V dnešním krátkém příspěvku chci naznačit, že podle všech osobně známých diplomatických pravidel, jednacích her a zkušenosti, premiér Cameron nezískal v Bruselu tolik lepidla, aby mohl slepit jím samým poškozenou důvěru Britů ve vázu zvanou EU. EU, jak víme nebo cítíme, slouží cizím zájmům jako trojský kůň. V obojím slova smyslu a dlouhá desetiletí: V řecké mytologii se trojským koněm nazývá předposlední akt deset let trvající trojské války. V programování se tak nazývá uživateli skrytá část programu nebo aplikace s funkcí, se kterou uživatel nesouhlasí. V obou případech se jedná o typicky škodlivou činnost. V čem spočívá potenciální škodlivost včerejší dohody?
Za prvé je to řemeslnická chyba politiků: Nepožadovat od členů vlády automatický odchod z vlády v situaci, kdy jeden může a druhý nemusí být pro členství v EU a současně o všem rozhoduje vláda. Jak by se taková vláda nejevila, taková vláda je ve své podstatě vždy neschopná jednat. Včerejší Cameron s ostrými a hrubými výpady proti EU se během dvoudenních jednání v Bruselu transformoval do zastánce EU. Snad jenom jeho předchůdce Blair mohl být větším chameleonem. V případě prohry s referendem se stane Cameron buď největším rypošem lysým v lidské podobě, nebo pelikánem hnědým, nebo dokonce nejvíce riskujícím zvířetem, berneškou bělolící. Tělo rypoše nepokrývá téměř žádná srst, má obrovské přečnívající zuby, je obdivuhodně odolný vůči bolesti, protože mu chybí receptory bolesti. Pelikán hnědý se musí z velké výšky ponořit do vody, aby svou kořist dostihl. Při ponoření tak dosahuje rychlosti až 60 km/h. A bernešku bělolící, především malá kuřata, nechrání nic jiného než jejich jemné peří. Pro při skoku za potravou existuje pouze patnáctiprocentní šance, že pád přežijí. Kolika procentní šanci na přežití má Cameron, dnes nevím. Nevím to proto, že během jarní masáže britských voličů se budou používat přírodní, umělé, ale v obou případech omamující oleje.
Druhou potenciální škodlivostí je Cameronovo rozhodnutí dát svým voličům rozhodnout o národním sebeurčení a autonomii ve vztahu k EU, přičemž je současně víc než jasné a dokazatelné, že toto rozhodnutí jde za rámec všech výhod a nevýhod vyplývajících z členství Velké Británie v EU. Jestliže si někdo z politiků myslí, nebo dokonce věří v tak zvanou win – win situaci a rešení, tak musí akceptovat podezření z nedostatečné loajality ke svému národu. Nic podobného win – win situaci, nebo řešení totiž v reálném životě neexistuje. I když se to neustále na univerzitách vyučuje. Výsledkem je, že Cameronovo a EK vítězství nejsou ničím jiným než prodloužením nejistoty a oddálením rozhodnutí o setrvání v EU s rizikem, protože i v demokratické Velké Británii se nedá vyloučit falšování výsledků, když je tolik ve hře. Brexit proto není vyloučen ani po případném těsném rozhodnutí Pro i Proti.
Třetí potenciální škodlivostí včerejší dohody je, že aplikované procesy jednání a uzavírání dohod dovolují prohlubovat nedemokratičnost samotné EU (absolutní netransparentností jednání), zneužívat EU k prosazování cílů, které by jenom těžko, jestli vůbec, prošly v národním parlamentu (sociální a bezpečnostní otázky) a v neposlední řadě, zvětšuje počet odpůrců EU v době rostoucího počtu krizových situací (migrační, finanční a hospodářská) a rostoucí nespravedlnosti spojené se ztrátou zbytku národní suverenity a individuální důstojnosti (především ve spojení s TTIP a ztrátou akceschopnosti k jednání s hlavním sousedem EU, Ruskou federací). Odpověďmi na otázky spojené s pozicí Dánska, Řecka, a s osudem jejich vlastních požadavků vznesených ve spojení se souhlasem s požadavky Velké Británie, a v neposlední řadě otázky spojené s představitelnou změnou sociálního systému SRN, nebo spojené s pomalým přenosem rozhodování EU z Bruselu do Londýna se nemohu dnes zabývat. Věřím, že mnoho jiných a povolaných analytiků se ujme této práce.
Pro doplnění uvádím několik reakcí britského tisku a přívržence Brexit, které v mnohém doplňují napsané. Nigel Farage ohodnotil dohodu krátce: Skutečně chudá dohoda. Odejdeme z EU, budeme si sami kontrolovat hranice, řídit sami svoji zemi a nebudeme denně převádět do Bruselu 55 milionů GBP.
Konsens britských medií médií lze popsat jednou větou: Britský lid je teď tázán rozhodnout o členství v EU. The Guardian doporučuje svým čtenářům se pozorně podívat na dojednané a prověřit si, nakolik je dohoda blízká praktické aplikaci. Daily Mail se ptá, proč a za co ten ztracený spánek? A dělá si z nerovných členů EU legraci. Přidává k tomu na pováženou konstatování, že Cameron neukázal Evropskému soudnímu dvoru své meze. Ale ani The Times nejsou velice optimistické. Evropa žití a nechání žít je spojena s referendem. A dodává, Cameronův a Britský problém je, že nic z toho (slíbeného) nedodal. Přivezl domů z Bruselu řídkou kaši a připoutání se k Evropě, jejíž východní členové jsou rozhodnuti si udržet zvýhodněný přístup k britskému pracovnímu trh, v Evropě, v níž Francouzi nenávidějí dominanci Londýnského finančního centra, kterou se snaží zničit. The Telegraph je ještě tvrdší: EU je obskurní a zkostnatělá…nemůže se přizpůsobit novým podmínkám a nemůže řešit výzvy spojené s politickými krizemi. Teď mají britští voliči šanci vyslovit rozsudek nejenom o dohodě (Camerona), ale i o celém projektu EU. Velká Británie má konečně příležitost vzít svůj osud do vlastní ruky. Musíme Cameronovi minimálně přiznat, že tohle umožnil. Nebudu pokračovat. Jenom konstatuji, že EU jako zájmové asymetrické společenství ztratilo na přitažlivosti a ceně. Premiér Cameron simuluje potřebu reforem kvůli udržení se u moci ve jménu svého strýce ze zámoří. Nic více, nic méně.
Pro čtenáře se zájmen o literaturu nabízím srovnání: 27 členů EU za jednoho člena EU versus Tři mušketýři Alexandre Duma. Proto jsem zvědav na průběh čtyřměsíční masáže občanů EU a voličů Velké Británie a výsledek referenda. Mezitím si zopakuji trochu historie spojené s 23. červnem: 1180 - začátek japonské války Genpei, 1280 - boj o Moclín, končící vítezstvím Grenaďanů, 1314 - začátek boje o Bannockburn, o nezávislost Skotska. 1812 – Velká Británie ruší omezení obchodních omezení s USA, 1836 – zemřel James Mill, skotský ekonomista, historik, a filozof, 1865 – občanská válka v USA, 1913 – druhá balkánská válka, 1961 – studená válka a antarktická dohoda. Kde zůstal mír? Souhlasu netřeba.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
