Jan Campbell: Žádné překvapení, žádné náhody

Pokud jde o budoucí strukturu světa, vzniká zajímavá situace: směřujeme k multipolárnímu světu, o němž Rusko tvrdí, že je to žádoucí model. V něm vedle sebe existují různé civilizace. V mém hodnocení se ale jedná o civilizační bloky, což je něco kvalitativně jiného. Ať je tomu tak, či onak, existuje mnoho způsobů rozvoje a vzájemná spolupráce by neměla být příčinou konfliktu. Na druhé straně existuje odmítnutí globální mise USA a také Ruska. Globální mise učinit celý svět šťastným zahrnuje mj. jednu z chyb, které zničily Sovětský svaz. Podle mého názoru touha ovládnout všechny, učinit všechny šťastnými a přimět je, aby žili, jak uznají velmoci za vhodné, vede do slepé uličky. A nakonec k porážce. Proto také očekávám, že se jí Američané v představitelné budoucnosti z objektivních důvodů nevyhnou, respektive dočkají.

Proto je důležité vidět svět jako svět různých civilizací, civilizačních asociací, které spolu spolupracují, nedostávají se do konfliktů a neomezují navzájem různé sféry vlivu. Takový svět je samozřejmě idealistický. V každé vizi je vždy trochu utopie, včetně touhy učinit celé lidstvo šťastným. Dnes se mi jeví, že Rusko plní svoji misi. Proč? Protože nikdo jiný není tak aktivní v konfliktu se Západem. Není však důvod hodnotit tento model jako ten nejžádanější. Ve skutečnosti se Čína, Indie a skupiny dalších zemí postupně formují v civilizačních sdruženích, klastrech a podobných jednotkách, jsou nuceny počítat s tím, že jejich moc bude růst a bez spolupráce a sdílení s Ruskem se neobejdou. V tomto bodu je oficiální pozice EU zcela mylná.

Na koncepční úrovni nikdo na Západě veřejně nic takového nepropaguje. Mnozí říkají, že je to nutné, ale je to někde na periferii zájmů. Pouze prezident Putin oznámil koncept zahraniční politiky pro další historickou etapu. Hodně bude záležet na schopnosti západní civilizace ocitnout se a žít v takovém světě. Hodně bude záležet na schopnosti všech ostatních kolektivně prosazovat sdílení, spolupráci a mírové soužití. To je to, o čem referoval prezident Putin. Zároveň vyzval k zachování pravoslavného křesťanství. To představuje největší poklad, který Rusko má. Všechno ostatní lze koupit, postavit, vymyslet.

Palestinská vojenská akce proti Izraeli

Pro mnoho lidí se jedná o překvapení. Pro mne to, co děje, není nečekané. Je ale překvapivé, protože tentokrát se palestinské akce ukázaly jako mimořádně úspěšné. Proč?

Anketa

Hrozí Evropě akutní nebezpečí islámského terorismu?

Hrozí

97%

Nehrozí

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 29499 lidí

Reakce ruského ministerstva zahraničí na vojenskou akci ve formě jednoslovného prohlášení hovoří za vše: Nečekané. K dnešnímu večeru jsem nenašel žádné potvrzení nebo odmítnutí vojenské akce. Pocit, že izraelská rozvědka všechno prospala je, pro mne osobně, zavádějící.
Raketové útoky na izraelská města byly velmi masivní, následné požáry a destrukce působí velkolepě a jako varování. Ale to nic nemění na staré pravdě: Po staru se žít nedá, a nebude!
Úspěšné zničení izraelského tanku Merkava komerčními kvadrokoptérovými drony vyvolává emoce nejen v armádě. Ukazuje se, že shození bomby z nejjednoduššího dronu Mavik, kterých mají Palestinci více než dost, stačí ke zničení nejdražšího tanku na světě. Stojí totiž asi 40 milionů dolarů. Jeví se mi proto, že bezpilotní letouny nenávratně a výrazně změnily povahu mnoha nepřátelských akcí nejenom ve vleklém arabsko-izraelském konfliktu. V doplnění nabízím seznámit se s formováními dronů do draků v Singapuru.

Žádné náhody

Nevím, kolik lidí si pamatuje, že 6. října 1973 začala jomkipurská válka mezi koalicí arabských států na jedné straně a Izraelem na straně druhé. Uplynulo přesně 50 let. To je velké výročí! Za zmínku proto stojí i reklama z Yandexu: izraelské občanství na klíč bez bydliště. Skutečnost, že Yandex začal nabízet takovou reklamu dnes je velmi zajímavá. Cui bono, v čí prospěch?

Rozsah toho, co se děje na Blízkém východě, je takový, že může být jen otázkou času, kdy se do vojenských operací zapojí noví významní hráči. Izraelské povolání 300 000 záložníků je největší v jeho historii a hovoří o dalekosáhlých plánech. Nejničivější a nejnásilnější operace v pásmu Gazy v posledních letech, která ještě nebyla provedena a ukončena, již umožnila Izraeli a Západu obvinit Hamás a jmenovat druhého nepřítele, Írán. Wall Street Journal dokonce tvrdí, že Írán pomohl naplánovat a dal minulý týden útoku zelenou. A Biden varuje.

Přední západní média s WSJ souhlasí a věří, že tento příběh značně ztěžuje zabránění eskalace. Skutečnost, že první vojenské dodávky USA do Izraele zahrnují stíhačky a rakety vzduch-vzduch, a rozmístění amerických letadlových lodí vedené vlajkovou lodí Geraldem Fordem na izraelském pobřeží však indikuje v kontextu srovnání technické výzbroje, že tento druh dodávek, zbraní a hrozeb není nezbytný pro akci proti Hamásu, ale může být velmi užitečný v konfrontaci s Íránem a jeho mladšími partnery v regionu. EU by se měla mít proto na pozoru.

Izraelští odpůrci Íránem živené osy odporu se nejen netají svými vazbami a solidaritou, ale také je propagují. Abu Udeiba, člen vojenského vedení Hamásu, vyjádřil na shromáždění svou vděčnost za íránskou podporu hnutí penězi, zbraněmi a dalším vybavením, které je nutné pro akci Al-Aksá. Hlavními sponzory sunnitského Hamásu jsou Katar a Turecko. Šíitský Írán mu teprve nedávno začal udělovat záštitu a na rozdíl od Hizballáhu není v žádném případě dominantní. Vzhledem k úplné izolaci pásma Gazy od Izraele, jsou dodávky zbraní do pásma Gazy prováděny téměř výhradně tunely z egyptského Sinaje. Tam přijíždějí z celého světa, zejména společně s nosiči obilí a z Ukrajiny. Toto je také velmi citlivé téma pro EU politiky.

Proč si to myslím? Káhiře se totiž dosud nepodařilo zcela vyčistit Sinaj od Muslimského bratrstva, a to ani v blízkosti hranic s pásmem Gazy. Na druhé straně se Hamás historicky vyvinul v regionální odnož panarabského islamistického hnutí, které zůstává jeho hlavním sponzorem. Nelze také ignorovat skutečnost, že v Teheránu hřmí vítězné fanfáry a jsou slyšet hrozby vyzívající ke zničení Izraele jednou provždy. Jeví se mi také a proto, že Irán by mohl být přinucen, a to i proti svým zájmům, zapojit se do rozsáhlých nepřátelských akcí. A to jen zvyšuje riziko extrémně nebezpečného regionálního konfliktu s vážnými důsledky nejenom regionální, ale i pro světovou politiku. Že tomu tak je, naznačil náčelník generálního štábu íránských ozbrojených sil.

Generálmajor Mohammad Hossein Baqeri, například, řekl, že velký hybridní vojenský úder palestinských sil odporu proti sionistickému nepříteli dokazuje izraelským vůdcům, že jejich noční můra z konce existence současné vlády Izraele se stává skutečností. Oficiálně Írán popírá své zapojení do této konkrétní operace Hamásu. Podle mluvčího ministerstva zahraničí Násira Kanaaniho Islámská republika nezasahuje do rozhodování jiných zemí, včetně Palestiny. Řekl: Palestinci mají potřebné schopnosti a vůli bránit svůj národ a obnovit svá práva bez pomoci Teheránu. Diskuse o roli Íránu jsou zaměřeny na rozptýlení veřejného mínění a ospravedlnění možných budoucích izraelských akcí. To znamená pro ty, kteří ignorují otřesy světa: již dnes máme předtuchu dalšího vývoje a běhu událostí.

Role USA

Spojené státy dosud zaujaly vágní postoj k roli Íránu v tom, co se děje. Bílý dům uvedl, že je příliš brzy na to, aby řekl, zda byl Írán přímo zapojen do útoku Hamásu. Dodal však, že není pochyb o tom, že Hamás financoval, vybavil a vyzbrojil. Avšak nejen média, ale i významná část amerického establishmentu v obou stranách přímo obviňují Írán ze všeho a požadují proti němu nejtvrdší opatření. Především přední prezidentští kandidáti Republikánské strany Donald Trump a Ron DeSantis.

V určitém okamžiku by proto pro Bidena mohlo být snazší připojit se k Izraeli v jeho útocích na Írán, než zůstat stranou. Následky takového konání pro EU není těžké představit si i proto, že zejména na Západě existují pokusy chytit Rusko za uši a označit ho jako tajnou sílu v zákulisí, která dotlačila Hamás k teroristickým akcím. Ale i skutečnost, že v polovině října měl turecký ministr energetiky přijet do Izraele podepsat dohodu o přepravě plynu z izraelských polí přes jeho území do Evropy, nesmí být v profesionální analýze opomenuta.

Pro Američany, kteří tento projekt propagovali, vojenský konflikt představuje přinejmenším ránu do obličeje. Gazprom si samozřejmě mezitím oddechne. Přesto ale neexistuje žádný věrohodný veřejně dostupný důvod spojovat tyto dvě události. Verze s obviněními proti Moskvě byla totiž spuštěna především na Ukrajině. Dokonce ani v USA nespěchají s oceněním odhalení Kyjeva. Navzdory skutečnosti, že Izrael je v současné době plně zaměřen na vedení války v Gaze, slovo zrada je slyšet stále častěji po celé zemi. Proč? Protože lidé nemohou pochopit selhání (!?) všech bezpečnostních sil v pásmu Gazy.

Význam jejich nečinnosti mnozí vidí ve skutečnosti, že palestinští militanti byli záměrně vpuštěni dovnitř jako záminka k věčnému vyjednávání s nimi. Šokující je to, co egyptský zpravodajský úředník řekl tiskové agentuře Associated Press: Opakovaně jsem varoval Izrael před teroristickou skupinou se sídlem v Gaze, která plánuje něco velkého. Ale bylo to ignorováno.

Pouze čas ukáže, zda to byl jen fanatický ministr národní bezpečnosti Ben-Gvir, kdo den předtím vyprovokoval znesvěcení muslimských svatyní v mešitě Al-Aksá, o čemž mimochodem Západ mlčí, nebo zda byl do toho zapojen dokonce i premiér Netanjahu. Dnes má totiž důvod k radosti. Proč? Protože se objevila příležitost vzkřísit svůj starý plán na přesídlení Palestinců na Sinaj. Plán diskutoval v roce 2008 s tehdejším egyptským prezidentem Mubárakem (1928-2020). Dostupný přepis protokolu jednání sděluje odmítnutí plánu: Zapomeň! Ne já, a nikdo po mně, nemůže odevzdat území Palestincům. Potvrzuje to i skutečnost, že Egypt v roce 2008 začal s deportací Palestinců, kteří se nezákonně dostali na Sinaj. Proto neočekávám, že dojde k přesídlení Palestinců. Očekávám ale, že může dojit k eskalaci a otevření až pěti front proti Izraeli v případě, že dojde k přímému zásahu druhých stran, USA, Iránu apod. Rusko se angažovat nebude, protože již (ne) jednou muselo na své kůži vyzkoušet nepodporu Izraele v kritické situaci. A v podstatě konflikt mu může přinést výhody.

Co může přijít dále

Dohody mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, které byly zmařeny současnými událostmi a které energicky prosazoval americký ministr zahraničí Antony Blinken, se nelíbily ani palestinským úřadům, ani vládnoucí izraelské koalici. Palestincům proto, že dohody byly slabé, pokud jde o palestinská práva, a izraelské pravicové vládě se nelíbilo, že práva Palestinců byla vůbec zmíněna. Současně je nepravděpodobné, že by dohody samy o sobě mohly zakrýt všechny stopy operace v Gaze. Proto Netanjahu, s pravděpodobností hraničící s jistotou bude potřebovat vleklou válku s Íránem, založenou i na elementárním instinktu osobní sebezáchovy.

Zároveň je pravděpodobné, že vše bude probíhat postupně. Nejprve proti Hamásu, pak proti silám loajálním Teheránu v Sýrii a Hizballáhu v Libanonu a nakonec proti Íránu. Ty však pravděpodobně nebudou čekat, až na ně přijde řada, ale pokusí se hájit preventivními údery. Především v Sýrii a Libanonu. I když by bylo lepší, kdyby se tato téze nepotvrdila, jako analytik musím vzít na zřetel nebezpečí takového vývoje. Zejména proto, že mluvčí íránského ministerstva zahraničí Nasser Kanaani varoval sionistický režim, že jakýkoli akt agrese proti islámské republice by vyvolal zničující reakci.

Co nelze ignorovat

Pro doplnění uvádím, že Izraelci (Židé) nemají početní převahu ani na svém vlastním území. Izrael má, pokud mě paměť neklame, 9 milionů obyvatel, včetně 7 milionů Židů a 1,8 milionu Arabů. Ti 7. října oslavovali Hamás jako osvoboditele. Dalších 2,5 milionů arabských Palestinců žije v pásmu Gazy. Na Západním břehu, který se dosud nevyslovil pro rozdělení Izraele, přestože je mnohem radikálnější než Hamás, jich žije 2,3 milionů. Proto je otázkou času, kdy se rozhodnou konat. A také proto, že celková nálada Arabů je založena na desetiletí (75 let) dlouhých zklamáních z nesplněných slibů mít svůj stát, ze života v ghettu a uvědomění si, že již existuje nová éra, v níž Izrael a USA nebudou mít tu moc, kterou měly doposud.

Dále je potřeba vzít v úvahu, že jen v Egyptě žije 95 milionů Arabů, že libanonský Hizballáh žádá jordánského krále, aby poslal až 300 000 bojovníků do boje proti Izraeli přes Jordánsko. Pokud jim to nedovolí, libanonský Hizballáh hrozí teroristickými útoky. Čtenáři, kteří se zajímají o Blízký východ, si mohou prověřit a uvědomit následující historická fakta.

Trochu historie nikoho nezabije

Až do začátku 20. století nebyl Izrael na mapě, Židé žili v diasporách v mnoha zemích světa, včetně ruského impéria. Od roku 1791 existovala v Ruském impériu tzv. linie trvalého židovského osídlení. Jedná se o oblast, v jejíchž hranicích mohli Židé legálně a trvale pobývat. Po roce 1818 zahrnovala linie osídlení provincie Polského království a řadu gubernií, včetně Kyjeva, Minsku, Černigova a Poltavy. Měli však kategoricky zakázáno žít mimo bydliště. Židé například nesměli žít na venkově a v některých městech, včetně Jalty a Sevastopolu. Tato omezení platila až do 20. března 1917. Předtím, v roce 1909 byl založen Tel Aviv, který se první rok jmenoval Ahuzat Bajt, ve kterém zpočátku žilo asi 800 lidí.

Na mapě však byla Palestina, starobylá oblast, která byla koncem 19. století pod tureckou nadvládou. V té době však již byla židovská otázka akutní a pozornost k ní přitahovala především fascinace sionismem v Evropě. Politické sionistické hnutí, které v té době vzniklo, si kladlo za cíl vytvořit národní židovský stát na posvátné půdě Izraele.

Do vypuknutí první světové války žilo v Palestině asi 85 000 Židů. První vlna židovské migrace, první alija, začala v roce 1881. Židé utíkali do Palestiny z Ruské říše kvůli pogromům, které začaly po zavraždění císaře Alexandra II. Druhou aliju způsobil pogrom v Kišiněvě v roce 1903. Během první světové války Osmanská říše, jejíž součástí byla i Palestina, podporovala Německo a vyhnala z oblasti tisíce Židů. V průběhu bojů se Velké Británii podařilo získat kontrolu nad velkou částí Palestiny, a to i s pomocí bývalých židovských osadníků. Na rozdíl od Německa byl Londýn Židům a židovské otázce nakloněn a v roce 1917 se zavázal vyvinout úsilí o obnovení národního krbu v Palestině.

V roce 1922 udělila Společnost národů Velké Británii mandát pro Palestinu. Rozhodnutí vzdát se tohoto území ve prospěch Turecka bylo projednáno na konferenci v San Remu v roce 1920 a bylo zakotveno ve smlouvě z Lausanne v roce 1923. Účelem mandátu bylo vytvořit podmínky pro vznik židovského státu v Palestině.

Příchod stále více židovských osadníků do Palestiny vyvolával nelibost Arabů a vedl ke střetům. Migraci zhoršila nacistická ideologie, která v Německu po první světové válce nabírala na síle. Aby Británie omezila příliv židovských uprchlíků do Palestiny, zavedla v roce 1939 omezení jejich přistěhovalectví. V důsledku toho mohli Židé, kteří utíkali před holocaustem, vstoupit do země pouze tajně. To vedlo k novým nepokojům: Židé napadali Araby i členy britské správy. Byla to reakce na britské rozhodnutí, které považovali za zradu.

Ani po skončení druhé světové války nechtěla Velká Británie zavedená omezení zrušit: spory v Palestině se kvůli tomu nadále vyhrocovaly. Teroristické útoky a sociální nepokoje byly tak četné, že Británie musela do země zavést pravidelné vojenské jednotky, aby měla situaci pod kontrolou. Londýn se snažil najít řešení konfliktu. V roce 1946 svolal konferenci arabských a židovských představitelů. Ta nikam nevedla. Proto v roce 1947 se britská vláda rozhodla vzdát se mandátu pro Palestinu a podala žádost o pomoc OSN (která v té době právě vznikla).

Valné shromáždění OSN rozhodlo 29. listopadu 1947 o rozdělení Palestiny na dva různé státy, židovský a arabský. Zároveň byl Jeruzalém prohlášen za mezinárodní město, aby nedocházelo ke sporům o jeho status. Dne 14. května 1948 byla podepsána Deklarace nezávislosti Izraele a vznikl židovský stát. Ale, hned následující den vypukla na území nového státu válka.

Konflikt tak přesáhl hranice Palestiny a změnil se v rozsáhlou konfrontaci mezi Izraelem a arabskými státy. V důsledku války uprchly z Izraele statisíce Arabů a kvůli pronásledování se tam začali stěhovat Židé z jiných zemí. V důsledku toho se během prvních deseti let existence mladé země zvýšil počet jejích obyvatel z 800 000 na dva miliony. A válka skončila tím, že Židé nejen získali zpět svá území, ale také získali nová. Na příklad během šestidenní války v roce 1967 získal Izrael kontrolu nad novými územími: Východní Jeruzalém, Golanské výšiny, většinu Západního břehu Jordánu a pásmo Gazy. V roce 2005 byl po evakuaci všech židovských osadníků a vojenského personálu v rámci plánu jednostranného stažení vrácen pod palestinskou kontrolu. Sinajský poloostrov byl v roce 1979 navrácen Egyptu výměnou za uznání Izraele a příměří. Země se v průběhu let zapojila do několika válek a byla také vystavena pravidelným útokům Hamásu. Navzdory vzniku židovského státu v roce 1948 nebyl v oblasti nikdy založen arabský stát. Území, která pro něj OSN vyčlenila, byla nejprve přidělena Egyptu a Jordánsku a poté, po jejich prohře v šestidenní válce, připadla Izraeli.

V roce 1964 byla rozhodnutím Ligy arabských států založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Organizaci podpořily další arabské země. Na summitu v roce 1967 se dohodly, že Izrael neuznají a nebudou s ním vyjednávat. O rok později byla podepsána Palestinská charta, která mimo jiné stanovila zničení Izraele, odstranění sionistické přítomnosti v regionu a obnovení Palestiny v jejích mandátních hranicích. Do roku 1988 byla OOP považována za teroristickou organizaci.

V listopadu 1988 byl na zasedání Národní rady vyhlášen nezávislý stát Palestina. Jednalo se o symbolický krok, neboť Národní správa neměla pod kontrolou žádné území.

Na počátku 90. let OOP upustila od teroristických metod boje a Izrael umožnil Palestinské národní správě (PNA) spravovat některá území kontrolovaná Tel Avivem. V roce 1993 OOP a Izrael dokonce uzavřely dohody: Oslo 1 a Oslo 2. Oficiálně se nazývají Prozatímní dohody mezi Palestinci a Státem Izrael o Západním břehu Jordánu a pásmu Gazy. Právě na základě těchto dokumentů se budují (zatím bez úspěchu) vztahy mezi Izraelci a Palestinci.

Přechodné období mělo skončit v roce 1999. Konflikt ale nebyl nikdy vyřešen. Na počátku roku 2000 se opět vyostřil. Proto v roce 2003 byla zahájena výstavba zdi mezi Pásmem Gazy, územím kontrolovaným PNA, a Izraelem. Zeď měla omezit teroristickou činnost radikálních Palestinců. V témže roce navrhl tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron jednostranný plán stažení: zahrnoval přesun židovských osad a stažení vojsk z území kontrolovaných PNA.

Přestože Palestinu uznává 138 členských států OSN, země nemůže získat status plnoprávného člena OSN. Proč? Protože ji neuznávají stálí členové Rady bezpečnosti OSN, Francie, USA a Velká Británie. Kromě toho většina zemí EU a Japonsko neuznávají nezávislost Palestiny. PNA, která oficiálně Palestině vládne, ve skutečnosti nic nekontroluje. Pásmo Gazy se po občanské válce v roce 2007 dostalo pod vládu Hamásu (založeného 14. prosince 1987 šejkem Ahmed Jásinem) - Harakat al-Muqawwata al-Islamiyya, což znamená Hnutí islámského odporu. A Západní břeh Jordánu, kde se nachází východní Jeruzalém, je z 60 % pod kontrolou Izraele. Připomínám, že vojenské křídlo Hamásu organizovalo od svého vzniku cca 1100 teroristických útoků. A že Hamas nazval současnou vojenskou operaci proti Izraeli potopou Al-Aksá. Jedná se o název mešity na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Toto místo je často předmětem sporů mezi Židy a Palestinci, protože je pro muslimy považováno za velmi důležité.

Závěr

Podle osobního hodnocení má válka potenciál rozšířit se a mohla by zachvátit i další země v regionu již proto, že diplomatická jednání prokazatelně nepřinášejí žádné výsledky, existuje ignorovaný tok nelegálních zbraní a finanční výhody pro některé (zatím nepřímé) účastníky konfliktu. Pravděpodobnost, že Izrael použije svůj jaderný arzenál, nebo že dojde k násilnému přesídlení Palestinců, je minimální. Atomové bomby jsou nezbytné pro konflikty jiné úrovně. Následky násilného přestěhování by měly negativní dopad nejenom na samotný Izrael.

Ruštinu znající čtenáři se mohou seznámit s předpověďmi Vladimira Žirinovského, anglicky mluvící s prohlášením bývalé stálé zástupkyně USA při OSN Nikki Haleyové - O současném zhoršení palestinsko-izraelského konfliktu. Souhlasu netřeba.

(Článek představuje modifikovanou verzi originálu zveřejněném v zahraničí v německém jazyce.)

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele