Ivan Zahrádka: Jak Jaromil ke štěstí přišel

Ale vraťme se na začátek (kdo nemá v této neblahé době na starou dobrou pohádku čas, ať přeskočí až na Spor o Božku a její pohádku dál blíže ke konci). Jak to tak už v pohádkách někdy bývá, pojal muž po smrti své ženy novou manželku, která se sedmiletému Jaromilovi stala zlou macechou a bila ho jako žito. A tak se kluk doma raději nezdržuje a celé dny pase několik koz a oveček po lesnatých vršcích nad rodným údolím.

Takový život vedl Jaromil v létě, tam mu bylo jako ptáku v povětří

„Protož byl také nej veselejší, když ráno kousek suchého chleba do kapsy strčil a ovce na pastvu hnát směl. Když s nimi přišel až na tučnou lučinu, nechal je volně se pást a sám bloudil po lese. Tam mu bylo jako ptáku v povětří; buďto zpíval s ním o závod, řezal z proutků píšťalky, anebo sbíral chutné jahody, aby měl příkusek k suchému chlebu; jeho nejmilejší vyražení ale bylo hledat kvítka. Nebylo mu zatěžko vylézti pro ně na vrchol skály, anebo z příkrého vrchu v dolinu se pustit. Ty nejkrásnější ale se zemí vyryl a do své zahrádky přesadil, kterouž si u paty jednoho vršku ze samých lesních kvítků udělal. Z potůčku, kterýž se jako stříbrošedá pentle zeleným údolím vinul, si je zalíval, u nich největší část dne trávil a v jejich rozmanitosti nalézal jediné potěšení svoje. S nimi hovořil, jim si požaloval a s nimi se těšíval; i bylo mu vždy, jako by něžné hlavinky k němu klonily a jemu odpovídaly. Boháči, kteří častokráte za drahý peníz vyhlášené květiny z ciziny si přivézt dávají, sklené domy pro ně staví a lidi k tomu draze platí, trápívají se nedočkavostí ve dne v noci až k jejich úplnému výkvětu, aby konečně viděli, co by často krásněji ve vlasti na mezích byli našli. A přece nemohou větší radost nad takovými květinami míti, než měl Jaromil, když jedno z jeho kvítků nové poupě dostalo. Kolem okolo zahrady měl udělaný hustý plot z nízkých stromků; v prostředku bylo z drnu sedátko pro jeho pohodlí. K večeru vzal píšťalku a zapískal na své stádo. Tu se přihnaly kozy a ovce k známému místu a postavily se okolo plotu. Koza třela mlsnou bradu o plot, ovce zase upřímným okem důvěrně nahoru pohlížela, ale žádná se neosmělila do zahrádky k svému pastýři vkročit, dokud z ní nevyšel; pak se okolo něho obsypaly a tiše za ním k chaloupce kráčely.“

Když ale země svůj kvetoucí šat svlékla, pak nastaly pro něho smutné doby

Na podzim měl Jaromil největší starost především o to, aby uložil svou zahrádku k zimnímu spánku.Když (ale) země svůj kvetoucí šat svlékla, zpíval i Jaromil pohřební píseň svým květinám, a když poslední pochoval, zakryl listím a chvojem hrob její, pak nastaly pro něho smutné doby. Přišla zima, chlapec musel zůstávat doma a pomáhat při zimních pracích: soukat, příst a šít škorně z tvrdé kůže.„Večer, když bylo po práci, sedli okolo krbu, a tu jim starý uhlíř vypravoval všelijaké příběhy, aneb něco z časů, když ve městě sloužíval. Jednou když také tak seděli, řekl uhlíř k Jaromilu: „Ale hochu, ty rosteš jako dříví v lese, a my jsme si ještě ani nerozmyslili, co z tebe přece má být; ničemu se neučíš, jen po lese s těmi ovcemi chodíš a ta léta tak protouláš; to nejde, ženo, já ho musím někam zavést, aby z něho přece něco bylo.“

Ne, ne, táto, vy ty krásné stromy porážíte, pálíte, a já je chci pěstit a rozmnožovat.

Otec naléhá, aby mu synek sám sdělil svou představu o tom, čím by se jednou chtěl živit. Chce být zahradníkem. Nejraději a ničím jiným než zahradníkem a žádnými argumenty si to nenechává vymluvit. Ani tím, že si takovým živobytím nevydělá ani na chleba, ani tím, že být uhlířem jako otec by mu více vyneslo a také by přitom byl na zdravém vzduchu. „Ne, ne, táto, vy ty krásné stromy porážíte, pálíte, a já je chci pěstit a rozmnožovat.“„Ty bloude, u čeho bys pak se ohřál, kdybychom nepálili dříví?“„Vždyť máte v lese dost starých pařezů a špatných stromů, a nemusel byste ty zdravé stromy kazit; kdybych já byl takhle králem, to by nesměl nikdo v mých lesích dříví porážet a v mých zahradách kvítí trhat.“„Protože jsi hloupý; pak bys teprv viděl, jak daleko bys při takovém pořádku přišel.“ Uhlířka přilévá oleje do ohně a naléhá na muže, že kluk přeci musí být tím, čím hlava rodiny chce. Dobromyslný uhlíř Matěj se však proti synovu vroucímu přání a pevnému odhodlání stát se zahradníkem nepostaví: „Já ale nechci, aby na mě jednou naříkal.“

Sotva začali ptáci vzkříšení země vesele slavit, již pospíchal k své zahrádce

Zima a s ní příběhy i rodinné rozpravy u domácího krbu končí. „Sotva začali ptáci vzkříšení země vesele slavit, sotva se vršiny zazelenaly, již pospíchal Jaromil k své zahrádce. Ale všecky květinky, kromě ranní chudobky, měly očka zavřená. Tak chodíval k nim každý den, když jen trochu pochvíli měl, až byly všecky rozkvetly, a on stádo pásaje, celý den u nich sedět mohl.“ Až jednoho dne si tak Jaromil chodí po lese, zpívá si a kouká po stromech „a tu vidí překrásného ptáčka na jednom stromu sedět. Mělť chocholatou hlavičku jako zlato, břich a záda od nejtmavějšího až do nejsvětlejšího modra, křidélka hnědá a ocásek tmavočervený. Chvilku se na něj Jaromil díval jako zjevený.Chocholatec sletí až na zem, je ale příliš chytrý, než aby se nechal jen tak lapnout do čepičky. Když je vyčerpávající hon za ptáčkem u konce, neboť opeřenec je tentam, hledá hladový a unavený hoch cestu zpět domů. Čím více ji však hledá, tím více bloudí, až nakonec s pláčem usedá na zem a běduje. „V takovém naříkání zaslechne veselý zpěv nad sebou, a jak se kouká, kdo to, vidí toho samého ptáka na skále sedět, který ho tak daleko odlákal. „Počkej, šibale, tobě to splatím,“ pomyslí si Jaromil a honem ze země vyskočí a hledá kámen, by ptáka zabil. Ale ten si z toho nic nedělal a ani se nehnul. Otvíral tmavý zobáček a tak líbezně zpíval, že i rozzlobený Jaromil na mstu zapomněl a pěvce poslouchal. Najednou umlknuv, slítl dolů a ve skále zmizel.“

Druhá Jaromilova zahrada

Jaromil bojácný nebyl a tak za ptáčkem zpěváčkem směle vleze do skály. “…ještě krok — a zůstal jako omráčený stát s rukama před sebou sepjatýma. Jak daleko oko vidělo, tak daleko byla jedna zahrada, jeden ráj;… na sta květin, jakýchž oko lidské ani nevidělo, skvělo se na zeleném trávníku, který jako aksamitový koberec celou zahradu pokrýval. Na stromech, které tam jednak plny ovoce, jednak plny květů stály, houpali se všelikobarevní ptáci…. Jaromil nevěděl, kam a nač se má dříve koukat; …Po zahradě za ruku ho vodí dcera krále této ideální říše, a když tak mezi těmi květinami a stromy chodili, zeptá se „zbloudilý synek světského krále říše nad nimi“: čím to Narcisko je, že jsou tak krásné a bez poskvrny? „Poslechni, Jaromile, s těmi květinami a stromy, co jich zde vidíš, jsme my srostli; to je náš zákon: vyhyne-li ta zahrada, vyhyne i naše říše; my se tedy nestaráme jen o jednotlivé květiny, nýbrž o zachování celé zahrady. Protož opatrujeme každý strůmek, každé kvítko a pěstíme a čistíme je od škodného hmyzu. Jsouť i také byliny, které se závistně okolo květin plazí, dokonalého vzrůstu a krásného květu jim nepřejíce; ty vypleníme. Máš zde ale také mnoho květin, které, ač méně dokonalé jsou nežli růže a lilie a jiných více, přece mezi ně patří, protože mají též dobré vlastnosti, které se ale, opatruj je jak chceš, přece nedaří; ty jsou nemocné, a ty máme tamhle ve zvláštním oddělení. Jsou ale také některé příliš slabé, by se vzhůru pnuly, jako například břečťan; ty vsadíme ke stromům, by měly oporu. Jiné zase milují chlad a vodu; vysaď je na sluneční paprsky, a v okamžení zvadnou; pro ty se vine zde potůček. Žádnou nezavrhnem, každou chceme zdokonalit, by se všecky krásou skvěly a naše zahrada rájem se stala.“

Chtěl-li pak bys být králem? Králem nikdy nebudu.

Poté, co se setkává a seznamuje s pracovitými pidimužíky, s nádhernými ohnivými dětmi, vodními vílami a celým královským rodem, jakož i se samotným králem a královnou, je Jaromil poučen o správném kralování. Chtěl bys být králem?: „To věřím, je to hezká věc, mít všeho dost a bez starosti živ být. Kdybych se stal králem, byl bych jím jen proto rád, že bych mohl mít mnoho krásných zahrad, o ostatek bych se nestaral.“

A co na to pravila královská dcera? „To bys byl správným králem. Král musí o celou zemi pečovat, jako otec o své děti, a má tedy více starostí než kterýkoliv jiný člověk; náš král chová nás všechny jako své vlastní děti, žádný neplatí více ani méně; jak mluví se mnou, tak mluví s každým poddaným, který celý den po kopcích pracuje; co chce on, to chtějí všichni, a co oni chtějí, on rád vyplní. A myslíš, že to všecko patří králi, co zde vidíš? Nikoli, on si k tomu většího práva nebere než každý jiný; zde si může každý tak pohovět jako on, ten zámek je pro nás všechny, u jeho stolu jíme všichni. Či myslíš, že by tě tvoji poddaní milovali, kdyby na tebe pracovat museli, a pak vídali, jak ty jejich pracně vydělané peníze v rozkoších prohýříš, a za to všecko jim sotva k jejich prosbám milostivě ucha nakloníš? Můj milý hochu, to by z tebe byl špatný král.“

Jaromil má o tom všem v hlavě jasno: „Nahlížím, že jsi mnohem moudřejší ve všem než já, a chci tebe poslušen býti; nebudu ovšem nikdy králem, ale tvé ponaučení si budu proto přece pamatovat. Teď ale pojď se mnou zase do zahrady.“

A proč mě vyháníš? Vy lidé nejste tak svorni a spokojeni jako my.

Po druhém setkání s králem je Jaromilovi přikázáno se již rozloučit. „A proč mě vyháníš? Mně se tu u vás líbí; chtěl bych tu navždy zůstat.“

„To nemůže být, milý hochu, my zde nesmíme žádného z vás podržet; vy lidé nejste tak svorni a spokojeni jako my, a protož se mezi nás nehodíte. A myslíš, že by se ti zde vždy líbilo? Ty bys nezůstal tak skromný — čím větší bys byl, tím více toužil bys po marném světě, a naše zahrada zdála by se tobě malá; snad, až svět poznáš, často si na náš život vzpomeneš.“

Před svým odchodem jim ještě poví, jak to na světě chodí a jak lidé žijí. „Ale nikdo se tomu nepodivil, naopak všichni se smáli.“ Pak se nají, poděkuje, se všemi se rozloučí a „byl by Jaromil lítostí plakal, že musí opustit krásnou zahradu, smutně se ohlížel po rozkošných květinách, i zdálo se mu, jako by se každá k němu klonila a s ním se loučila.“

Až třetí zahrada se stane Jaromilovi osudnou

Ačkoliv uplynulo deset let, zdálo se to Jaromilovi jen několik hodin, z chlapce se stal sličný mladík na ženění. Když se v hospodě doslechne o králově jediné dceři Boleslavě, která je němá, slepá a chromá, a že to jediné, co by jí pomohlo, není k dostání, neboť ani jedna z těch tří věcí prý není na světě, ani na okamžik nezaváhá: „To by bylo něco pro mne, což kdybych šel ke králi a žádal ho, aby mě za zahradníka do služby přijal?“ A jak si Jaromil celý život přál, tak se také stalo. Pracuje jako zahradník, v kapse přitom uchovává dary, které tehdy v tom jiném světě dostal na památku a které vždy nosil u sebe. Mušli s perlou, vylovenou vodní vílou „z vod, z nichž napájejí se byliny a stromy, jimiž se země naše zdobí.“ Pak ještě také malinkou křišťálovou lahvičku, v níž se něco ohnivého blýskalo, dar ohnivé dívky: „jak je potřeba všemu, co roste, vody, tak je potřeba i také ohně.“ . A nakonec i zlatou pecku s jadýrkem, dar od své královské průvodkyně po rajské zahradě. A pak se stalo i to, že princezna"ze stříbrného potoka nabude čistoty těla, ze živého ohně nabude zraku a z jablka mluvícího stromu nabude řeči." Jaro-mil si bere princeznu Bole-slavu za ženu, stává se králem a celému lidu přináší „spravedlivou, mírnou a rozumnou vládu, a s upřímným srdcem přál mu lid jeho dlouhé panování, neboť byl on více otcem nežli králem.“

Spor o Božku a její pohádku

Spor o to, co všechno, kde a od koho Božena Němcová před zaznamenáním této pohádky vlastně slyšela, přenechám k vyřešení někomu jinému. Rovněž otázku, proč paní spisovatelka tuto velkolepou archetypální látku tak mistrovsky literárně dotvořila, si dnes snad ani nikdo neklade, protože odpověď na ní přeci musí znát každý: to proto, aby se nám pohádka co nejvíce líbila a tím se nesmazatelně navždy vryla do paměti a do našich srdcí. Z knížky pohádek Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, kterou mám doma ve své knihovně odjakživa a na čestném místě spolu s těmi největšími poklady, je tato pohádka nejdelší a také ta poslední: všechny mohou být před ní, ale žádná za ní.

Dobrá rada do života z té nejčistší lásky k nám

Je známo, že naši moudří předkové věřili v životadárnou a uzdravující sílu země, vody a slunce. Uznávali, že jsou sami s přírodou srostlí a na ní ve všem životně závislí. Proto se k ní chovali ohleduplně a s úctou, uctívali posvátné stromy a háje, posvátné řeky, slunce a jeho návrat. Stejně tak věřili v trojúhelník zdravého těla, silného ducha a svaté duše, chráněný kruhem čistého svědomí, které jim bylo správným a spolehlivým měřítkem pravdy, dobrých skutků a všech jejich činů. Za tímto kruhem v nekonečném prostoru se jim nacházel zdroj tohoto čistého svědomí - jediný velký stvořitel se svým mnohostranným božím světem, ve kterém pod ochranou prastarých božských předků žije a tvoří jejich božský potomek, člověk moudrý.

V době, kdy Božena Němcová pohádku psala, lidé realitu umírající půdy či milionů umírajících stromů a dalších varovných signálů blížícího se konce lidského rodu sotva mohli pociťovat, a je tedy nasnadě otázka: proč už tehdy toto poselství? Snad proto, že toto poselství ve svém jádru žádnou pohádkou vlastně nikdy nebylo a není jí ani dnes, a také v ní ani žádné klasické pohádkové dobro nad zlem nevítězí. Je to jen dobře míněná rada do života, učiněná z té nejčistší lásky přemoudrých předků našich k nám, jejich potomkům, abychom se pevně drželi moudrosti jejich a nesešli ze správné cesty. To se nám nepodařilo. Pokud dnes nějaký zbytek vůbec nějaké víry ještě máme, tak ta dobré ovoce nenese a je jako umírající strom. Dostali jsme se na scestí. Svědomí jako by již bylo zcela vypálené. Zůstalo ledové a kruté srdce, která nemá s nikým a s ničím žádné slitování. Ze staré moudrosti zbyl jen kousek pohádky, a tu dnes stejně nikdo nečte. Je totiž moc dlouhá a při vyprávění udržet pozornost potomků v konkurenci vizuální digitální kultury dnes dokáže již jen málokterý rodič.

Jak snadné je být šťastným!

Pohádka jde na řadě dalších míst do takové hloubky, že oslovuje tím, co se dá uchopit rozumem a převést do řeči jen velmi obtížně. Klukovi z pohádky bylo dáno do vínku se narodit a být šťastný s přírodou. Stačilo mu žít a být šťastný, za štěstím se nikam nehonil. Bylo to štěstí, které se honilo za ním. Nepřemýšlel o tom, co je pro něj důležité, protože to věděl a byl si tím jistý. Chtěl jen tu svou zahrádku a práci, která mu dávala smysl, a pak pomohl a udělal, kde to bylo třeba, to vše byla jeho přirozenost. A tak se to paní spisovatelce trochu vymklo kontrole a jakoby sama tápala, jak by se vlastně ta její pohádka měla správně jmenovat a čím čtenáře upoutá: Jak Jaromil ke štěstí přišel? nebo Jak Jaromil o štěstí přišel? nebo Jak snadné je být šťastným!

Měl štěstí, že otec pracoval v lese

Dnes se nám političtí předáci i hradní pán, kteří se v podlosti za ta léta naučili táhnout za jeden provaz, kážou svá „moudra“ o úspěšnosti a o tom, jak boháč devastovat nemůže a krást již nemusí, a předstírají, že netuší, že je tolerujeme jen proto, že ti další jsou v našich očí mnohdy ještě o něco horší. Naši předkové to měli jednodušší, my jsme na tom o poznání hůř. Měli tu svou pohádku o Jaromilovi, který jen díky své čistotě a nezkaženosti, kterou si dokázal udržet, tím, že byl tak „neúspěšně“ šťastný a po ničem netoužil, tím, že nebyl zkorumpovatelný, tím se mu otevřela cesta do jiného světa bytostí, které žijí na vyšší úrovni. Jinak by cestu nenašel. My též hledáme tutéž cestu, ale Jaromil to měl jednodušší. To proto, že na rozdíl od nás nepřistoupil na hru, ke které jsme od malička vychovávaní: musíš to a ono, masáž ze všech stran včetně reklamy, manipulace, podsouvání lži a nesprávných hodnot. Vyrůstal dál od civilizace, od svodů světa, zájmů jeho vládců a všech těch jejich round-upů. Do pasti se tak chytit nenechal. Měl štěstí, že otec pracoval v lese, který likvidoval a jehož krásu chlapec naopak chránil a nade vše miloval. Mohl si včas uvědomit, co od života chce. Byl napojen na své svědomí a tak věděl, co je správné a co chce, a tak to také dostal. Svou vlastní moc držel sám pevně ve svých vlastních rukou.

Druhý Jaromilův příchod

Někteří lidé věří tomu, že spasitel lidských duší, ten ubožák přibitý na dřevo, který uměl vesměs na základě prosby o slitování způsobit, snad aby mu nepuklo srdce bolestí nad lidským utrpením, že slepý znovu viděl, chromý znovu chodil, hluchoněmý znovu slyšel a mluvil, i jinak nemocný byl uzdraven ze svých nemocí, a který dokonce dokázal i svého přítele vzkřísit z mrtvých, že tento, který přišel svůj lid zachránit, že se k němu znovu vrátí, že se vrátí vytrhnout svůj lid, který spasil, že se vrátí naplnit, co dávno mu slíbil. A tak trpělivě čekají, někteří se svými apokalyptickými vizemi, podporované neutěšeným stavem světa, jiní s jeho pomocí, také čekajíc na jeho návrat, žijí podle jeho vůle, těší se na něj a jsou nadšení pro vše dobré. Ale jeden den je prý u něj jako tisíc let a tisíc let jako jeden den, a tak nikdo neví dne ani hodiny, čas boží milosti zatím trvá. Někteří, a dokonce i jeho vlastní, Bohem vyvolený, národ, ho nepřijali a na první příchod svého spasitele stále ještě čekají. Neměli bychom se tedy postavit někam do fronty? V tomto ohledu jde pohádka snad nejhlouběji. Jaromil je stejný archetyp spasitele, ale paní spisovatelka jej pojímá archaičtěji, snad právě proto, že byla zavedena dál do minulosti až k těm nejhlubším kořenům našeho vlastního stromu. Ke kořenům naší prastaré víry, která má v zásadě stejnou duchovní povahu, jakou mělo původní učení Ježíšovo. Možná, že nějaký druhý Jaromil již přišel, možná že není sám a je jich více, možná jich je dokonce velmi mnoho a stále přibývají. Svou vlastní moc také drží pevně ve svých vlastních rukou. Možná nechtějí jen mít tu svou zahrádku a práci, která jim dává smysl, ale umí také bez zaváhání udělat a pomoci všude tam, kde je právě potřeba.

Ivan Zahrádka

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.