Problém ale nastává již ve chvíli, kdy si vlastní kulturu máme definovat. Co přesně utváří naše kulturní vědomí? Otázka jasně směřovaná na nějakého kulturního antropologa. Přesto si ji dnes každý snaží velmi laickým způsobem zodpovědět. Ačkoliv bychom tomu chtěli zabránit, uvědomujeme si, že to nelze, a tak bez výčitek svědomí přidáváme vlastní laickou analýzu. Území, které obývá takzvaný národ Čechů, Moravanů, Slezanů, Vietnamců a posraných cigánů, co nám ničí spolu s Kalouskem životy, je území prastaré, kdysi obývané jak Kelty, tak Germány, a následně Slovany (kteří přišli jako ekonomičtí imigranti). Aby toho nebylo málo, hlavně Morava měla co do činění s nájezdy Turků a Mongolů, a nesmíme zapomínat na výrazný podíl německých kolonistů, kteří se k nám dostávali již od dob Přemysla Otakara I. Když jsme si ve zkratce vysvětlili, jak moc čistokrevní Češi všichni jsme, a že podobné kecy o původu se hodí leda tak k přihláškám do SS, tak by stálo za to, abychom nahlédli do kultury jako takové.
Velmi podstatnou součástí každé kultury je jazyk, který nám pomáhá udržovat lidová moudra a zásobu sprostých slov. Již při povrchním zkoumání dějin naší mateřštiny narazíme na nějakou tu cyrilici, latinu, němčinu, středověkou češtinu a pak, když dospějeme ke třicetileté válce, dostaneme mušketou po papuli, a až do poloviny 19. století na češtinu ve městech nenarazíme. Její torzo se udržuje na vsích, kde se komolí do různých nářečí, ovlivněných celou řadou socio-kulturních vlivů. Pak přišlo Národní obrození, se všemi těmi Dobrovskými, Jungmanny, Karely Havlíčky, Němcovými (ale jen jménem), Borovskými a tak dále. Ti češtinu pozvedli z popela, který vyhrabali v kamnech vesnických usedlostí, avšak slovní zásoba byla natolik poničená a zastaralá, že nedokázala pojmenovat celou řadu předmětů (což není útok pražské kavárny proti pracujícím vesnickým balíkům, ale normální fakt). Pokud nepočítáme snahy brusičů a jejich čistonosoplen, nezbývalo nám nic jiného, než si půjčit slova z němčiny, francouzštiny a trochu si je počeštit. Dnes náš jazyk čelí další zkoušce, neboť hlavně v oblasti vědy a technologií nemá prostředky na pojmenování přístrojů, a tak je vystaven silnému vlivu angličtiny.
Troška Hampla ve mně
Jak je patrno, kultura jako taková žije velmi dynamický život, jednou nahoře, podruhé dole. Prakticky ve většině historických etap dochází ke střetu konzervativní větve, která se opírá o své pojetí světa a kulturu, na kterou si uvykla, s větví mladou a energickou, pro niž je veřejný prostor zastaralý a potřebuje nové myšlenky. Nejprovokativněji pochopitelně vždy působí erotika a boření mýtů, na kterých stojí celé myšlenkové proudy staré generace, což vede k častým hádkám, které se v 21. století přesunuly z domovů na internet.
Ale zpátky k naší kultuře české. Co je česká kultura? Je to Smetanova Vltava, Dvořákova Novosvětská, hry Wericha s Voskovcem nebo Kubištova tvorba? Netočím se stále kolem první poloviny 20. století, plus mínus 200 let? Nepoložil jsem si už asi čtvrtou otázku? Ano, položil. Česká kultura, alespoň to nejznámější a zároveň kvalitní, končí spolu s druhou světovou válkou. Úzkoprsost a zpátečnické choutky nacistů a později komunistů jasně určili správné estetické vnímání světa. Pochopitelně, po válce jsme zažili například spisovatelský boom a i za totality vznikla celá řada výtvarných děl, dále se udržovala zajímavá hudební scéna, jistě najdeme i několik architektonických pokladů a samizdat zachovával kulturní povědomí v našem upjatém a zpátečnickém skanzenu. Samotný režim pak pro nás připravil něco nevídaného. Sexsymbol Kája Gott, Kotvald s Hložkem, Michal David: ve zkratce celá plejáda normalizačních umělců zahltila mozky nemalého množství obyvatel socialistického Československa a způsobila větší škody než mrak z Černobylu. Dodnes existují lidé, kteří označí tvorbu těchto jedinců za něco…pěkného. Ostatně, o hudební branži toho vědí nejvíce v Hudebních masakrech, kde normalizačním hvězdičkám věnovali celý díl a dokonce mi udělali takovou radost, že tam dali i Tomia Okamuru. Také filmový průmysl by nepůsobil tak kýčovitě, kdyby v něm bylo o Trošku méně. Ano, jistě, že existovali i umělci, kteří národ povznášeli, dokonce přinášeli satiru do unavených znormalizovaných srdcí. Smutným faktem však zůstává, že normalizace skutečně dosáhla požadovaného efektu, neboť vytvořila mezi lidmi iluzi, že normalitou se rozumí společnost tvořena bílými heterosexuálními lidmi navlečenými do strašně nevkusných hadrů a čvachtajícími si nad rakovinou tlustého střeva v závodních jídelnách.
Zpátky na začátek
Neb tam stejně vše směřuje. Po delším zkoumání antiislamistů a fanoušků Tomia Okamury, jsem dospěl k několika závěrům. Tyto lidi často spojuje nenávist k islámu, cikánům a Evropské unii, zbožňují Miloše Zemana, který jim dodává kuráž, aby si nepřipadali hloupí a nicotní, čtou Aeronet a AC24, protože oni nelžou, a jako jediné východisko ze současných problémů vidí větší semknutí s Ruskem, které nás ochrání (Karel Havlíček rotuje v hrobě jak o dušu), a často mají stejný kulturní záběr. Dopustil jsem se nyní zločinu, proti kterému sám toliko brojím, tedy generalizace, neboť jsem všechny hodil do jednoho pytle. Skutečně, vyznavači těchto podivných ideálů, jak jsem již ostatně zmínil, prostupují všemi sociálními skupinami, a tak není snadné je hodit do jednoho pytle a tvrdit, že všichni patří mezi nevzdělanou, chudou a zbabělou vrstvu naší společnosti.
Kdepak, ačkoliv by si to jejich kritici přáli, ne všichni přísná kritéria splňují. Přesto, právě tito mají často nejsilnější hlas a nastavují hranice normality, které jim vštípila sedmdesátá léta, nebo ti, kteří je považují za nejlepší část svých životů. Což vážně není úplně super.
A na závěr Hudební masakry Jardy Konáše a odborník na britský rock Tomio Okamura
https://www.stream.cz/hudebni-masakry/10001148-hvezdy-normalizacni-pop-music
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
