Autor navrhuje využít již v řadě případů aplikovaného konceptu základního či nepodmíněného příjmu. V jeho pojetí by pravidelné dávky dostávaly pouze matky, protože muže by prý peníze zadarmo zkazily. U matek by autor ignoroval rodinný stav a dokonce zvažuje možnost, že by doposud dobře vydělávající matky podpořil více, než ty chudší.
Zbyněk Hutar argumentuje tím, že ženy dnes často odkládají své mateřství do doby, než si splní své profesní sny. Některé ženy si však v okamžiku plného rozvinutí kariéry prý již životního partnera nenajdou a zůstanou tak bezdětné. Jiné, podle něj, si nejsou jisté tím, že se jejich partnerský vztah nerozpadne, a obávají se, že pak zůstanou na mateřství samy. Autor článku zároveň poukazuje na fakt, že techniky asistované reprodukce (respektive umělého oplodnění) pokročily a tudíž již neplatí pravidlo, že optimální reprodukční doba je do 25 let věku. Žena se tak prý nejdřív může seberealizovat v práci a pak si, bez ohledu na partnerství, splnit třeba ve čtyřiceti svůj sen o dítěti, jsouc do patnácti let věku dětí „přizabezpečena“ navrhovanými dávkami základního příjmu podle Zbyňka Hutara.
Co muž nikdy nepochopí
Musím předeslat, že návrh státní finanční podpory pro matky, s důrazem na ty profesně úspěšné, mě nijak nepobuřuje. Pro blaho budoucích generací je určitě lepší, aby inteligentní a vzdělané ženy, což jsou s velkou mírou pravděpodobnosti právě ty, které více vydělávají, měly více dětí. Poměry dobře ilustruje například úvodní scéna filmu Idiocracy (v ČR je snímek distribuován pod názvem Absurdistán; ukázku lze vidět ZDE), která je komická a zároveň, ve svém důsledku, pro celé lidstvo tragická. Můžeme ale profesně úspěšné ženy k mateřství motivovat vyšší refundací ušlého příjmu? Jsem přesvědčena, že finanční důvody nejsou ty hlavní, proč ženy této kategorie mají méně dětí, což možná Zbyněk Hutar, jako muž, opomíjí.
Pocházím z velké rodiny. Jedna prababička měla dvanáct dětí a druhá šest. Obě byly dnešní optikou úspěšné rodinné podnikatelky, jedna na velkém statku, druhá ve mlýně. Všechny jejich děti dosáhly na tehdejší dobu skvělého vzdělání a úspěchů. Moje milé prababičky kvůli dětem na žádnou kariéru nerezignovaly. O babičce Ludmile se v naší rodině traduje, že rodila na poli. Ráno odešla pracovat ven a navečer se vrátila s miminkem v náručí. S prvními dětmi jí pomáhaly děvečky a pak už se starší děvčata starala o mladší sourozence. Ludmila zvládala obojí – děti i statek. Chtěla, aby děti dostaly nejlepší vzdělání, a proto iniciovala přesun rodiny z vesnice do města. Důvodem byla právě blízkost středních škol. Byla prý úžasně pokroková.
Ne dotace, ale daňové úlevy
Když na problematiku nahlédnu optikou své vlastní zkušenosti, tak řešením nízké natality, zejména u žen ve vyšších příjmových skupinách, by spíše než poskytování přímých dávek mohlo být zavedení daňových úlev – na chůvu, na pomocnici v domácnosti. Pokud by dobře vydělávající matky odečetly vyvstalé náklady z daní a ze sociálního pojištění, tak by úprava možná tolik nepobuřovala chudé matky a pro bohaté matky by vznikla mnohem větší a přirozenější motivace. Chtěla bych zde zdůraznit, že nejde jen o ekonomickou stránku věci, ale možná ještě více o aspekt společenského vnímání pracujících matek. Je potřeba, aby společnost přestala odsuzovat matky, které svěří domácí práce a část péče o své děti jiným osobám, protože se chtějí věnovat své profesi, a, chcete-li, kariéře. Uvedené řešení, spolu s posunem rodinného paradigmatu, by matkám umožnilo fungovat v podobném režimu, v jakém svou rodinu zvládaly moje výše zmíněné prababičky a koneckonců kdysi i já sama. Pro ženu, kterou její práce baví a která zároveň má ráda děti a chce je mít, je ideální hledat způsoby, jež jí umožní obojí. A že je možné je najít, se dokázalo a historicky prověřilo.
Ivana Šabatová
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
