V parku přesto mířil k průčelí štoly. Je zdobeno císařskou korunou. Zadíval jsem se na šerou, perspektivně se zužující stružku polykanou hnědozelenou tmou. Ta podzemní chodba má celý kilometr a ještě 98 metrů přičemž vede i takřka 40 metrů pod povrchem... Baží ale ještě dnes děti po čemkoli podobném?

Skoro ne, napadlo mě. Ty preferují elektronickou realitu. Jistě znají i virtuální kanalizace a stoky a krvelačně uvnitř kosí minometem stínové protihráče, asi jako bychom se všichni připravovali na válku. Kdepak nějaké Krysy z temnot, jak se jmenoval ten báječný film, který kdysi napsal geniální René Goscinny, a „nuda" je i další zdejší chřtán alias začátek nejstaršího železničního tunelu v Praze.

Odvrátil jsem se, pustil mříže stoky, šel mezi rejsky, ženami a psími výtrusy k plotu Výstaviště a sem do Stromovky vedou vrátka. Byla otevřená. Zkusím nenápadně projít? Vyšlo to; stál jsem v areálu, který od parku oddělili už roku 1891, a zdarma jsem tím pronikl na Matějskou.

Nedávno jsme ji ovšem prošli se synem, vstupné u skutečného vchodu bylo jen deset korun (ve všední den), a zatímco legendární nuselská fidlovačka kdysi patřila ševcům, zdejší pouť měli krejčí.

Avšak pozor. Už třetí obraz „mistrné" Tylovy Fidlovačky (po premiéře ve Stavovském divadle roku 1834 se dočkala jen jediné, a to chudě navštívené reprízy) nás zavádí právě do Královské obory, a to na „slavnost slamníku". Ten prý visel ověnčen vždy z nějaké z větve, zatímco vůkol křepčili. A jak jsme tak se synem procházeli pod atrakcemi pana Kočky i mezi slaďounkými kokosy, zaujaly mě dvě prastaré, ale klasické lochnesky, vybavené koši na pomyslný basket, a leda si nejsem jist, zda všechny čtyři tu rotující modely skotské příšery (na každém kolotoči dva) disponují správně se stínajícím čelistmi, jak tomu bývalo okolo roku 1967, kdy mě to tak fascinovalo.

Ale neunikly nám ani zámky hrůzy a do dubna tu stojí hned čtyři; tři z nich s vozíky. Syn se projel a jedním prošel a udal mi, co kde má Kočka nejděsuplnějšího.

Nicméně na „kosmonautické trenažéry", jak říkám výškovému řetízkovému kolotoči anebo na „nebetyčná kladiva" jsme nevstoupili. Ne, možná bych ani nezvracel, ale... „Mám to snad zapotřebí???"

Ani přelézání plotů přece nemám zapotřebí kvůli desetikoruně, ani výlety stokou ne. A proklouzl jsem brankou zpět do Stromovky, minul krajně otravné místo, kde je povoleno grilování, a usedl u Zeleného rybníčku.

Zde je hezky. A právě kvůli původnímu Velkému rybníku kdysi Rudold II. zaměstnal kutnohorské havíře na devět let dlabáním už zmíněné štoly. A líbí se mi, jak nahoru vystupují novogotiky přebudovaný Místodržitelský letohrádek i celá část Prahy, a jak se vypínají relativně vysoko nad Oboru. Kdyby tak ostatně nečinily, nebylo by ani štoly tenkrát třeba, a kdyby onen kraj nevystupoval k nebi, nemohlo by se tu počínaje rokem 1822 slavnostně sáňkovat - pod patronátem hraběte Chotka. Ó. Jak se mi zamlouvá, že se dá do parku dolů sbíhat „od Prahy" pěšinami! A někdy si dokonce pošetile představuji, že to já jsem Steklačovým Boříkem a přišli jsme blbnout ke čtyřem rybníčkům z Holešovic s kamarády. Ostatně také Jáchym Šternberk a Jean-Pierre Blanchard se už roku 1790 vyblbli, když se odsud na šedesát minut vnesli v balónu, aby nezraněni přistáli v Bubenči.

Vstal jsem – a stál chvíli u podloubí Šlechtovy restaurace, již si dotyčný Šlechta pronajal roku 1882. Jakýsi chlap tu ovládl pozornost dětí za pomoci flašinetu, kterému panovala Ta naše písnička česká, ale já vydal mezi četnými běžci a cyklisty k Vltavě a prošel pod viaduktem skrz násep, který napříč oborou dovršili roku 1845. Překonal jsem brzy i plavební kanál vyhloubený kdysi širším Císařským ostrovem kol roku 1900 a „je to zde celé jako taková placka pod Prahou," připadalo mi. Ale je fakt, že vidíte i do - skoro stejně nízko položených - Dejvic s hotelem kdysi nazvaným Internacional. Ten se, pravda, tyčí a působí velice, velice moskevsky.

A naproti a nad Vltavou? Svahy. A kaplička Svaté Kláry nad Trojským zámkem.

Pro někoho by nebylo nezajímavé těchto (necelých) sto hektarů přírody brutálně zastavět, vždyť Praze slouží i mnoho jiných, i když vždy menších parků, a nebylo by to vážně nezajímavé. Nicméně věřme, že nikdy nedojde k podobnému masakru. Věřme, že obora zůstane oborou. Právě dík místodržícímu Karlu Chotkovi je přístupná už od roku 1804 a okolo žijící snílci by přece neměli kam chodit a děti a milenci taky ne. Sám ale hraji roli cynika a nevymyslil jsem tu víc než říkanku, již bych možná mohl žertem věnovat kupříkladu takové Ireně Obermannové:

Tíže feminismu
Není lehké kupit rýmy,
když se dočkáš leda rýmy.
Je dost těžké zůstat hejsek,
když tě hryzne polní rejsek.
Není možné dělat změnu,
když jsi ovil pouhou ženu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.