Dramatické události dvacátého století nás naučily hledět na třídní konflikty na straně jedné a snahu ustavit pevné národní společenství na straně druhé jako na dva protikladné fenomény. Idea národa byla podle marxistů širokým vrstvám vnucována proto, aby odvedla jejich pozornost od oprávněného boje za dílčí sociální práva. Sugestivní a lyrický pocit národní jednoty měl údajně za cíl potlačit vědomí společenské nespravedlnosti a vytvořit falešný pocit sounáležitosti vykořisťovatelů a vykořisťovaných.

Sociální střet je život sám

Domnívám se, že antagonismus třídního konfliktu a národního společenství je do značné míry umělý. Odmyslíme-li si adjektivum „třídní“, které je příliš zatíženo marxistickým utopismem, uvědomíme si, že sociální střet je přirozenou součástí společenského života. Lidé mají odlišné zájmy a sdružují se do skupin, aby je ve veřejném prostoru prosadili. Člověk je domestikovaný predátor. Archaické komunity nežily v rousseauovském pacifistickém ráji, ale ve světě permanentního tvrdého boje o holou existenci. Jak ukázal například Steven Pinker, míra kolektivního násilí v dějinách spíše klesá. Kdosi vypočítal, že pokud by válečné konflikty dvacátého století probíhaly se stejnou brutalitou jako střety mezi indiánskými kmeny v Amazonii, zahynuly by více než dvě miliardy lidí.

Když Heinrich plakal…

Proslulý německý básník Heinrich Heine žijící v exilu v Paříži pokládal ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století vlastenectví za anachronismus, nostalgii oživovanou duchem románů Waltera Scotta, která nemůže obstát proti kosmopolitismu moderního věku. Heinrich Heine proto hovořil s jistou lítostí o smrti národů, „velké bolesti ze ztráty národních zvláštností, které se ztrácejí v obecnosti novější kultury, bolesti, která teď cuká v srdcích všech národů“. Heine byl velmi bystrý a inteligentní pozorovatel, ale v této věci se hluboce mýlil.

Rasa zahynula v roce 1945, třída roku 1989

Intelektuálně tvořivé devatenáctého století nabídlo lidstvu několik atraktivních kolektivních identit: Rasu, třídu a národ. Rasa a třída se staly oběťmi ideologických vášní dvacátého století. Rasa zahynula v roce 1945, třída roku 1989. Moderní demokratické a svobodné instituce se zrodily na etnickém a národním základě. Tam, kde se politické zřízení neopírá o jasně vymezený národní substrát, například v afrických zemích, stává se disfunkčním. Patriotismus obstál při velkých kataklyzmatech dvacátého století. Psychologicky zaštítil nástup moderního věku, industrializaci, urbanizaci a sekularizaci, kdy mocné síly modernity vytrhly člověka z tradičních sociálních vazeb a vrhly jej do existenciální prázdnoty.

Vlastenectvím proti glóbu

Vlastenectví představuje nejefektivnější kolektivní sféru zachovávající altruismus, solidaritu a sounáležitost. Je zdravou a potřebnou protiváhou nesmírné rivality, asertivity a agresivity globalizace. V zájmu našeho přežití v globálním světě musíme proto stále usilovat o to, aby byl omyl Heinricha Heineho trvalý.

Dočetli jste proslov, který zazněl na Vlasteneckém setkání v Příčovech dne 10. 8. 2019. Autorem je prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. Je vysokoškolským pedagogem a zároveň působí jako oblastní koordinátor vznikajícího hnutí občanů Trikolóra pro Prahu 4.