Jan Campbell: Novoroční otázky a odpovědi, díl druhý

V lednu 2017, před 305 lety byla založena ruská Vojenská inženýrská škola, v únoru před 180 lety umřel A. S. Puškin, před 165 lety byla otevřena Ermitáž, před 150 lety, oficiálně v říjnu, byla prodána Aljaška a před 145 lety byla založena ruská meteorologická služba. V březnu před 140 lety byla premiéra baletu Labutí jezero, 120 let by mohl slavit zlatý ruský rubl a bude tomu 110 let od narození S. Koroleva . Před 100 lety odstoupil panovník Nikolaj II, před 100 lety se narodili fyzik I. Prigonini a herečka E. Radzini. Před 100 lety se odehrála Únorová revoluce. V březnu oslaví Valentina Tereškova 80 let. 21. Dubna uplyne 90 let (1927) co byla v Moskvě otevřena 1. Světová výstava meziplanetárních aparátů. Účastnili se jí mimo jeden ze zakladatelů raketové techniky, Američan Robert Goddard, rakouský pionýr raketové techniky Max Valier, německý fyzik Hermann Oberth (viz. Oberthův efekt) a další. Před 50 lety, 1. dubna 1967, byla premiéra filmu Kavkazskaja plennica, ze kterého pochází ironická otázka prezident Putina během poslední tiskové konference.

Před 120 lety začala výroba křižníku Aurora. V červnu 1812 začala Vlastenecká válka, a před 25 roky se z Leningradu stal opět Petrohrad. Již tento krátký výčet zvěstí o tom, že 2017 bude zcela zajímavým rokem pro oslavy a reflexi. 2017 budou moci mimo jiné i milovníci populární hudby a tance slavit světový den Rock 'n' roll (13. 4.) a slepí slavit (13. 11.) narozeniny francouzského zakladatele abecedy pro slepé, Valentina Haüy (1745 – 1822).

Zajímavým a neobyčejným bude 2017 pro politiky. Evropští politici budou přinuceni okolnostmi si uvědomit nepříjemné skutečnosti. Jednou z nich je Ukrajina. V roce 2013, kdy se řešila otázka, zda Ukrajina podepíše asociační dohodu s EU, měla EU sama mnoho problémů, a fakticky se Ukrajiny zříkala. Následný státní převrat se stal pro evropské lídry stejně tak nepříjemným překvapením, jako pro Rusko. Když byla prolita krev, nezbylo EU a Rusku nic jiného, než se do situace zamíchat. Pyrrhovo vítězství EU bude ze zkušenosti drahé. Západní politici to vědí, báli se a bojí se i dnes krve, jako čert svěcené vody. Představuji si, že otázka Ukrajiny se bude řešit ve smyslu citátu Mao Ce-tunga: Stůl se neposune, dokud ho nepřesunou. Ani jeden režim světa totiž nepadl pod tíhou vlastních chyb a zločinů. Moc se mění, je ochotna k ústupkům jedině v důsledku nátlaku. Ten způsobí na Ukrajině společně prezidenti Trump a Putin. EU bude platit, dokud se Ukrajina nerozpadne. Efekt Krymu se totiž vyčerpal již ke konci roku 2015. Není potřeba to odděleně dokazovat. Otázka Ukrajiny je proto dnes otázkou času: kdy se rozpadne, kolik se dostane EU a kolik Rusku, dej Bůh bez lokální války a účasti Bulharů, Řeků a dalších zájemců o kus země.

Další nepříjemnou skutečností pro EU a českou kotlinu bude pokračování spadu vědomí o historii a růstu sentimentu a emocionality. Výsledkem bude tafefobie (řecké τ?φος, hrob a φ?βος, strach). Tento psychopatologický strach z pohřbení zaživa přitahuje zájem společnosti od dávných dob. Konání mnoha současných lídrů indikuje, že vědomě, či nevědomě mnozí již trpí tafefobií. Izolováni od lidu paláci, policí a technikou, nechápou, že ve většině případů k revoluci nevede opozice, nebo vnější síly, ale sama moc, když není připravena vyjít vstříc společnosti, řešit rozpory včas. Na tomto místě se mi nabízí přísloví z dob reforem Mikuláše II.: příliš málo, příliš pozdě. To je věčné, a nejenom ruské, neštěstí. Dnes má všechno v rukou státní moc, včetně instituce definující pravdu. Někdo to nazývá ministerstvem strachu. Podle mého však: ministerstvo strachu moci před pohřbením zaživa. Moc si totiž neuvědomuje, že když nemá konkurenci, nutně dělá chybu za chybou. Jednou z nich, s negativními následky pro EU a ČR ve vztahu k Rusku a potažmo s USA, je jednostrannost v politické argumentaci, pokrytectví a ignorování nákazy Trumpovým vir(use)m, jak ho nazývám. Co mám na mysli?

Za prvé: jakákoliv válka končí, když nejsou peníze, neposílají se zbraně a hranice jsou neprůchodné. Na Východě, včetně Blízkého platí, že se sedá za stůl až po poslední ráně. To znamená, že konsensus a příměří v RB OSN nebo EU, nic na situaci nezmění. Je tomu proto, že po každém příměří hned začíná boj. Proto se politická řešení formulují po konečné porážce nepřítele. Stačí si připomenout konec druhé světové války a otázku Německa. Stačí si uvědomit, že Blízký východ je pramenem patriarchátu, bojů, násilí, nepředstavitelné korupce, ale i kultury. To platí i o Sýrii, Iráku, o všech bojištích současnosti, včetně Afganistánu. Tam mírová koalice USA-NATO nepostavila z 15 miliard USD ani školy. Jinak by afgánské děti nechodily do škol postavených v minulosti Rusy. I proto nevidím na uvedených bojištích nic dobrého, ani špatného. Pouze hodně špatného. Ruské angažmá v Sýrii, jehož hlavním cílem bylo a zůstává znemožnění přechodu teroristů a vyloučení rozšíření terorismu a války do Ruska a Evropy, nebylo oceněno, EU ani ČR. Oba se nepoučily ani z chyb Izraele, které dělal do 1982. Izrael chybil s nadějí, že lidi lze převychovat. Poučil se. EU se nepoučuje. Ani z Jordánské zkušenosti, která praví: Být nepřítelem USA nelze, ale mít USA za přítele, je dvakrát horší. To neplatí pro jednotlivé občany USA. Asad, oční lékař, ne voják, to ví. Udělal chybu v 2011 propuštěním teroristů z vězení. Není dostatečně tvrdý pro vládnutí v dnešní Sýrii. Jednání USA a RF proto nedávají smysl do doby totální porážky teroristů. Ignorování uvedených a podobných faktů bude pro EU drahé. I proto je mi všech občanů EU líto.

V tomto kontextu se nachází i odpověď na další konání prezidenta Putina. Putin bude zcela určitě vyzýván prezidentem Trumpem, a to ne jednou, aby veřejně ohlásil národní zájmy Ruska. To proto, že Trump chce hrát podle pravidel. Bohužel, podle svých nebo amerických, minulých a potřebuje vědět, jakou strategii a taktiku zvolit. Věřím, že Putin na výzvu neodpoví přímo, podobně jako USA nikde a nikdy nedefinovaly konkrétně svůj národní zájem. Podobně se neodpovídá na příčiny havárií (na příklad letadel) v době krize. Existuje něco, čemu se říká státní tajemství. To nedovoluje sdělovat vše, co se ví. Zatím, co se veřejnost baví, i konspiračními teoriemi, sociologové, věnující se kvalitativním výzkumům, říkají, že prožíváme předvečer kardinálního obratu v masovém vědomí. Obrat bude rozsáhlý a hluboký. Jinými slovy: jedná se o obrat od loajality vůči stávající moci. Prakticky lze obrat identifikovat ve všech klíčových státech světa, včetně Ruska. Je tomu proto, že se revoluce nejdřív uskutečňuje v hlavách lidí. Dnes nejde o to, zda jsou lidé ochotni nebo neochotni vystoupit proti moci. Jde o to, čemu se říká ztráta legitimity. Tu si mohou vykoledovat i ruští provládní experti vysílající západním kolegům stále jeden a týž signál, patřící do kategorie obchodování se strachem: Víte, že může přijít člověk, který bude nebezpečnější a horší než Putin? EU a Ruské elity v Rusku neví, jak se z této situace dostat. Proto je jejich mocenská strategie založena na jediném: budeme čekat. Otázka zní: Na co? Ne snad, na Godota.

Vnitropoliticky se Rusko mění a bude dál měnit. To proto, že na úrovni náměstků ministrů, vedoucích odborů je nemálo vysoce profesionálních a vlastenecky smýšlejících lidí. Strategie rozvoje, nejenom Ruska – ekonomická, v oblasti rozvoje a implementace technologií – musí být v rukou profesionálů. Mám dobré důvody věřit, že v Rusku doba profesionálů přijde. Zahraničněpolitická strategie Ruska je dostatečně jasná. Rusko nebude okupovat opuštěné zahrady EU a NATO, ani místa, kam se jezdí na dovolenou. Mimo jiné proto, že Rusko potřebuje pro rozvoj a jeho ukotvení klid. Žádné nepromyšlené a velké aktivity v zahraniční politice, žádné PR národních projektů, neočekávám. Očekávám ale, že se najde síla, která z TV programů odstraní převahu degenerované estrády způsobenou příjmy z primitivní reklamy, a že PR bude na příklad ? talentovaných dětech a soutěžích. Nezodpovězenou otázkou je také, zda bude Putin v příštích prezidentských volbách kandidovat, nebo ne. Rozhodnutí Putina povede v každém případě k novodobým revolučním důsledkům, včetně změn vedoucím k tradičním morálním hodnotám. Ty byly a jsou i dnes pro Rusko důležitější, než liberální ekonomická reforma, nebo diskuze o virtuálních lidských právech.

Nedávné prohlášení šéfa Sběrbank, German Grefa v interview pro Vedomosti, že nastoupila ideální doba pro reformátora, je ve své podstatě správné.Sám Gref, v nejlepším věku 52 let, ale do politiky nechce jít. Ujišťuje, že Putin ví, že nesním o pozici ve vládě. Zatčení ex-ministra Uljukajeva, Gréfa šokovalo. S mocným šéfem Rosneft, 56 letým Sečinem, tlumočníkem francouzského a portugalského jazyka a pravděpodobně nejloajálnější osobou ve vztahu k Putinovi, si Gref nechce hrát. Premiér Dmitrij Medveděv by nemohl Gréfovi pomoci, a již vůbec ne Grefa chránit. Podobně je tomu s 44 letým Arkadij Dvorkovičem, ex-poradcem Medveděva, dnes již zmírněným zastáncem liberalismu. Já bych na něj nesázel. Podobně jako nesázím na stéblo naděje, zvané Kudrin. Nikdo vlastně neví, co připravuje v kuchyni liberálních expertů. Zcela určitě to ale není něco, co by potřeboval Putin k přežití v dalším prezidentském období. Proto nebude nic dobrého z Ruska EUnabídnuto.

Podívám –li se na konání EU, některé protokoly ze zasedání, na příklad hospodářského a sociálního výboru, a výstupy Jean-Claude Junckerse, včetně unavujícího referátu na konferenci v Maastricht 9. Prosince 2016, věnované 25 výročí zavedení Euro (den narozenin Junckerse), je zcela jasné, že Rusko nemůže brát EU v představitelné budoucnosti vážně, i když má zájem o spolupráci. Spolupráci se silnou EU, mluvicí jedním hlasem a respektující smluvní podmínky. Toho času EU takovou není. Je v defensivě, klub se stává skromnějším. Jako jedním z největších projektů EU, nabízí Junckers bezplatný internet pro každou vesnici EU do roku 2020. Proč? Koho to zajímá, nevím. Ani tzv. Bratislavská cestovní mapa EU není nic jiného než dokument defensivního chování EU. Konsensus, na kterém je EU postavena, je jedem pro EU v krizi světového řádu. EP není na tom o nic lépe. Hledá nového prezidenta, zatímco Janis Emmanouilidis z European Policy Center radí: Teď něco navrhovat na rýsovacím prkně, co se nedá stejně realizovat, nemá cenu, vystřelí to zpět. A v nedalekém sídle ECB, Mario Draghi dál kope jámu EU a Euro. Dělá banky bez možnosti bankrotu, nepřipouští si rozdíl dvou neslučitelných škol myšlení (severu a jihu EU), který přímo nutí ke snížení rizika evropských bank, sjednocení hospodářské politiky EU a v neposlední řadě urychlenému uvědomění si následků idealizace starých problémů, které řeší přidáním nových. Draghi´s pátá zpráva obsahující nutné kroky (1. Hospodářská- 2. Finanční a bankovní- 3. Fiskální- a 4. Politická unie), které mají zachránit EU a Euro nejpozději do 2025, připomíná špatný vtip. Z něho nemůže mít ministr Babiš žádnou radost, ani kdyby vyhrál příští volby. Myšlenka Hospodářské vlády EU s průnikovým právem do národních rozpočtů členů EU, Parlament Eurozóny, nebo vyhlášení úřadu EU komisaře Pierre Moscovici kolektivním Euro-finančním ministerstvem, nevěští nic dobrého pro vztah EU s RF, vztahy uvnitř EU a v jednotlivých státech EU. Ve stínu uvedené problematiky a přiblížení se EU k NATO, EU ztrácí sílu své prvotní myšlenky: být mírovým projektem. O EU, jako projektu zelených, nelze mluvit. Cíle EU z roku 1996, protlačené ambiciózní ex- ministryní, dnešní kancléřkou Merkel, EU nesplnila. Nehledě na tuny předpisů a zákonů. To samé platí pro očekávání a cíle clima-summit Copenhagen 2009. Vysvětlením je role a síla lobbyistů. Příkladem je VW skandál. EU věděla již v roce 2011 o problému, nezakročila ale. EU zastánci budou přesto hlásat, že evropský model EU s omezenou suverenitou je jediným řešením nedostatku vlastních přírodních zdrojů a vzájemné závislosti.

Současně budou politické a finanční elity EU a USA muset hledat náhradu, koho nenávidět a démonizovat, dojde li k dialogu prezidentů, Putina a Trumpa. Nebude to pro nikoho lehké. Deset let nenávisti, démonizace a strašení stačí, aby se ze zvyku stal zlozvyk. Všichni víme, jak těžké je se zbavit zlozvyku. Například kouření, nebo víry v konsolidaci demokracie. Tu lze i bez pomoci práce lektorů Yashi Mounka (Harvard) a Roberto Foa (Melbourne), kterábude zveřejněna v lednu t.r. v The Journal of Democracy, již dneszařadit do kategorie patologických věd. Co to je, definoval Laureát Nobelovy ceny (1932), Irving Langmuir (1881 – 1957). Summa summarum: to nejhorší bude za mnou, až mě povezou na hřbitov. Do té doby se budu snažit snížit napětí a zvětšit radost mezi přáteli a čtenáři, pokud to ještě jde. Jedno-polární svět zkrachoval, revoluce jsou v čekárně a svět se atomizuje během hřímání o jaderných zbraních, strachu a nedostatku dobra, pokory a lásky. To vše 100 let po Velké říjnové revoluci, ve jménu míru. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.