Jak už to tak v EU bývá, posun na novou úroveň integrace se narodil na pozadí kompromisu mezi Německem a Francií. V tomto případě byl německý souhlas s relativně rychlým přesunem bankovního dohledu na bedra ECB podmíněn příslibem Francie, že to bude německá Bundesbanka, která bude vykonávat denní dohled nad malými regionálními bankami.

Z pohledu dalšího vývoje finančního systému v eurozóně jsou nicméně podstatné dvě věci. Za prvé, vznikem jednotného bankovního dohledu bude naplněna nutná podmínka k tomu, aby záchranný fond eurozóny (ESM) mohl kapitálově vstupovat do krachem ohrožených bank. To je velké vítězství periferních zemí podporovaných Francií. Na druhou stranu se eurozóna stále ještě nemůže považovat za plnohodnotnou bankovní unii, neboť neexistuje společné pojištění vkladů, k čemuž z logických důvodů odmítá dát souhlas Německo.

Z pohledu vlekoucí se eurokrize lze nicméně včerejší dohody ohledně ustavení jednotného bankovního dohledu považovat za krok správným směrem, který má potenciál definitivně zahnat návrat smrtící spirály, kdy slabé banky ohrozí fiskální pozici vládního sektoru, přičemž jeho slabé postavení na finančním trhu zpětně podkopává stabilitu domácích bank. Nedělejme si však iluze o tom, že by vznik jednotného bankovního regulátora mohl potlačit klíčový fundamentální problém eurozóny, kterým je divergence platebních bilancí členských zemí, vyplývající z jejich rozdílné konkurenceschopnosti na globálních trzích.

Jan Čermák
Analytik ČSOB