Z historického pohledu lze tvrdit: a) Prioritou pro Rusy je, aby nebyla válka, revoluce a nebylo hůř. Přičemž to poslední, hůř, znamená, že obyčejný Rus se nikdy neměl dobře, b) Každá záměna hospodářského hegemona je velice citlivou záležitostí a doba, ve které se mezinárodní vztahy dostávají do situace, kterou pravděpodobně může rozřešit pouze válka, nese s sebou starou Kissingerem výstižně formulovanou pravdu: „Ve většině případů politik nemá možnost volby, události propojuje vzájemně realita, nikoli politika. Role státního činitele spočívá především ve včasném rozpoznání vzájemných propojení tam, kde skutečně existují – jinými slovy musí vytvořit řetězec stimulů a zákazů, aby pak našel nejpříhodnější východisko.“ Zmiňuji se Kissingerovi, protože to byl on, kdo se nedávno setkal s prezidentem Putinem a pravděpodobně přidal něco ze své zkušenosti do přípravy potvrzeného setkání DJT a VVP v rámci G20.

Druhou významnou osobností, která se setkala s prezidentem Putinem před G 20, byl prezident ČLR Si Ťin-pching. Vyznamenání prezidenta Si Ťin-pchinga Řádem svatého Ondřeje Prvozvaného lze chápat jako uznání osobního vkladu do rozvoje rusko-čínských vztahů. Toto uznání znamená ve skutečnosti mnohem více, než si můžeme představit. Více, protože neznáme zákulisí vyznamenání. V každém případě je možné vycházet z toho, že kromě situace v Sýrii a na Ukrajině se posuzovala historická zkušenost. Ta představuje varování politikům a důvod pro přípravu občanů na to, co si jenom několik málo profesionálů dovolí představit a popsat: Válka, o které se mluví a píše, jako o něčem, co nemůže být u nás, ale podněcuje se již nedaleko od nás, začala téměř vždy teroristickým útokem, aby mohla být po té vyhlášena oficiálně. Současná válka se nebude oficiálně vyhlašovat, neboť od jejího začátku již uplynula desetiletí. Pro nezajímající se o historii, nechť začátkem je teroristický útok 11. 09. 2001. Pro všechny nás ale platí: „ I prostý občan musí znát dějiny. Smíří ho to s nedokonalostí chodu věcí jako jevu obvyklého ve všech obdobích. Poskytnou mu útěchu při strádání státu, neboť podávají svědectví, že k tomu docházelo i dříve, bývalo to někdy ještě hroznější, a přesto se stát nerozpadl.“ (Karamzin N. M.: Dějiny Ruského státu)

Vybral jsem tento citát, protože dovoluje se koncentrovat mimo jiné na tři důležité otázky dneška: 1) Je mír přestávkou mezi válkami, nebo je válka narušením míru? 2) Proč máme etablovanou teorii o vedení válek (Clausewitz) a nemáme etablovanou teorii o vedení míru? 3) Jaká řešení se nabízejí v kontextu současné systémové krize světového uspořádání, jestliže války jsou nevyhnutelné a přitom lidstvo nemá byt zničeno? Časové rozpětí mezi válkou a mírem, nebo mírem a válkou, jak to indikuje současný vývoj vztahu mezi USA - NATO - EU - RF, dovoluje systém nevyrovnaných, stále se měnících národních zájmů, ignorování a falzifikace historie v zájmu krátkodobých ideologických cílů. Existence objektivních zájmů se řídí zákony přírody. Příroda dovoluje harmonii v různorodosti. Existence subjektivních zájmů se řídí zákony definovanými člověkem. Tyto zákony nejsou často v souladu se zákony přírody. Při jejich tvorbě působí kategorie, které jsou přírodě cizí a v přírodě neexistují. Historie nezná jeden globální útvar, který by byl a mohl být v harmonii s přírodní různorodostí. Proto je koncept globalizace světa, iluzí. A konflikt, ve kterém se nacházíme, je již pod omezenou kontrolou politiků. Generality získávají na vrh (viz USA), a význam hlavního požadavku antického dramatu - jednota místa a času, se ztratil.