Ivan Poledník: Náměstek nepoznává svého nadřízeného, zapomněl již František na Ježíše?

Slavíme svátek Nejsvětější Trojice Boží. Víra v Nejsvětější Trojici je pilířem celého křesťanství a jasně jej vymezuje vůči jiným náboženstvím. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého začínávají věřící všechny své soukromé modlitby, mnohdy i své každodenní práce a každý důležitý krok.

Tajemství Nejsvětější Trojice nám osobně zjevuje Boží Syn v evangeliu jako součást vzácného nástroje znovuzrození, jakým je dar svatého křtu. Toto zjevení spojuje Bůh s příslibem své trvalé duchovní přítomnosti mezi námi. Náznaky existence Nejsvětější Trojice jsou však již ve Starém zákoně.

Komplikované poznání Trojice

Na existenci jediného Boha, Stvořitele celého vesmíru, může samotný lidský rozum přijít – pozorováním, studiem, dnes i prostřednictvím vědeckého poznání. Navenek tak působí všechny tři Božské osoby společně.

Trojjediný Bůh je však největším tajemstvím – prvním, základním, nejhlubším a nepoznatelným ani samotnými anděly. Člověk ponechaný světlu přirozeného rozumu nebyl nikdy schopen jej poznat, a i poté, kdy mu bylo zjeveno, nikdy nebude schopen jej plně pochopit.

Otec je od věčnosti, nepochází od nikoho. Syn je od věčnosti z Otce zplozený, Duch svatý od věčnosti z Otce i Syna vychází. Žádná osoba není dříve nebo později, žádná větší nebo menší, všechny sobě naprosto rovné. Otec a Syn se vzájemně poznávají a milují, a jejich láska není přechodný úkon, nýbrž třetí Božská osoba. Otec je zdroj. Syn neboli Slovo je osobním sebepoznáním Otce. Duch svatý je láska obou. Mají však společně jednu činnost, jedno chtění, jedno poznávání všech věcí možných i skutečných, minulých, přítomných i budoucích.

Určitý odraz Trojice najdeme i v samotném člověku: člověk je, myslí a chce. Má bytí, z něhož vyvěrá rozum a vůle.

Když jsme u ohně, vidíme plamen, vnímáme světlo a teplo. Tyto tři děje jsou jiný obraz našeho tajemství. Žádný z nich není dřívější, všechny fungují najednou. Z plamene (Otce) vychází světlo, obraz božské Moudrosti (Syna), a teplo, obraz Božské Lásky (Ducha svatého) - nerozdílně a neodděleně. Abychom pochopili rozdílnost Božských osob, říkáme, že Otec svět stvořil, Syn lidstvo vykoupil, Duch svatý nás posvěcuje. Přivlastňujeme jim tak některá díla přiměřeně jejich osobním vlastnostem.

Trojice na překážku

Protože nás víra v Nejsvětější Trojici tak jasně odděluje od islámu a judaismu (navzdory jejich dnes tak populárnímu směšování), je vlastně pochopitelné, že se hlavě katolické církve papeži Františkovi, coby apoštolovi odkřesťanštěného křesťanství, vůbec nehodí do krámu jeho podivné mise, a v zájmu údajného sbratření s kýmkoli nechá Nejsvětější Trojici popírat i v samém srdci katolického světa.

Dokazuje to již poněkud pozapomenutý (resp. řízeně zamlčovaný) skandál, když před dvěma roky inicioval společnou „modlitbu za mír“ přímo ve Vatikánu. Vypadá to sice mediálně báječně, jenže z principu jde o nepřípustný synkretismus, jehož by se dřívější papežové konající v duchu Tradice nikdy nedopustili.

Pozve-li papež muslimy a židy, aby se prostřednictvím svého vyznání obraceli na církevní půdě ke své představě Boha, utvrzuje je tím totiž v omylu o dobrotě a spasitelnosti jejich vyznání a křesťany znejisťuje ve víře v jedinečnost Kristova prostřednictví („kdo mne nezná, nezná ani Otce“).

A také: modlí-li se skutečný muslim za mír na Blízkém východě, prosí tím o rozšíření učení a praxe islámu na tomto území. Rozhodně tím neprosí o pokojné soužití různých vyznání, zahrnující uznání práv křesťanů.

Za mír bez Nejsvětější Trojice

Modlitba za mír sestávala ze tří částí: díkůvzdání za dar Stvoření, prosba za odpuštění a vzývání pokoje mezi národy. Zatímco se židé a muslimové modlili jazyky, jež mají za posvátné, tedy hebrejsky, resp. arabštinou Koránu, katoličtí hostitelé zvolili italštinu s angličtinou. Je to jen další důkaz, že „moderní“ církev žádný posvátný jazyk, není-li jí ovšem angličtina, už nemá.

Mnohem závažnější je ovšem skutečnost, že v den, kdy si radostně připomínáme pevné odhodlání apoštolů, posílených Duchem svatým, jít do celého světa a získávat pro pravou víru židy, pohany i vyznavače falešných kultů, umožňuje nástupce sv. Petra, prvního papeže, jehož svatodušní kázání vedlo k obrácení a křtu asi tří tisíc osob, aby představitelé náboženství, jež jsou ze své podstaty namířeny proti Spasiteli, pronášely pod záštitou Církve a v samotném středu katolického světa svoje „invokace míru“.

Těm, kteří definují mír ve smyslu podrobení se islámu (Dár al islam), papež umožnil, aby na katolické půdě pronesli invokaci, v níž je vzýván „jediný Bůh, k němuž není nic přidruženo“. V islámském pojetí je totiž Boží jedinost chápána v přímém protikladu k učení o Boží Trojici a výraz „přidružení“ je muslimy záměrně užíván k popření reality Božího synovství.

Syn Boží je pro Františka tabu

Ještě více znepokojivým důkazem Františkovy rezignace na apoštolát opřený o Nejsvětější Trojici je jeho úplné vytěsnění Syna Božího – Ježíše Krista – z jeho promluv k publiku.

Pokud se podíváme na sedm hlavních proslovů z Františkovy „apoštolské mise“ do Spojených států a na Kubu, dozvíme se mnoho o změnách klimatu, náboženské toleranci, následování svých snů, různorodosti, imigraci, ale ani jednou nenarazíme na Ježíše Krista!

Samozřejmě ani zde to není u Františka nic nového. Jeho zapírání Ježíše bylo markantní i ve dřívějších projevech. Přijít s novým desaterem jako receptem k tomu „jak být šťastnější“, to by současné hlavě Církve šlo: zahrnuty byly takové pokyny jako „žít a nechat žít“, „přestat být negativní“, „respektovat přírodu“ a podobně. O Kristu však ani slovo.

Hluboký úpadek

Sedm hlavních projevů na americké půdě zahrnuje zhruba 13 tisíc slov. Jedná se o tyto proslovy:

ke kubánské mládeži
tisková konference z letadla
před Bílým domem
v americkém Kongresu
v sídle OSN
na „Ground Zero“ u památníku 11. září
pro Světové setkání rodin

Zazněla zde mimo jiné slova:

já/mě – 226 krát
člověk – 42 krát
společenský/sociální – 42 krát
sen/sny/snění – 36 krát
budoucnost – 21 krát
životní prostředí – 18 krát
bratr/bratrství – 20 krát
hospodářský – 11 krát
Ježíš – 0 krát
Kristus – 0 krát

Přesně to ilustruje, kam vlastně ateistickými médii milovaný papež směřuje, na koho se obrací a především: jak hluboký úpadek zažívá současný pontifikát v osobě Argentince José Bergoglia, toho času náměstka Kristova, z Božího dopuštění. Navzdory četným a zcela jasným výzvám k šíření Božího jména obsaženým v Novém zákoně.

Relativizace, zamlčování a pošlapávání vlastních duchovních kořenů současné Evropy velmi úzce souvisí s její celkovou společenskou a politickou situací. Je na každém věřícím, který se s tím nechce smířit, aby tuto krizi, nejen víry, ale i celé křesťanské civilizace přestál.

Není třeba propadat beznaději, naopak. Nejsme opuštěni, jen zkoušeni. Obracejme se proto co nejčastěji na Trojjediného Boha, aby se nám dostalo posily do tohoto nelehkého boje o všechno.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.