Ivan Poledník: Květen ve znamení svaté Panny orléanské

Květen je měsícem vzpomínek na jednu z nejslavnějších postav evropských dějin: svatou pannu Johanku z Arku, patronku Francie. Právě v květnu počala nejslavnější část jejího tažení za osvobození Francie od anglické okupace, v květnu byla také nespravedlivě odsouzena a upálena na hranici.

Johanka bývá v moderní době mnohy vykládána jako symbol emancipovaných bojovných žen, často je i tímto způsobem zobrazována. Taková interpretace je však v reflexi dnešní společnosti dosti zkreslená. Johančina bojovnost nepocházela z jejího ega, ale z vnitřního povolání, při vší pokoře - z nutnosti. Johanka si vždycky přesně uvědomovala, čím je. Její přesvědčení o vlastní dějinné úloze nebylo přesvědčením o své vnitřní síle, ale o síle povolávajícího – Boha.

Válečnický stav jistě neodpovídá ženské přirozenosti. Prozřetelnost si právě proto vyvolila pannu Johanku - k zahanbení mužů. Opakovaně v dějinách, kdy muži upadnou do lhostejnosti a zbabělosti, vystupují duchovně posílené ženy, aby jim připomněly jejich role, povinnosti a ideály (například sv. Kateřina Sienská). A k jejich probuzení to bývá účinnější než cokoli jiného.

První zázraky

Johanka se narodila v roce 1412 jako dcera rolníka Jakuba z Arku a jeho ženy Isabely. Ve třinácti letech měla o letním poledni první zázračné vidění. Spatřila silnou záři a slyšela hlas, který jí přikazoval osvobodit její rodnou zemi od nadvlády Angličanů. Tato vidění se opakovala – brzy nebylo pochyb, že k ní promlouvá svatý archanděl Michael spolu s dalšími svatými. Přikázali jí, aby šla hledat nekorunovaného francouzského krále, osvobodila město Orléans od nepřátelského obléhání a přivedla krále Karla do Remeše ke korunovaci.

V šestnácti letech slíbila Bohu zachovat panenství, dokud nesplní svůj úkol. Se svým strýcem se vydala do Vaucouleurs ke královskému místodržiteli. Když mu vyjevila své poslání, místodržitel poradil strýci, aby jí pořádně vyčinil a poslal je pryč. Johanka k němu ale promluvila tak, že to rázem změnilo jeho postoj: "Přišla jsem do tohoto královského města prosit Roberta de Baudricourt, aby mě zavedl ke králi. On nebere vážně ani mě, ani moje slova, ale já se musím dát na cestu ke králi. Na světě není nikdo, ani král, ani kníže, ani nikdo jiný, kdo by mohl navrátit království Francii. Království nemá žádnou jinou naději, pouze ve mně. Raději bych předla po boku své chudé matky, protože tyto věci nepříslušejí mému stavu. Ale já musím jít a splnit tento úkol, protože Bůh to chce."

U krále

Podobně přesvědčila Johanka starostu města. Ten jí dal vojenský doprovod ke hradu Chinon, kde se zdržoval král. Na Chinon dorazili 6. března 1429 a Karel, nekorunovaný král Francie, ji přijal již po dvou dnech. Podrobil však Johanku zkoušce. Skryl se v obyčejných šatech mezi zástupem svých dvořanů. Johanka jakmile vstoupila do síně, zamířila rovnou ke králi, uklonila se a řekla: "Urozený dědici trůnu, jmenuji se panna Johanka. Král nebe mě poslal k tobě se zprávou, že máš být pomazán a korunován ve městě Remeši a máš se stát zástupcem nebeského Krále, který je králem Francie." Následník trůnu pokračoval ve zkoušce a řekl, že králem je jiný muž, který stojí tamto na vyvýšeném místě v krásnějších šatech. Johanka ho ujistila: "Ve jménu Božím, urozený kníže, jsi to ty a nikdo jiný."

Potom už král mluvil s Johankou osobně a ona mu řekla mnohé tajné věci, které zcela proměnily jeho ducha a rozzářily mu tvář. Johanka byla dále zkoušena profesory v Poitiers a dalšími lidmi včetně královy matky. Všichni vydávali králi svědectví o její svatosti a mimořádné Boží milosti, která na ní spočívala. Král se tedy rozhodl Johance vyhovět a vyslal ji s vojskem do města Orléans obleženého Angličany.

Johance dali vojenskou výzbroj. Nabízený meč nepřijala, ale nadiktovala dopis kněžím ve městě Fierbois, aby jí poslali meč, který je zakopán v jejich kostele za oltářem. Nikdo o takovém meči nevěděl, ale na označeném místě byl opravdu nalezen. Nechala také zhotovit krásnou zástavu s žehnajícím Kristem, dvěma anděly a francouzským znakem, kterou za ní pak nosili do každého boje.

V čele vojska

První Johančin rozkaz byl, aby se každý voják vyzpovídal a aby byly od vojska odehnány prostitutky. Stejný příkaz dala vojsku ve městě Orléans. Vojáci uposlechli. Všech se dotkla zvláštní Boží bázeň a milost, která přes ni působila. Měli k Johance takovou úctu, že v její přítomnosti je ani nenapadla nečistá žádostivá myšlenka směrem k ní, o čemž existovalo bezpočet více svědectví.

Před bojem obcházela Johanka anglickou armádu a vyzývala bojovníky, aby si zachránili životy ústupem. Několikrát jasně prohlásila, že ji Bůh vyslal osvobodit toto město. Angličané však ke své velké škodě, neuposlechli - a proto utržili velkou porážku. Francouzští vojevůdci se zpočátku rozhodovali bez Johanky, ale každá její rada přinášela vítězství. Tak se nakonec začala celá armáda spoléhat na její velení. Rozhodující vítězství Francouzů u Orléans přišlo 8. 5. 1429. Johanka byla v ten den zasažena šípem, sama si však střelu vytáhla a zůstala při unavené armádě. To francouzské vojáky natolik povzbudilo, že se vrhli do boje s ještě větším zápalem a dovršili porážku Angličanů.

Pod vedením své velitelky dobyli Francouzi ještě několik míst. Johanka šla potom za králem, aby ho dovedla ke korunovaci do Remeše. Po slavnostním pomazání Karla VII. králem Francie mu Johanka oznámila, že úkoly, které jí Bůh uložil, jsou splněny. Věděla, že její konec je blízko, ale vrátila se opět na bojiště, aby pokračovala v osvobozování Francie. Při dobývání Paříže byla znovu zraněna, ale přesto chtěla ve své službě pokračovat.

Král ale rozhodl jinak. Odvolal Johanku na svůj dvůr a nechal dokonce v noci zničit most, po kterém mělo jeho vojsko táhnout na Paříž. Na královském dvoře se Johance začala zjevovat sv. Kateřina a sv. Margita, které ji upozornily, že se brzy dostane do zajetí. 23. 5. 1430 Johanka znovu nastoupila na válečnou frontu u Compiegne. Nepřátelé byli ve značné přesile. Francouzští vojáci ustupovali a žádali Johanku, aby se s nimi stáhla do města. Ona je přísně napomenula, že jim Bůh dá vítězství, jen když zůstanou v boji.

Ozbrojenci ji ale nuposlechli a utekli do města. Johanka zůstala pouze s několika vojáky a musela také ustupovat. Vojevůdce zvedl těsně před ní padací most a Johanka s několika vojáky zůstala na druhé straně. Tak slavná Johanka z Arku - zrazena svými vlastními - padla do zajetí.

Johančina socha v Paříži

Vězení a soud

Nějaký čas ji drželi francouzští spojenci Angličanů ve vězení. Král, jehož dovedla na trůn, ani nikdo z jeho strany, neudělali pro její osvobození zhola nic - a vydali Johanku Angličanům. Věznili ji rok v chladné cele, nohy měla přikovány k podlaze. Mnohokrát onemocněla, ale Angličané ji udržovali při životě, protože potřebovali, aby slavná Johanka z Arku skončila na hranici jako čarodějnice.

Zinscenovali velký soudní proces, ačkoli bylo předem rozhodnuto, že musí zemřít jako kacířka. Několik prelátů, kteří se rozhodli Johanku bránit, vyhnali z města. Tak se negramotná dívka, vedená Bohem, bránila sama proti řadě učenců z Francie i Anglie. Při výpovědích projevovala neobyčejnou duchapřítomnost a dokonce i humor. Usvedčovala preláty z jejich zaslepenosti, nevěry a zkorumpovanosti.

Především však odmítla popřít pravost svých vidění a to, že ve svém počínání výhradně plnila Boží vůli. Proces byl hanebnou karikaturou spravedlnosti. Celkem proběhlo šest veřejných a devět neveřejných zasedání soudu. Navenek byly vydávány za spravedlivé rozpravy, ve skutečnosti byly jednou velkou fraškou a zneužitím církevní i světské autority. Konečně soudci jednomyslně rozhodli, že bude upálena.

Nečekaný zvrat

24. 5. 1431 vyvedli Johanku na hřbitov v Rouenu a v přítomnosti početného duchovenstva, vojska i lidu začali číst rozsudek, ve kterém Johanku z Arku prohlašovali za vyloučenou z církve, za heretičku a čarodějnici. Odpadla prý od víry a měla být odsouzena k smrti upálením. Tehdy Johanka - devatenáctiletá dívka, všemi opuštěná a zrazená - k úžasu všech vykřikla, že tedy odvolává a ve všem se podřizuje soudu a církvi.

Zmatení a zaskočeni preláti se po vzrušených konzultacích dohodli, že ji musejí přijmout zpět do církve jako kajícníci. Ale hned jí také uložili pokání - doživotní vězení, kde bude oplakávat své hříchy a zbloudění a povinnost obléci si ženský oděv. Johanka totiž do té doby nosila mužské šaty, protože jí to přikázala sv. Kateřina a sv. Margita.

Když ji dovedli zpět do vězení, měla znovu vidění, ve kterém jí Bůh přikázal, aby si zase oblékla mužský oděv a až do konce trvala na pravosti svých vidění. Johanka prosila Pána Ježíše o odpuštění své slabosti a nevěry. Rozhodla se zůstat věrná jeho příkazům a jít na smrt. Soudci oznámili, že Johanka znovu nosí mužský oděv a trvá na svých viděních. Proces byl obnoven a bylo znovu rozhodnuto o jejím upálení.

Johanka řekla předsedajícímu soudci: "Umírám vaší vinou, a za to vás volám na Boží soud." Když soudce odešel, vyzpovídala se jednomu důvěryhodnému knězi. S nesmírnou zbožností a se slzami v očích naposledy přijala Nejsvětější svátost.

Od hranice ke svatosti

Než vystoupila na hranici dali jí na hlavu šátek s nápisem: "heretička, hříšnice, odpadlice, modloslužebnice." Když zapálili oheň, hlasitě vzývala jméno Ježíšovo a ujišťovala okolostojící, že její zjevení byla od Boha a že jednala podle toho, co jí Bůh přikázal. Těsně před smrtí vykřikla tak hlasitě jméno Ježíš, že to slyšeli všichni přítomní na náměstí. To bylo poslední znamení živé víry v Boha, nevinné devatenáctileté panny Orleánské.

Když hořela na hranici, mnozí přítomní Francouzi i Angličané plakali. Písař anglického krále vykřikl: "Zhřešili jsme, upálili jsme svatou!" Uprostřed hořícího ohně zazářilo jméno Ježíš. Jeden anglický voják, který předtím slíbil, že na hranici osobně přiloží náruč dřeva, se neodvážil splnit rozkaz. Zahlédl totiž z ohně vylétající bílou holubici. Strnulého strachy ho odvedli pryč. Také kat poté činil poté pokání a prosil Boha za odpuštění, že se podílel na zavraždění nevinné.

Devět let po Johančině smrti přišla do Orléansu její matka. Začala usilovně pracovat na očištění dobrého jméno své dcery - a měla nakonec úspěch. Apoštolský stolec prohlásil soud za neplatný, jeho rozhodnutí za nespravedlivé a Johanku za nevinnou. Papež Pius X. ji prohlásil za blahoslavenou a Benedikt XV. ji (roku 1920) svatořečil za její svatý život a mnohé zázraky, kterými ji Bůh oslavil jako svou věrnou služebnici.

Objeví se?

Johančina cesta byla cestou oběti. Zcela se oddala svému poslání. Její příklad byl aktuální vždycky - dnes ale snad ještě více: Dělat to, k čemu jsme každý povolán ve společnosti odpadající od Boha. Od jednoduchých po velké úkoly, bez ohledu na nepřízeň okolí. Od rodiny po záchranu národa - i ve zdánlivě beznadějných situacích.

Johančina epocha samozřejmě dnešní realitu v mnohém připomíná. Jako tehdy i dnes duchovní autority, církevní i politické elity upadají do nejhlubšího pokrytectví a zbabělosti a ochotně vydávají jim svěřené země a jejich obyvatele v plen invazi barbarů a vetřelců a koří se okupantům. Pokud by dnes povstala další svatá panna, která je zahanbí a bude burcovat k rázným činům, také ji upálí. Oheň bude mít asi trochu jinou podobu, ale výsledek bude stejný.

Náznaky vidíme kolem sebe každý den. Ale přibývá i těch, kteří zůstávají věrní a odhodlaní. Modleme se za ně a za nás všechny.

A mysleme na Johanku.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.