Ivan Poledník: Strach z poctivého myšlení a láska k novotám jsou naší pastí

Myšlenky Fultona Sheena jsou dnes ještě mnohem aktuálnější než v době, kdy je pronášel ke svému hojnému publiku a zapisoval do svých knih. Církev byla vždy pod palbou nepřátelských demagogů, kteří se zásadní měrou zasloužili i o to, jak na ni dnes nahlíží většinová společnost. Sheenův pronikavý intelekt opřený o znalost filosofie Tomáše Akvinského dokázal brilantně formulovat argumenty na obhajobu víry. Současně dokázal ve kontextu neustálého boje dobra se zlem glosovat nejrůznější společenské nešvary a fenomény, podobně jako to uměl například G. K. Chesterton.

Druhý vatikánský koncil, který v šedesátých letech spustil lavinovitou destrukci Církve, velmi zasáhl i Mons. Sheena. Dnes, kdy drtivá většina představitelů Církve zběhla z praporu Kristova do praporu ďáblova, je zcela v pasti modernismu, relativismu a bezbřehé tolerance ke zlu, nabývají slova biskupa Sheena ještě mnohem větší naléhavosti, než s jakou je sám vyslovoval.

Život a poslání Fultona Sheena

Fulton Sheen se narodil v El Pasu v Illinois v roce 1895. Po skončení základní školy začal se studiem literatury a filosofie. Poté odešel do semináře a v roce 1919 získal kněžské svěcení.

Fulton toužil prohloubit své znalosti filozoficko-teologického myšlení sv. Tomáše Akvinského: toužil po filozofii bytí, aby mohl ve světle rozumu a víry bojovat proti bludům, které popíraly Boha a Pravdu, a aby se mohl stát skutečným apoštolem Pravdy. Biskup ho poslal do Evropy na univerzitu do Lovaně. Tam získal doktorát filozofie, v Římě pak doktorát teologie.

Po návratu do pastorační praxe v USA začaly jeho velké úspěchy s obracením nevěřících, konverzemi a návraty ke svátostem. Později začal působit na univerzitě jako docent filosofie. Působil zde 25 let obdivuhodným způsobem a žáci byli doslova nadšeni nejen svým učitelem, ale především Pravdou, kterou jim přinášel. Horlivě ji odhalovali a zmocňovali se jí jako svatý Augustin, "lovec Pravdy".

Velké úspěchy

Začal pořádat konference doma i v cizině. Jeho přednášky byly vyhledávané: zapaloval a získával. V roce 1930 byl pozván do NBC (rozhlasová stanice USA), aby zde každou neděli večer vedl program Katolická hodina. Jeho hlas se stal známý v celých Spojených státech. Byl zaplaven tisíci dopisy. Psaly mu osoby, které mu otevíraly svou duši, které hledaly Boha. Odpovídal všem. A modlil se za ně. V Americe to bylo takové malé jaro obracení k Ježíši a ke katolické církvi.

Papež Pius XI. o něm věděl. V roce 1935, aby mu projevil svou vděčnost, jmenoval ho prelátem s titulem monsignore. V roce 1950, na počátku televizního vysílání, byl povolán opět NBC, aby začal televizní souboje. Zahájil programem: „Stojí zato žít“, který reagoval na naléhavou potřebu dát smysl lidskému životu. Konstatoval, že každý člověk ponechaný sám sobě může říct jen toto: Magna questio factum sum mihi – stal jsem se sobě velkým, neřešitelným problémem.

Na tento problém nabízel Mons. Sheen odpověď: Ježíš Kristus je jediné řešení všech problémů, Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Každý týden ho sledovalo 30 miliónů diváků. Jeho řeč byla jasná, srozumitelná pro všechny, velice vážná, i když často humorná, a byla přijímána s radostí - i když zdůrazňovala tu nejtěžší odpovědnost za život.

Filosof a misionář

V roce 1950 byl jmenován národním ředitelem Společnosti pro šíření víry. Zahájil dlouhou sérii cest po Asii, Africe a Oceánii, protože se zajímal o evangelizaci národů. 1. června 1951 byl z vůle Pia XII. Mons. Fulton Sheen vysvěcen na biskupa. Dále promlouval v televizi, psal knihy, jednu krásnější než druhou.

Překrásná je jeho Filozofie náboženství, ve které ukazuje, jak za dnešních dnů dospěla filozofie k té nejnižší úrovni iracionalismu a dívá se s pohrdáním na Boha a na věčné Pravdy. Následně ukazuje cestu zdravého rozumu osvíceného vírou, která hledá a osvojuje si Boha v Kristu, jediné Cestě, jediné Pravdě a jediném Životu. Je to filozofie sv. Tomáše, která nás vede k pochopení člověka, světa a Boha. Je to opravdová apologetika vedoucí k věčné Pravdě.

„Kdybych nebyl katolíkem a chtěl bych zjistit, která církev je dnes pravá, šel bych hledat tu jedinou církev, která se neshoduje se světem. Šel bych hledat církev, která je nejvíce nenáviděná na světě... Hledej církev, kterou lidé tohoto světa chtějí zničit ve jménu Boha tak, jako ukřižovali Ježíše. Hledej církev, kterou svět odmítá tak, jako lidé odmítli přijmout Krista.“

Mons. Fulton John Sheen: Výzva k netoleranci

Říká se, že Ameriku sužuje netolerance. Tak tomu není. Trpí tolerancí: tolerancí dobra i zla, pravdy i omylu, ctnosti i hříchu, Krista i rozkladu. V naší zemi nevládne ani tak nesnášenlivost jako spíše volnomyšlenkářství. Člověk, který si dokáže správně srovnat věci v hlavě tak jako si ustlat postel, je označován za úzkoprsého; kdežto ten, kdo má v myšlení zmatek, stejně jako neumí nakládat se svým časem, je nazýván tolerantním a svobodomyslným.

Nesnášenlivý je ten, kdo odmítá cokoli bezdůvodně přijmout; svobodomyslný ten, kdo přijme vše z jakéhokoli důvodu, aniž by zjišťoval, zda je ten důvod správný. Pravda, občas se dožaduje upřesnění, ale je to upřesnění dle vědeckých měřítek, nikoli logických. Porucha, jež se projevuje zmíněným volnomyšlenkářstvím, je duševní, nikoli mravní. O tom svědčí tyto tři věci: sklon řešit problémy slovy, nikoli argumenty, bezvýhradná ochota uznat autoritu kohokoli ve věci náboženství a, nakonec, láska k novotám.

Náboženství má právo promlouvat ústy svých mluvčích, stejně jako mají právo i další vědy, fyzika nebo astronomie, promlouvat ústy těch, kteří se jimi zabývají. Náboženství je vědou, třebaže z něj chtějí někteří udělat pouhý cit. Náboženství má své zásady, přirozené i zjevené, které jsou ve své logice ještě složitější než matematika. Ale falešný pojem tolerance tuto skutečnost zatemňuje všem, kteří, byť jsou netolerantní v nejmalichernějších životních maličkostech, stávají se tolerantními ve svém vztahu k Bohu.

Zhoubné zanícení pro novoty

Dalším projevem zmíněné poruchy myšlení, která vyvolává podivnou plíseň volnomyšlenkářství, je natolik silné zanícení pro novoty, že odmítá i lásku k pravdě. Pravda je obětována ironickým poznámkám, Kristovo božství titulkům v pondělních novinách. Řada současných kazatelů se stále méně věnuje kázání Krista ukřižovaného a daleko více své oblíbenosti u věřících. Nedostatek intelektuální páteře vede k tomu, že obkročmo osedlávají býka pravdy i osla nesmyslů, chválí katolíky za „skvělou organizaci“ a sexuology za „otevřenou výzvu mladé generaci“. Jelikož ohýbají kolena raději před davem než před Bohem, nelze snad ani očekávat, že by se před současným Herodem zastali Jana Křtitele. Na rozvody a život ve smilstvu nepoukáže žádný varovný prst, žádný hlas nezahřmí do uší boháče, aby vyřkl ona netolerantní Boží slova: „Není ti dovoleno míti manželku svého bližního.“ Místo toho uslyšíme: „Přátelé, doba se změnila!“ Kyseliny modernosti rozleptávají zkameněliny pravověří.

Víra v Boha, Kristovo božství, mravní zákon je považována za pomíjející zálibu. Tato nová tolerance se v posledku týká samotné pravdy, jako kdyby pravda byla nějakou módou, něco na způsob klobouku, nikoli základem, jímž je v tomto příměru hlava.

Relativizace pravdy

Posledním tvrzením současného volnomyšlenkářství je, že pravda musí odpovídat době, a proto se má měnit dle pomíjivých choutek okamžiku. Jako chameleon přizpůsobuje své barvy prostředí, které ho obklopuje, tak by se prý měla měnit i pravda, aby vyhovovala záchvěvům a požadavkům času. Povaha určitých věcí je pevná, a o pravdě to platí o to více. Pravdě lze tisíckrát odporovat, ale to jen potvrzuje, že je natolik silná, že přežije tisíc útoků. Když někdo říká: „Ten tvrdí to, druhý zase ono, proto žádná pravda není,“ je to asi stejně logické, jako kdyby Kolumbus došel k závěru, že žádná země není, jelikož mu někteří říkali: „Země je kulatá,“ a jiní prohlašovali: „Země je placatá.“ Ti, kteří odmítají měřítko objektivní pravdy, jsou jako tesař, který by zahodil svůj metr a používal za měřidlo každý jednotlivý trám: nezbude jim nic jiného, čím by mohli měřit, jen přelétavá móda daného okamžiku.

Uhihňané nadšení pro novotářství, přecitlivělá neposednost vyšinuté mysli a nepřirozený strach z pořádné porce poctivého myšlení, to vše dohromady spoluutváří skupinu nedovzdělaných, ale o to ješitnějších svobododuchů, kteří si myslí, že není žádný rozdíl mezi Bohem jakožto Příčinou a Bohem jakožto „projekcí mého já“, kteří stavějí na roveň Krista a Buddhu, a pak rozšiřují svojí svobodomyslnost na rozmáchlou syntézu, jež říká nejen, že jedno křesťanské vyznání je stejně dobré jako druhé, ale dokonce že jedno světové náboženství je stejně dobré jako druhé. Velký bůh „Pokrok“ je tedy povýšen na oltáře módy, a když se jeho zanícených uctívačů zeptáte: „Pokrok k čemu?“, dostane se vám odpovědi: „K většímu pokroku.“ Soudní lidé se zatím diví, jak může být pokroku bez udání směru a jak lze udat směr bez pevného bodu. A jelikož mluví o „pevném bodu“, tak se o nich říká, že zaostávají za dobou, zatímco oni ve skutečnosti jsou nad dobou, duševně i duchovně.

Potřebujeme netoleranci

Co svět tváří v tvář tomuto volnomyšlenkářství potřebuje, je netolerance. Zdá se, jako by svět zcela ztratil schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Některé hlavy se domnívají, že netolerance je vždy špatná, jelikož je podle nich projevem nenávisti a omezenosti. Ty samé hlavy věří, že tolerance je vždy správná, protože je podle nich projevem lásky a velkodušnosti.

Co to tedy vůbec je tolerance? Tolerance je postoj, kdy z rozumných důvodů trpíme zlo, což nás vede k tomu, že brzdíme svůj hněv nebo zlo trestáme. Ale daleko důležitější je to, čeho se tolerance týká: Tolerance se vztahuje pouze na lidi, ale nikdy ne na pravdu. Netolerance se týká pouze pravdy, nikoli lidí. Tolerance se týká bloudícího, netolerance bludu.

Amerika netrpí ani tak intolerancí, tedy nesnášenlivostí, jako tolerancí, tedy lhostejností k pravdě a omylu, a filosofickou ledabylostí, která je vydávána za velkodušnost. Větší tolerance je pochopitelně zapotřebí, neboť nikdy není dost lásky, kterou bychom mohli druhým projevovat. Sám náš Pán praví, abychom milovali ty, kteří nás pomlouvají, neboť nepřestávají být lidmi. Nikde ale neříká, že máme milovat pomluvu.

Naší pamětí je tradice

Církev nás v Kristově duchu nabádá, abychom se modlili za ty, kteří se nacházejí mimo Církev, a projevovali jim větší lásku. Je tedy třeba projevovat lidem lásku, zejména těm mimo stádce, které je třeba láskou přivést zpět, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř. Máme snad Bohu, který neshlíží tolerantně rovnostářským zrakem na všechna náboženství, upřít jeho jméno „Moudrost“?

Církev je tělem Kristovým; s tím, jak stále více promýšlela a prohlubovala samotné základy jeho učení, rozvíjela i další pravdy víry. Nikdy na tyto pravdy nezapomněla, pamatovala si je a její pamětí je tradice. Dogmata Církve jsou jako pevné, poctivé cihly, z nichž může člověk stavět, ne jako sláma „náboženského prožitku“, která se hodí leda tak ke spálení. Církev byla a vždy bude netolerantní, pokud jde o práva Boha, neboť hereze, omyl a nepravda se netýkají nějakých osobních názorů, kterých by se mohla vzdát, nýbrž Božího práva, o němž se nesmlouvá. Pravda je božská, blud je lidský. Činí-li heretik pokání, Církev jej přijme zpět do pokladnice svých duší, ale nikdy nepřijme herezi do pokladnice své moudrosti. Pravda bude vždy pravdou, i když se k ní nebude nikdo hlásit; a omyl bude vždy omylem, byť jej všichni vyznávali.

Postoj Církve k této palčivé otázce současnosti lze vysvětlit na příběhu o dvou ženách, které přišly za Šalamounem, aby je rozsoudil. Každá z nich prohlašovala, že narozené dítě je její. Skutečná matka trvala na tom, že chce celé dítě, nebo nic, neboť dítě je jako pravda, nelze ji rozdělit, aniž by nezemřela. Falešná matka naopak souhlasila s kompromisem. Byla ochotna nechat dítě přepůlit. A dítě by pak ze samé velkodušnosti zemřelo…

Úryvek z knihy Old Errors and New Labels, New York 1931. Překlad vyšel v Te Deum 1/2013.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.