hnutí však je to, že mnohé strany evropského mainstreamu začaly hovořit a jednat jako populisté. Riziko dynamiky rozpadu dokonce nesnižuje ani skutečnost, že v nynější evropské krizi (na rozdíl od sovětské) žádná populární alternativa k Evropské unii neexistuje. Opravdu, zarážející většina obyvatel Evropy (s výjimkou Britů), bez ohledu na rozčarování, na návrat k autonomním národním státům nepomýšlí. To, že chybí přitažlivá náhrada, však není zárukou jednoty. Pro současnou evropskou krizi je příznačný ještě jeden rizikový faktor a to, že bez ohledu na to, že Evropská unie nemá alternativu, populistické vlny, které se valí z Jihu a ze Severu, sledují různé cíle a mimořádně ztěžují uskutečňování společné politiky.
Rozhněvaní voliči na Jihu protestují proti politice tvrdých úspor, na nichž trvají Seveřané, ale jsou připraveni přijmout politické spojenectví, neboť absolutně nedůvěřují národním vládám a ztratili veškeré naděje na demokracii ve svých zemích. Populistická hnutí Severu zase schvalují tvrdá úsporná opatření, ale nepodporují celoevropské politické instituce, protože věří národním demokraciím více než Bruselu. Hlavní hrozba pro Unii proto nevychází ani tak ze sílícího protievropského populismu, jako ze střetu mezi jižním populismem, nepřijímajícím tvrdá úsporná opatření, a severním, který je zaměřen proti Bruselu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
