Revoltující mládež používá deštníky nejen proti ostrému slunci a poté prudkému dešti, ale i proti slznému plynu.
Na sedmimilionové územíčko se nyní upírají zraky nejen miliardové Číny, ale celého světa. Ten se sám sebe ptá, zda nejsme svědky začátku velké transformace Říše středu.
Příčina současných nepokojů je známá už delší dobu a již jsme o ní v tomto pořadu hovořili. Obyvatelům Hongkongu, zvláštního správního území Číny s určitou autonomií, byly už dříve přislíbeny demokratické volby guvernéra.
Centrální vláda v Pekingu se však později slibu lekla a oznámila, že lidé si guvernéra sice svobodně vyberou, ale z již prověřených a předem vybraných kandidátů. Tedy vlastně nevyberou.
Proti tomuto rozhodnutí – které se týká až voleb v roce 2017 – se zvedla vlna odporu, zejména z řad mladých lidí, kteří v době, kdy Honkong předávali Britové do čínských rukou, byli teprve děti.
Protestní hnutí, které si samo říká Occupy Central, se ukázalo jako překvapivě silné a podařilo se mu získat půdu v centrální, obchodní části Hongkongu. Jeho vůdcové žádají odvolání dosavadního správce enklávy a případně přímé jednání s Pekingem. Uvažují i o rozšíření demonstrací, vyvolání stávky nebo obléhání sídla vlády.
Situace v tomto stavu vydržela několik dní, až do středy, na kterou v Čínské lidové republice připadal státní svátek, připomínající vznik lidové republiky v roce 1949. Očekávalo se, že čínská vláda nebude chtít dopustit, aby oslavy v Hongkongu byly ovlivněny něčím tak nečínským, jako je neřízené protestní hnutí.
Do tohoto okamžiku se státní moc neodhodlala vzpouru násilně zlikvidovat a přítomnost policie naopak omezila. Tím se ovšem dostala do situace, kterou od roku 1989 a protestů na náměstí Nebeského klidu nezažila.
Čínská vláda jistě nechce nechat vývoj dojít příliš daleko. Věří v pořádek a v to, že nesmí dopustit neřízené procesy. Před očima jí straší nejen nespokojené periferní oblasti, jako je Ujgurský Sin-Ťiang, Tibet nebo místa, kde lidé vyjadřují nespokojenost s životním prostředím, ale i příklad Sovětského svazu.
V Pekingu prý věří, že Gorbačov mohl v 80. letech situaci zvládnout, kdyby neudělal chybu a nenechal obyvatelům neruských republik přílišnou volnost vyjadřovat své názory.
Na druhou stranu se i Peking chce vyhnout nasazení armády z pevniny, natož pak novému masakru, který by vlastně potvrdil politické selhání současného vedení. Nechce také oslabit svou mezinárodní pozici a také z Tchaj-wanu zaznělo, že situaci sledují znepokojeně. Čína přitom plánovala získat své zběhlé části poklidně a silou své přitažlivosti.
Pro Čínu by byl ovšem i tvrdý zásah pravděpodobně bez velkého rizika. Hongkong už nehraje v jeho ekonomice takovou roli jako v době jeho převzetí, už ho nepotřebuje ani jako exkluzivní bránu pro zahraniční investice.
A s Čínou coby jadernou velmocí, členem Rady bezpečnosti, megaimportérem a držitelem velkého množství západních dluhopisů, nikdo nebude kvůli Hongkongu válčit ani diplomaticky.
Situaci bude zajímavé sledovat i z vnitropolitického hlediska, hongkongského i celočínského. I v samotném Hongkongu je řada lidí, zejména střední a starší generace, kteří se domnívají, že Peking má také svá práva. Spíše se bojí o ekonomickou stabilitu a prosperitu, které se Hongkong zatím těšil.
Zdá se, že takto „konstruktivně“ se na věc dívá i mnoho obyvatel samotné Číny. Ti jsou ovšem do značné míry vystaveni pouze oficiální vládní verzi, která deštníkové hnutí vykresluje jako dílo agresivní malé skupinky.
Teprve budoucnost ukáže, zda hledíme na čínskou minulost, totiž na opakování tragédie z náměstí Nebeského klidu v pojetí nové generace, a nebo zda v hongkongských protestech vidíme odlesky budoucnosti celé Číny, v níž lidé otevřeně vyjadřují své názory a žádají svá práva.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
