Kampaň k americkým prezidentským volbám 2016 se právě rozjíždí. Týká se i nás – ať už chceme, nebo ne. Zahraniční politika Spojených států, formálně kormidlovaná šéfy Bílého domu, je strategickým i morálním fiaskem s celosvětovým dopadem.
Ohledně volby samé je možné konstatovat jedno: S ohledem na současné ideové pozadí americké politiky stran a jejích lídrů i světovou politicko-ekonomickou situaci vlastně nemá valný význam zkoumat, který z kandidátů vystupuje za demokraty a který za republikány. Ať zvítězí kdokoli, Spojené státy si dál pojedou svoji takzvanou neokonzervativní politiku. Tedy expanzi maskovanou „vývozem demokracie“, imperiálním rozmachem, který dříve či později přivede válku až před naše dveře. Jisté nuance v tomto směru mezi kandidáty zůstávají – aby ten „produkt“ vůbec bylo možné voličům prodat.
Proto i my potřebujeme vědět, co se u našeho hlavního současného „protektora“ vlastně děje. Nikdy totiž nelze vyloučit, že se přece jen rodí jistá nepatrná naděje pro budoucnost. Spočívá i nespočívá v kandidátech „menšinových“ proudů.
Demokratizace kladivem
Kandidáti dvou stran „klasických“ jsou s jedinou výjimkou věrnými stoupenci ničivé ideologie neokonzervatismu. Ten převládl v americkém politickém směřování už během 90. let. Ve vztahu k zahraniční politice se mu říká vznešeně znějícím názvem unilateralismus. Což pochází ze slova unilaterální, tedy jednostranný, a znamená to prostě – vládu impéria. Včetně rozpoutávání „preventivních“ válek a násilného prosazování toho, co je v podání USA označováno za „svobodu a demokracii“ (čti: vládu USA, či obecně Západu, a jejich hluboce pokřivených hodnot).
Neokonzervativismus také znamená militarismus (neboli nekončící válku, potřebnou pro udržení ekonomické mašinerie impéria v chodu). Nezbytnost dominance USA světové politice (totéž). Prosazování vlastních představ o spravedlnosti. „Misijní“ horlivost, s níž náš „Velký Bratr“ po libosti „vyváží“ své zájmy, kam se mu zrovna hodí – a pocit americké výlučnosti a předurčení, jež tohle všechno umožňuje. Spisovatel Stefan Halper definoval neokonzervativní zahraniční politiku jako „realizaci demokracie ze zadní části Humvee“ (am.vojenské vozidlo, pozn. red.).
Zárodky tohoto uvažování vidí mnozí již u guvernéra Massachusetts, Johna Winthropa. Samozřejmě je najdeme u Lincolna, Wilsona i Kennedyho. Z hlediska přirozeného řádu je však živnou půdou pro toto uvažování samotná ústava Spojených států, jejíž Otcové zakladatelé ovšem příslušeli k určitým zednářským lóžím. Napomáhá tomu i tradiční provázanost se zájmy vlivných rodin, finančními a průmyslnickými kruhy. Výsledkem je Amerika, která se sama vehnala do hospodářské i politické pasti, v níž vlastně impériem být musí – nebo si to alespoň její elity myslí.
Neokonservatismus nejprve ovládl myšlení republikánské strany, vzápětí však vytyčil mantinely pro celou americkou politickou scénu. Nastavil šablonu pro veškeré vedení zahraniční politiky. Pokud někdo vystoupí proti tomuto proudu, je označen přinejmenším za izolacionistu.
Přehlídka neokonů
Typický neokonzervativní dárek, velmi typický pro „fungování“ americké zahraniční politiky posledních desetiletí, věnoval své zemi i celému světu republikán George W. Bush: Irák. Jeho následovník Barack Obama je o něco méně odvážný válečník, ale také dělá, co může. „Holubičí“ rétorika mu vydržela přesně do konce volební kampaně. Někdy působí dojmem, že by rád neválčil, ale neví, jak na to. Nabízí se otázka – co bude dál? Je možné, že by si Američané zvolili prezidenta, který by současný kurz změnil?
Sotva. Hillary Clintonová, nejsilnější kandidátka kdysi tradičně „protiválečných“ demokratů, už se nesnaží – na rozdíl od Obamy – ani předstírat. Podporovala manželovu špinavou práci v Kosovu a podněcovala zásah v Libyi, jehož důsledkem je rozvrácená země, tisíce mrtvých, vzestup terorismu a současná vlna imigrace do Evropy.
Plodem americké zahraniční politiky a zároveň instalovanou záminkou pro další intervence a expanze je koneckonců i Islámský stát. Je jejím nástrojem a současně oponentem. Pokud Clintonová volby vyhraje, má práci přichystanou. Nikdo nepochybuje o tom, že bude pokračovat v politice permanentní intervence a války. Ale vyhraje skutečně? Leccos by mohlo napovědět to, že ji jeden z nejvýznamnějších světových finančníků Warren Buffett již nyní označil za jasného vítěze.
A co když přece jen nevyhraje? Podívejme se na skvadru, která kandiduje proti „paní ex-budoucí-prezidentové“. Senátoři John McCain a Lindsey Graham byli vždy velice nespokojeni s tím, jak málo Amerika zasahuje na Blízkém východě a kritizovali prezidenta Obamu, že nedokázal zajistit podmínky pro stálou americkou vojenskou přítomnost v Iráku. Mike Huckabee z Arkansasu obvinil Obamu za málo důrazný postup v Egyptě, Íránu, Libyi a Sýrii. Jeb Bush stále považuje invazi do Iráku za správné rozhodnutí a zpochybňuje kritiku tohoto šíleného podniku.
Vůbec nejhorší je snad Marco Rubio, nejnebezpečnější neokon a bohužel i třetí nejvážnější kandidát po Clintonové a Bushovi. On i jeho stranický kolega-kandidát Ted Cruz vehementně prosazují rozsáhlý zásah v Sýrii a Iráku. Také podporovali zásah v Libyi. A Rick Perry? Ten obvinil Randa Paula z izolacionismu a dal se do prosazování návratu USA do války v Iráku.
Prohlásil rovněž, že „nejprve musíte střílet a teprve potom klást otázky“. Jak málo však rozumí čemukoli, co nepřipomíná kovbojku, Rick Perry ukázal, když ke svému výroku připojil též absurdní tvrzení, že prý „dosavadní americký izolacionismus“ vedl k nárůstu celosvětového terorismu.
Válka musí být
To je neokonzervativní optika ve své vyleštěné průzračnosti: rozvrácení části Blízkého východu, zvyšování napětí, hrozba jaderného konfliktu s Ruskem a ozbrojené zásahy ve všech koutech světa jsou naprosto nedostatečným postupem, nevměšováním – izolacionismem. Je potřeba zvýšit obrátky! Perryho konkurent Marco Rubio se obklopuje poradci z řad kovaných neokonů a prohlašuje, že rozdrcení všech izolacionistických argumentů je prioritou.
Kam se pozornost neokonzervativních jestřábů obrátila v poslední době, je nabíledni. Celé napětí kolem Ukrajiny, harašení zbraněmi, demonstrativní konvoje, plány rozmisťování zbraní ve východní Evropě, podpora barevných revolucí a další podvratné aktivity jsou hlavními výrobky z dílny neokonů. Že tato zvrácená hra může mít fatální následky pro celou naši civilizaci, snad ani netřeba dodávat.
Americký Babiš a nesmělá naděje
Z této řady vyčnívají dva trochu jiní kandidáti. Každý po svém. Jedním je Rand Paul, syn Rona Paula, duchovního otce Tea Party. Ten neokonem není – právě on je proto označován za největšího izolacionistu a zpátečníka. Zatím jej počítají za pátého nejvážnějšího kandidáta s aktuálními sázkovými kurzy 20:1.
Šanci zvítězit nejspíše nemá – ale mohl by mít slušnou možnost stát se vlajkovou lodí amerického „hnutí zdravého rozumu“, či – abychom se nějak přiblížili českým reáliím – amerického Protiproudu. Jenže... ani Rand Paul není schopen tak docela prosazovat ideály, které reprezentuje, či reprezentovat má. Viz jeho lavírování mezi zastánci konzervativních hodnot a liberály, například ve věci potratů.
Zajímavým fenoménem je „nepolitická“ kandidatura Donalda Trumpa. Ten by chtěl být někým, jehož volba bude gestem vůči celé dosavadní americké politice. Gestem nespokojenosti s republikány i demokraty, odmítnutím současného politického kurzu. Vyjádření toho, že ani jedna ze stran nenabízí skutečnou naději na lepší budoucnost.
Drtivě kritizuje americké vojenské intervence, chce omezit imigraci. Navíc tvrdí, že není politik, ale byznysmen. Získává si tím náklonnost konzervativních komentátorů (neboť tito pánové evidentně nemají zkušenost s Andrejem Babišem). Trump samozřejmě Babišem není ani omylem, a možná právě proto jsou jeho šance na zvolení hodnoceny kursem 50:1.
I kdyby některý ze dvou „nových koňů“ zvítězil, což je nepravděpodobné, je otázkou, nakolik by byl schopen zastavit rozjetou „imperiální mlátičku“ a zda by se v zahraničněpolitické oblasti nestal čímsi jako odvarem z Obamy. Paradoxně největším vítězstvím tedy může být to, pokud nikdo ze dvou posledně jmenovaných nezvítězí. „Čestná prohra“ může představovat jádro, kolem kterého hypoteticky může kondenzovat nová (stará) Amerika.
Ta Amerika, která je v historii Spojených států přítomna stejně, jako její „neokonzervativní“ varianta. Ta, jejímž heslem a základní „příchutí“ bývala dvě slova: Svoboda a Bůh. Zdaleka není ještě mrtvá, to vidíme ze společenského vření, jež ve Státech čas od času vybublá na povrch.
Probudí se ale naplno, než bude pozdě - pro ni i pro nás?
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
