Znal jsem je už od září. Naše studentská delegace se vracela jako zpráskaný pes z přijetí u Gustáva Husáka, jehož hvězda tehdy začínala stoupat.
Pocítil jsem je rovněž ve chvíli, kdy naše listopadová studentská stávka, zhruba požadující totéž, co svým zoufalým výkřikem žádal i Jan Palach, skončila v jakémsi podivném bezčasí. Navzdory té ohromné lidské solidaritě, již vyvolala.
Bylo jasné, že se následující den nebudeme učit. Zavolali jsme to našemu rektorovi. Rozhodnutí přijal s porozuměním. Nabídl dokonce, že vyhlásí rektorské volno. Odmítli jsme to. Kvůli našim pappenheimským! Potřebovali jsme spolužáky dostat nejprve do školy. Teprve tam se měli dozvědět, že spolu s ostatními pražskými školami vyrážíme do ulic hromadně podpořit Palachovy požadavky a vyjádřit s jeho činem solidaritu.
Byl to děsivý čin. Svou konečností. Svou absolutní kategoričností, jíž jsme se seberadikálnějšími projevy odporu nebyli s to dorovnat. Jakoby se nám náš včerejší spolužák, na něhož se mnozí obtížně upamatovávali z předloňské brigády na celinách v Kazachstánu, proměnil v nedosažitelnou bytost. Přitom námi plně prostupoval, varuje nás, že jsme to vzdali a podlehli plíživému odevzdání se.
Stále jsme sice projevovali jakýsi odpor. Sepisovali i petice. Účastnili se hry na reformní kroky. Ve skrytu duše jsme ale začínali tušit, co jiní už přetřásali nahlas doma či šeptmo po hospodách. Pro slušného člověka se nabízely pouze dvě cesty. Vnější anebo vnitřní emigrace.
Ta vnější znamenala odejít ze země s perspektivou, že návrat je nepravděpodobný. Ta vnitřní představovala uzavřít se do sebe a navenek se v míře možného snažit být sám sebou. Pak už zbyla jen kolaborace.
Onu noc jsem Palachovi přiznal, že se mu zdařilo vyburcovat nás z rozrůstajícího se odevzdání. Měl jsem přesto pochybnost. A ta se nakonec naplnila.
Až po dvaceti letech, kdy se věcí ujala nová generace a kdy toho měla už plné zuby, došlo na jeho slova. Onen opět osudový lednový týden vyrazili mladí na Václavák rozdat si to s hochy z pohotovostního pluku, aby byli biti. Být ale tehdy zbitý už zdaleka neznamenalo prohrát.
Doufejme, že fakt neprohráli.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
