Pro centrální banku i jiné tvůrce hospodářské politiky je důležité uvědomovat si, že návody a doporučení běžně trpí jedním z nejzávažnějších omylů, kterých se ekonom může dopustit. Tím je „mylné usuzování z části na celek“ (fallacy of composition). V tomto příspěvku se snažím upozornit na některé typické příklady tohoto omylu, které jsou podstatné z hlediska měnové politiky, dohledu nad finančním trhem a makroobezřetnostní politiky.

Mylné usuzování z části na celek je nesprávný závěr, že to, co platí pro jednotlivé součásti systému, platí taktéž pro systém jako celek. Nebo že to, co je dobré pro jednotlivce či jednotlivou firmu, musí být automaticky dobré i pro celou ekonomiku. Na populární omyl tohoto typu poukazuje tradiční pořekadlo – pro stromy nevidí les. Přesto se ho při ekonomických úvahách dopouští nejenom laici, ale i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii.

V odborných ekonomických textech je tento omyl vysvětlován nejčastěji na paradoxu spořivosti. Ten říká, že když se konkrétní domácnost rozhodne zvýšit své úspory, nemusí to znamenat, že vyšších úspor dosáhne i sektor domácností jako celek. Platí to zejména ve špatných časech. Část domácností se z důvodu nárůstu nejistoty rozhodne méně spotřebovávat, tedy více ze svého příjmu uspořit. Jenže tím pádem klesá poptávka po zboží a službách, což se negativně projeví v tržbách firem, které nebudou mít na mzdy svých zaměstnanců, a klesne tak nakonec i příjem ostatních domácností, které se původně více spořit nerozhodly. Pokud se i ty nakonec z důvodu obav rozhodnou více spořit, tak se sice zvýší míra úspor (podíl úspor na příjmu), ale z celkově snížené úrovně příjmů. Ke zvýšení celkového objemu úspor domácností tak vůbec dojít nemusí, tj. v důsledku kolektivní akce dojde k poklesu ekonomické aktivity a nula od nuly pojde. Běžný výskyt tohoto omylu je dán zřejmě tím, že spořivost je v řadě společností považována za morální ctnost. Tou bezesporu je, ale paradox spořivosti nehovoří o míře úspor, ale o možném konečném důsledku kolektivní snahy tuto míru v jednom časovém okamžiku plošně zvýšit.

Mylné usuzování z části na celek se často objevuje v úvahách o bankovním sektoru. Před nástupem globální finanční krize v roce 2008 bylo široce rozšířeno přesvědčení, že stačí dohlížet na jednotlivé banky, a pokud jsou všechny v pořádku, tak je v pořádku celý bankovní sektor. A když se začaly v evropských zemích rozvíjet vysoce rizikové tendence, tak jsme z nich slyšeli: žádný problém nemáme, banky jsou pravidelně kontrolovány, mají málo špatných úvěrů a mají je dobře zajištěné. Typickým příkladem bylo Irsko, v němž v letech před krizí probíhal masivní realitní a hypoteční boom. Ještě na počátku roku 2007 byl podíl úvěrů se selháním prakticky nulový a banky vypadaly zcela zdravě. O rok později se ukázalo, že kolektivní akcí spočívající v kopírování uvolnění úvěrových standardů jiné banky ve snaze neztratit tržní podíl se všechny banky postupně vystavily ve velkém rozsahu stejnému riziku – expozicím vůči nemovitostem financovaným nestabilními zdroji – a jako celek nakonec kvůli tomu kolektivně zbankrotovaly. Podobně to bylo se zajištěním hypotečních úvěrů. Každý jednotlivý úvěr byl docela dobře zajištěn, zpravidla z 80 až 90 % nemovitostní zástavou. Jakmile však nastal problém, tak se (pře)zajištěnost ukázala být iluzorní. Pokud by se banky v zemi s 5 miliony obyvatel snažily najednou prodat vyšší desítky tisíc nemovitostí, jejich cena by se zhroutila, resp. by pro řadu z nich nebylo možné najít kupujícího. A co by se stalo s desítkami tisíc domácností, skončily by na ulici? To samozřejmě není společensko-politicky přijatelné. Takže nakonec původně zcela zdravý bankovní sektor musel kompletně zachránit stát. A jelikož podobná situace nastala v řadě zemí, byl v rámci „poučení z krizového vývoje“ systém dohledu nad finančním trhem doplněn o tzv. makroobezřetnostní politiku, která se dívá na finanční systém jako celek, tj. na „les“, zatímco mikroobezřetnostní dohled se dívá na „stromy“. Oba pohledy mají svůj nezpochybnitelný význam. Koneckonců dopady současné krize na úvěrová portfolia domácích bank pohledem splátkových moratorií ukazují, že aktivní a uvážlivá makroobezřetnostní politika je při snižování systémových rizik důležitá.