Je to zvláštní postoj. Sociální demokraté mají přece ve své genové výbavě urputnost prosazovat demokracii za každou cenu. „Více demokracie!“ volal Willy Brandt. „Více demokracie!“ volali již František Soukup či Bohumír Šmeral.  

Před více než sto lety předchůdci dnešních sociálních demokratů, říkali si ještě českoslovanští sociální demokraté, měli rovněž zkušenosti s kmotry. Tehdejší kmotři to měli snadnější, pokud se chtěli ve společnosti prosadit mocensky.  

Stačilo, aby přitlačili na daňovém přiznání a hned se stěhovali z nižší volební kurie do kurie vyšší a síla jejich volebního hlasu se zmnohonásobila. Ti dnešní aby stále jen nakupovali nové a nové hlasy, velrybařili, kde se jen dá, a to prosím někdy s velice nejistým účinkem. Že by přitlačili na daňovém přiznání? Nenechte prosím vysmát!  

Zkušenost českoslovanských sociálních demokratů s kmotry, disponujícími veškerým volebním potenciálem, zatímco lid chudý a nezámožný se nanejvýš mohl jít klouzat, je vedla k tomu, aby usilovali o všeobecné, hlavně rovné právo hlasovací.  

„Jeden člověk, jeden hlas,“ znělo sociálně demokratickými hospodami v naději, že jen takové prohloubení demokracie povede k omezení politické moci kmotrů, k jejímu rozředění, a že i lidé nezámožní budou moci do toho mluvit přinejmenším stejnou silou. Nelze nepřiznat, že českoslovanští sociální demokraté očekávali: hlavně v jejich prospěch. Vždyť oni byli mluvčími lidu chudého a nezámožného!  

Skutečnost, že očekávání v souvislosti s rovným právem hlasovacím se nenaplnila, jak si představovali, že lid chudý a nezámožný často svými sympatiemi obšťastňoval hnutí nesympatická, jakými byla nepochybně hnutí komunistická či nacistická, je sice jiný příběh, ale rozhodně ani zde nepominutelný.  

Jestliže před sto lety českoslovanští sociální demokraté hledali možnost, jak kmotrům zatnout tipec, v prohloubení demokracie, v rovném právu hlasovacím, ti dnešní někteří soudí přesně opačně. Žádné „jeden straník, jeden hlas“, ale nanejvýš „jeden zodpovědný člen, jeden hlas“. Kdo je zodpovědný a kdo není, je sice otázka obtížná, ne však neřešitelná. Zodpovědný je ten, kdo zastává funkci. Neříká se o funkcích, že jsou zodpovědné?  

Nám, co nad tím trochu kroutíme hlavou, nezbývá než parafrázovat jistého amerického klasika. „Co se divíš, trdlo?! To je dialektika!“