Na židovský svátek smíření Jom Kipur je vhodné zanechat veškeré činnosti, která člověka váže k všednímu životu. To sice platí pro každou sobotu, kdy se rovněž nemá pracovat, cestovat, dokonce ani vařit nebo kouřit, ale Den smíření je skutečně dnem, kdy izraelská města prakticky ustanou v jakékoli činnosti.
Televize a rozhlasové stanice nevysílají, restaurace a obchody jsou zavřené a městská ani meziměstská doprava nejezdí. Ani lidé nejezdí svými vozy, což platí zejména v předvečer Jom Kipuru.
Ve městech mimo Izrael, kde židé žijí mezi ostatními, se to vlastně nepozná, ale v samotném Izraeli je efekt hromadného dodržování tohoto svátku opravdu ohromující. Jom Kipur totiž berou vážně i lidé, kteří si z náboženství moc nedělají.
Válka v roce 1973, zvaná též jomkipurová, začala právě v tento den. Státy, které na Izrael zaútočily, vycházely z přesvědčení, že v den, kdy se lidé nedívají na televizi a nezvedají telefony, bude izraelská armáda ochromená a nebude schopná povolávat zálohy. A skutečně se Egypťanům i Syřanům podařilo proniknout hluboko na izraelské území a způsobit tam velké ztráty na životech. Jom Kipur je proto také v Izraeli spojen se šokem z náhlé ztráty bezpečí, který v tamní společnosti zůstal dodnes.
Tento zvláštní den, nebo spíše večer, jsem v Izraeli zažil dvakrát, pokaždé v západním – židovském – Jeruzalémě. V jednom případě jsem odcházel pozdě večer z návštěvy a do místa, kde jsem bydlel, jsem šel pěšky zcela ztichlými ulicemi.
Dokonce ani toulavé jeruzalémské kočky, jinak všudypřítomné, jakoby cítily, že se něco děje, tak závažně a tísnivě působí všeobecné ticho. Tak možná ještě v některých křesťanských zemích vypadají Velikonoce – ale jen tam, kde je neslaví jako „svátek jara“, ale den Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání.
Ono „nedění“ je ale v případě Dne smíření jen zdánlivé. Jom Kipur je den, kdy vrcholí desetidenní období pokání, který se počítá od židovského Nového roku. Ten letos připadl na 25. září a Jom Kipur je tedy právě tuto sobotu. Myšlenka smíření se během deseti dnů pokání bere opravdu vážně. Lidé by měli vyhledat ty, s nimiž se povadili, a požádat je o odpuštění. V hebrejštině se tento proces nazývá „chešbon ha nefeš“, tedy doslova „účet duše“.
Na Jom Kipur věřící židé přidávají v synagoze dvě zvláštní modlitby. Jedna z nich, Viduj, se pronáší nahlas a vyjmenovávají se postupně všechny myslitelné prohřešky. Člověk tak má možnost vyznat se beze studu z čekoholi, vždyť každý říká stejná slova, ale jen viník ví, že právě ten nebo onen hřích se týká právě jeho.
Druhou jomkipurovou modlitbou je Kol Nidrej, nádherná píseň, kterou v 60. letech nazpíval například také mladý Karel Gott. V této modlitbě se člověk vyvazuje ze slibů, které dal Bohu a které nedokázal splnit. Rabíni dlouho proti této mezi lidmi oblíbené modlitbě bojovali, ale nakonec rezignovali.
Obě modlitby mají stejný cíl, stejný jako deset dní, kdy se lidé smiřují se svými bližními. Totiž vykročit do dalšího roku bez závaží. Tuto myšlenku ztělesňuje ještě jeden lidový rituál, totiž vysypávání drobků z kapes, obvykle do vody, která s sebou odnese tajemství každého člověka – a ryby o tom nikomu neřeknou.
To neznamená, že se člověk může dopustit prohřešků a na Den smíření se jich snadno zbavit. Ale dává každému možnost nezhroutit se pod narůstajícím břemenem vin. Buď by se člověk úplně zhroutil anebo by se mohl zcela vymknout pohledu na svět, v němž se pravidla berou vážně.
Cyklus roku, v němž se počítá s tím, že lidé nejsou dokonalí, ostatně může inspirovat každého k tomu, aby si aspoň jednou za rok udělal své vlastní morální účetnictví. Třeba mezi Vánoci a Novým rokem.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: Český rozhlas
