A co je při podobném pohledu jisté? Že některé publikace prostě a zdárně unikají i pečlivým scifistickým bibliografiím a někdy celkem oprávněně. Jsou to třeba mnohé Čtyřlístky, kdy je řazení do sci-fi na diskusi, a málokdo pochopitelně taky pátrá po jakékoli science fiction v tak řečených foglarovských publikacích. Ale zkusme to a postůjme u jedné, byť vyšla prvně takřka před patnácti lety (2003). Jmenuje se Dobrodružství s Bobří stopou a dočkala se po deseti letech reedice, ale přesto zůstává do jisté míry kuriózní. V tiráži totiž sice má jména a příjmení hned dvaatřiceti autorů (spisovatelů a výtvarníků), nicméně tu nejsou zdaleka všichni. A kdo že chybí? Z výtvarníků zapomněli na Dana Růžičku, Luďka Kličku a doktora práv Jana Fischera. U něj ovšem je to tak, že jedinou jeho kresbu (a velice slavnou a z Rychlých šípů) pro svazek šalamounsky parafrázoval někdo jiný.
Z prozaiků absentujících v tomtéž seznamu je to Zdeněk Chmel, André Bien a Ernst Thompson Seton, ač u něj uznejme, že ho tiráž aspoň zmiňuje pod upraveným jménem Frank Seton. Zato četní autoři využitých tu komiksových předloh jsou pominuti totálně a navzdory tomu, že se jedná o magnetizující klasiky H. G. Wellse, Rudyarda Kiplinga, A. V. Friče, Jaroslava Mareše (významného českého kryptozoologa), ba dokonce samotného Jaroslava Foglara, což je zvlášť matoucí, neboť svazek má původ v časopise Bobří stopa, který by nikdy nevznikl nebýt právě Foglara.
Dobrodružství s Bobří stopou přitom obsahuje i solidní adaptace více foglarovek. A přesto se - obchodně dodnes přitažlivé - jméno tvůrce Stínadel nevyskytuje ani na obálce, ani v tiráži. Zvláštní. Konkrétně jde o komiksy podle próz Nikdy nevzdávej! a Nyam, nejlepší z dobrých, a to nepočítám specifická pokračování samotného seriálu Rychlé šípy.
Jedno je od brněnského výtvarníka a tvůrce mnoha knížek Pavla Čecha (Jako tenkrát...), ale obdobný námět „jak zestárli?“ má taktéž výtečný komiks scenáristy Vladimíra Tučapského nakreslený už zmíněným Luďkem Kličkou. Dva trampy zastihne za noci bouřka, spí narychlo v opuštěném baráku nejmenovaného města a šok přináší ráno. Noc strávili v ratejně, která je někdejší klubovnou Rychlých šípů, což poznají dle nástěnných maleb! Opět díky tomu spatříme (a pozor, doktor Fischer se nejmenován vrací) Mirkem Dušínem nakreslenou kdys hlavu opeřeného Indiána i Jindrova kovboje na vzpínajícím se koni. A hle, „tady tím oknem se dívali do klášterní zahrady.“
Hospodský trampům poté sdělí, že ve městě skutečně takoví kluci žili, a jistý Dmychánek ještě dokonce bydlí za rohem. Trampové na něj pak čekají u jeho staré manželky a čtenář jej sice už nezblýskne (jediná stránka komiksu končí), nicméně spolu se „sokolíky“ uvidíme aspoň Rychlonožkův legendární kafemlejnek. - Ale ke skutečnějším sci-fi motivům!
Jan Hora se co komiksový adaptátor odvážně pustil do Ostrova Aepyornisova a „stáhl“ děj povídky na pouhé čtyři stránky prostřednictvím třiceti obrázků. Neřekl bych, že špatně. Ani H. G. Wells by asi neprotestoval. Od téhož autora je obrázkový seriál Vor hrůzy, názorně předvádějící skutečnou historii a tragickou plavbu mužů z obchodní lodi Britannia, kterou 25. března 1941 napadl německý křižník Santa Cruz. Na moři se zachránilo jen tucet mužů, ale začali je bohužel postupně likvidovat obrovské krakatice. Asi není důvod tomu nevěřit a teprve po pěti dnech a nocích vysvobodila nešťastníky jistá španělská loď, ač ne všechny. Přežila jen čtvrtina a téhož podzimu informoval o masakru Illustrated London News (1. 11.). Hora tu zprávu využil, ale jeho třístránkové dílo možná vyzní až trochu samoúčelně a chudě. Obzvlášť při vzpomínce na skvělý Součkův a Resselův komiks Kraken. Hora ovšem je též autorem úplně nesamoúčelné sci-fi o gobijském divém muži almasovi Zajatec hor, kterou sám ilustroval, a ten příběh, i když snad ovlivněný někdejšími typickými povídkami Batličkovými, věru není marný. Slavný MUDr. Souček sice už almasovi věnoval celou kapitolu ve Velkých otaznících, povídku však nikdy. I tu ji máme! Při pohledu na Horovu ilustraci se mi navíc vybavil známý Dickensův nervák o orlím hnízdě, ale to už je jen volná asociace.
Jan Hora není zkušeným autorem, ale nemá se rozhodně zač stydět. Do „bobří“ knihy přispěl i dalšími povídkami Benitův příběh (nejde, pěkně prosím, ani vzdáleně o Benita Mussoliniho), Let do Bogoty a Duch bílého medvěda (navzdory názvu se nejedná o horor, natož pak fantasy). K tomu všemu adaptoval i Kiplingova Túmého, miláčka slonů.
Svazek však rovněž obsahuje komiksové ztvárnění dramatického letu kosmonauta Johna Herschela Glenna (napsal a nakreslil Libor Balák) a seriál Král Helge dle fantaskní báje starých Norů (napsal a nakreslil Jiří Grbavčic). Fantastiku fakticky představuje i předvěká Legenda o bílém mamutovi, již Balák vytvořil na scénář dr. Jiřího Svobody a ve stylu Burianových doprovodů k povídkám paleontologa Augusty.
Ve finále jiného Balákova komiksu Gigant, s nímž mu pro změnu radil RNDr. Mojmír Vlašín, se pak dočteme (a cituji doslova a i s chybami): „Jistě si vzpomenete na některé úspěšné filmy nebo kreslené seriály, které byly pro nás diváky přitažlivé zejména obrovskými rozměry některých tvorů (King-kong, Godzila, Čelisti, Vetřelec a podobně). Skoro ve všech vystupují tito tvorové jako zabijáci, pronásledující a ničící nevinné lidské oběti. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Lidé rozvíjejí techniku a vše, aby se lépe žilo jim. A zvířata – zejména divoká – už nemají v lidském světě místo, a tak vymírají. Bohužel, někdy tomu pomáhají i filmy. Když se hrál film Čelisti, proběhla světem vlna nesmyslného zabíjení žraloků...“
Dalšími Balákovými komiksy prehistorického typu jsou Hroty, Mapa a Modla.
Oproti tomu námět inženýra Jaroslava Mareše Levhart (tento komiks opět nakreslil Jiří Grbavčic) se fantasknu vymyká navzdory autorovu kryptozoologickému kreditu.
Z dalších osobností, které se na knize podílely, jmenujme aspoň známého „vodáckého“ autora Zdeňka Šmída, výtvarníka Jiřího Petráčka a klasika dobrodružné ilustrace Bohumila Konečného. A zmiňovaný Seton? Přítomen je nescifoidní prózou Ryzák Psanec.
Frič pak Smrtí cestovatele Ibarrety. Ne však smrt ve svazku vítězí a Hora plným právem užil u jedné ze svých povídek jako motto následující slova Jamese Olivera Curwooda:
„To největší dobrodružství není zabít, ale nechat žít.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
