Papežský nuncius Marmaggi opustil Prahu víc než na rok (roztržka s Vatikánem se pak táhla po desetiletí, živena ale i jinými důvody), vášně planuly v médiích i na politické scéně. Letos vyvěšování kališnického symbolu můžeme jen stěží očekávat a loni v poklidu přihlíželi (a následnému zpěvu husitského chorálu Kdož jsú boží bojovníci naslouchali) i reprezentanti katolické církve. Minulý rok při oslavách výročí se v médiích vzrušeně polemizovalo o čerstvé filmové podobě Jana Husa. Mistr se stal popkulturní veličinou. (Možná by bylo přesnější: Mistr se nám scvrkl na popkulturní veličinu.)
I v hitparádě „velkých“ postav českých dějin na Husa zbylo až sedmé místo. „Něco takového by ovšem před sto lety bylo přímo nepředstavitelné a Jan Hus by byl v podobném klání téměř jistým vítězem,“ poznamenal k výsledku ankety, uskutečněné před pár lety, historik Zbyněk Hojda.
Po dlouhá staletí byl Jan Hus oficiálně arcikacířem. Mnozí si to o něm dokonce myslí dodnes. V roce 2013 bylo možné v katolické revui Te Deum číst slova jednoho z katolických tradicionalistů, že Hus byl „demagog a politický agitátor, neváhající sáhnout ani k násilí. Husitské války se všemi hrůzami, řekami prolité krve a totálním úpadkem mravů a kultury jsou tristním důsledkem Husových aktivit, což se nedá upřít.“
Oficiální zavržení, které stvrzovalo nespravedlivý soud a potupnou popravu v Kostnici, z Husa ovšem následně činilo – jak už to tak v dějinách bývá – symbol nade vše přitažlivý. V 19. století byl pozdvižen jako ikona národního zápasu, jako postava, k níž se můžeme upínat ve snahách o společenskou emancipaci. Husův příběh (stejně jako příběh husitství) poutavě odvyprávěl zejména František Palacký – ovšem už i pro takového Josefa Dobrovského byl Hus velkou osobností české kultury. Pro Havlíčka Borovského byl Hus tím, kdo „chtěl zničit slepé příslušenství k hierarchii“, „zastavatel liberálního smýšlení a osvěty lidu“.
Hus byl ovšem nejen slaven, ale i znovu popírán. Když se jeho jméno mělo objevit na jedné z desek zdobících novostavbu Národního muzea, označil ho na zasedání českého sněmu Karel Schwarzenberg za osobu odpovědnou za husitství. A husity vyhlásil za bandu lupičů a žhářů, za „komunisty XV. století“. Národní inteligence odpověděla výzvou k vystavění pomníku, který – přes obstrukce úřadů a církve – vyrostl na Staroměstském náměstí. I ta deska se jménem byla zprvu betonová, od roku 1902 z krásné červené žuly.
V 19. století bylo, zejména v literatuře, až přehusováno. Dramatik Jaroslav Hilbert dokonce volal Dosti Husa! Což okomentoval F. X. Šalda: „Dosti Husa, možno opakovati po něm, rozumí-li se jím – a rozumělo se jím a rozumí se jím u nás opravdu příliš často – popularisace historická v belletristické formě, umělecká šablona, mdloba, routina, básnické pohodlí, historické sentimentalisování, zakalený zrak pro básnické výboje moderní duše. Ale ovšem: nedosti Husa, přijde-li někdo, kdo zmocní se jeho osobnosti a jeho problémů opravdu básnicky tvořivě a napíše báseň silnou o sobě, beze zřetele k jejímu námětu...“
Nebylo náhodou, že válku Rakousku vyhlásil Masaryk v ženevském exilu právě na výroční den smrti Jana Husa 6. července 1915. V samostatné republice, zejména kolem výročního roku 1925, se Hus znovu stal objektem až nekritického kultu. Nahrálo to na smeč historiku Josefu Pekařovi, který psal, že „falešná velikost Husa nepravého zatlačuje a ubíjí velikost Husa skutečného“.
V padesátých letech posloužil Hus dobové propagandě, byl proměněn v předobraz sociálního revolucionáře. I Vávrův velkofilm Jan Hus je dnes označován za propagandistický. Zvýšená pozornost upřená k Husovi přispěla však také k tomu, že v roce 1954 byl zahájen velkorysý projekt zpřístupnění Husova díla tiskem.
Kritická ediční řada nesla název Magistri Iohannis Hus opera omnia.
V předvečer pražského jara, z tribuny IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů, se Jana Husa, „velkého českého intelektuála“, v odporu k odlidštěné moci dovolává filozof Karel Kosík – aby zdůraznil nutnost jednoty rozumu a svědomí. „...protože ztratit rozum a svědomí znamená ztratit základ svého lidství“.
Dnes, zdá se, k našim sporům – politickým, intelektuálním, kulturním, náboženským – Jana Husa povolávat nepotřebujeme, či nechceme. Poklid, který nad Husovým odkazem obecně panuje, může být ovšem také příznakem historické letargie, ztráty historické paměti. A ta, jak říká historik Petr Čornej, mívá fatální důsledky. „V digitálním věku činí lidi snadno manipulovatelnými...“ I proto bychom měli začít brát Jana Husa opět vážně, obzvláště nyní, když si již nepřipomínáme žádné kulaté výročí a nehrozí ani opuletní oficiózní oslavy. Využijme ten čas k úvahám o Husově odvaze a zatvrzelosti k pravdě.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
