V zásadě s osmerem polemizovat nejde. Jedná se tu o zjevené pravdy ideologického obrazu světa. Sama formulace o sociálně tržním hospodářství, jehož se máme zřeknout, protože je podlamuje ekologická ideologie, tomu nasvědčuje. Postrádám v ní poznání historické zkušenosti, již učinili Evropané v první polovině 20. století a již zhmotnili do konceptu, jak říkal jeden z jeho duchovních otců Wilhelm Röpke, humanizovaného kapitalismu.
Uchovali nezbytnou míru konkurenční tržní ekonomiky a současně nalezli nástroj, jak tlumit sociální otázku a umožnit i těm nejslabším podílet se přijatelnou mírou na národním bohatství. Byla to totiž právě předválečnou liberální politikou neřešená sociální otázka, jíž se nakonec zmocnila hnutí, jako byl komunismus a nacismus, a mocensky ji zneužila.
Sociálně tržní hospodářství bylo jednoduše odpovědí poučených liberálů a křesťanských demokratů, jak ve společnosti uchovat sociální smír, udržovat potřebnou míru soudržnosti, oba faktory tak potřebné pro zachování demokracie a svobodného vývoje, a jak do budoucna nenahrávat jakýmkoli politickým populistům, sledujícím pouze uchvácení moci cestou sociální demagogie. Ve skutečnosti Václav Klaus tak zpochybňuje sociální model, který jak se ukázalo, je zatím jediný schopný dosáhnout trvalé udržitelnosti svobodného a demokratického rozvoje evropských společenství.
Co Václav Klaus považuje za zelenou ideologii, neuvádí. Z jeho dřívějších vystoupení lze ale usoudit, že pro něj zelenou ideologií je i střídmé upozornění na konečnost světových zásob surovin. Tedy varování před bezhlavým ekonomickým růstem, byť růst hromadné výroby je jednou z nezbytných podmínek rovnoměrného růstu národního bohatství vůbec, a naopak důraz na trvale udržitelný růst, tedy růst respektující konečnost přírodních zdrojů a hledající možné alternativní zdroje. Jak může tento způsob uplatňování zelené politiky podkopávat tržní hospodářství, je mi záhadou.
Možná zelenou ideologií míní Václav Klaus teze o hrozbě oteplování klimatu. Spor s jejími hlasateli, který vede, mi silně připomíná spor mezi stoupenci kouření a jejich odpůrci v době, kdy ještě neexistovaly klinické důkazy o jeho škodlivosti. Už sám fakt, že kuřákům kouření neprospívalo, ale oslabovalo je, byl dostatečným argumentem i tehdy. Stejně tak je to se skleníkovými plyny. Nikdo, doufám, že ani Václav Klaus nepochybuje, že kysličník uhličitý je skleníkový plyn. Nelze proto popřít, že vedle přírody i člověk průmyslový tento plyn ve značné míře vypouští do ovzduší. Otázkou pak je, kolik příroda z této nadprodukce je s to ještě bez problémů vstřebat a nakolik tu člověk přispívá k tvorbě skleníkového efektu. Až o tom dostaneme vskutku hmatatelné důkazy, bude patrně podobně pozdě jako v případě kuřáka, u něhož zjistili karcinom plic.
Tvrzením, že demokracie může existovat jen na národní úrovni, se Václav Klaus vlamuje do otevřených dveří. Jde o letité liberální přesvědčení, že o demokracii se nejlépe postará národní stát. Proto klasičtí liberálové na rozdíl sociálních a křesťanských demokratů byli evropským politickým seskupením, které se neorganizovalo nadnárodně a na myšlenku integrace se ještě do druhé světové války dívali se skepsí.
Vše se ale zlomilo po druhé světové válce. Obecně praktická zkušenost s evropskými demokraciemi třicátých let, které ani jedna neobstála v konfrontaci s nastupujícím nacismem a následně i komunismem, a to buď že podlehla, anebo sobecky obětovala demokracie jiné, přivedla tytéž liberály k přesvědčení, že doba, kdy lze vsadit vše na národní stát jako záruku svobody a demokracie, nenávratně zmizela. Ze Šavlů se stali Pavlové – přesvědčení stoupenci Evropské unie. Tedy společenství demokratických států, jež si vzájemně ručí za mírový, svobodný a demokratický rozvoj uvnitř každého z nich.
Ale aby si státy sdružené v takovém společenství vzájemně ručily, musejí samozřejmě sdílet určitá i společná pravidla a vládnout odpovídajícími nadnárodními nástroji, aby si jejich dodržování navzájem vynutily. Příkladem toho je právě dnešní evropská fiskální smlouva. To však vzdání se části národní svrchovanosti jednoduše nejde.
Těžko ale něco takového vysvětlit politikovi, který koláč sníst a zároveň ho i mít.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
