Nicméně, nehledě na současnou vyhrocenou debatu okolo politiky ECB, Mario Draghi stejně vejde do historie zcela nepochybně jako někdo, kdo odvrátil rozpad eurozóny. Připomeňme, že v roce 2012, když se zdálo, že dluhová krize rozklíží měnovou unii, stačily Mariovi dvě velmi přesvědčivé věty, aby odvrátil katastrofu: “... the ECB is ready to do whatever it takes to preserve the euro. And believe me, it will be enough”. To v monetární praxi znamenalo tzv. kvantitativní uvolňování neboli masivní nákupů dluhopisů do bilance ECB. Tato politika měla za následek dramatické zlepšení tzv. finančních podmínek uvnitř měnové unie, což představovalo nejen pokles rizikových marží u vládních dluhopisů předlužených zemí unie, ale také výrazné znehodnocení kurzu eura. Pozitivní hospodářské výsledky se dostavily se zpožděním a eurozóna se dostala z dvojité recese do konjunktury, která zajistila výrazné snížení nezaměstnanosti. Další teoreticky očekávaný výsledek - tj. udržitelný návrat k inflačním 2 % však nepřišel a proto se ECB ocitla tam, kde je dnes. Neboli v momentě, kdy se největší člen unie - Německo - potýká s technikou recesí má ECB rekordně záporné úrokové sazby a příští týden opět rozjíždí nové nákupy dluhopisů v řádu 20 mld. euro za měsíc.
V takové situaci není divu, že někteří bývalí i současní centrální bankéři ECB zvedají varovný prst, že odkaz politiky Maria Draghiho nebude jen koncentrované blaho. Vedlejším efektem kvantitativního uvolňování totiž mohou být také např. předražené byty a narůstající nerovnost ve společnosti. Pochybnosti tohoto typu ale samozřejmě na rozlučkovou párty s ikonou mezi centrálními bankéři příliš nezapadají.
Psali jsme:
autor: PV
