Stěžovali si na to, že v ČR, která dosud rodičovství párů stejného pohlaví neuznávala oficiálně, by děti jednoho z mužů, Čechoameričana, neměly otce v rodném listě. Samozřejmě se všemi právními důsledky. Český ÚS umožnil průnik kalifornského právního výdobytku do české legislativy s odůvodněním, že předchází zásadnímu porušení občanských práv dotčených dětí na rodiče, například kvůli dědictví apod. Čas vyměřený biologické rodině v našich zeměpisných šířkách se zas o něco zkrátil.
Manuál „Jak se mění společnost?“
Konzervativní část společnosti vidí v rodičích ze zásady jen muže a ženu, obává se vlivu soužití dětí s manžely stejného pohlaví z hlediska jejich psychologického vývoje, což se sem tam podaří doložit dílčí studií. Homosexuálové jsou vnímáni rovněž jako promiskuitní a vztahově nestálá minorita, což je zajisté v řadě případů nespravedlivé. Konečně jsou tu již zmíněná práva dětí: mohou být proti výchově dvěma tatínky či maminkami ony? Strana „pro“ už tradičně šermuje osvědčenou mantrou o kontrastu mezi dvěma bezva tatínky a rozvrácenou heterosexuální rodinou s otcem notorikem, bohužel rovněž nikoli sporadickou. A přesně tak si nyní „práva a zájmy“ dětí vysvětlil i Ústavní soud.
ÚS nás se svým „nálezem“, že rodiči mohou být de iure i dva muži nebo dvě ženy, seznamuje v době, kdy věci podobného typu už nejsou námětem pro oddechovou kavárenskou debátku. Jsou urychlovačem hmatatelné radikalizace konzervativních pater společnosti v důsledku nezřízené aplikace tzv. minoritních práv. Stížnost pánů otců, prakticky cizinců, je učebnicovým příkladem promyšleného rozkládání tradičních právních a sociálních kategorií v konkrétní „napadené“ zemi: stačí k tomu jeden mazaný právník, lidskoprávní argumentace, mediální krytí se slovem experta z neziskovky. Poslední nutnou ingrediencí je politicky prakticky nekontrolovatelný příslušný ÚS zaměstnávající dostatečný počet ješitných nedohaslých levicových emeritních politiků.
Selhání demokracie
Ústavní soudy mají hlavní poslání: posuzovat, zda nejsou porušována práva garantovaná občanům základním zákonem demokratických států. Proto jsou oprávněně vnímány jako hlavní pojistka demokracie, například před útoky autoritativních uskupení. Ve skutečnosti jsme ale konkrétně u nás dlouhodobě svědky nálezů, které svou povahou demokracii reálně spíše ubližují. Působí jako postupné otáčení kormidla společenského vývoje (akceptace Lisabonské smlouvy, platy soudců, nejnověji kontroly kotlů úředníky ad.). Společným jmenovatelem tohoto typu rozhodnutí je netajená (a aktivisty příslušného druhu velmi registrovaná) ambice ústavních soudců posuzovat společensky citlivé otázky. Nejde ani tak o to, že většinou sedají na liberálně levicové výklady lidských práv, ale zejména o to, že ochotou pouštět se do takovýchto nálezů politicky vyvlastňují občana. Což pak by se třeba adopce dětí osobami stejného pohlaví nemohly stát bodem programu relevantních politických uskupení?
Jenže právě v tom je jádro pudla. Neházejme vše na Ústavní soud. Hovoříme-li o selhání demokracie, uznejme, že jako „doprovodná“ politická síla (nejde to už jinak nazvat) naprosté většině politických stran vyhovuje. Jako odkladiště korektně politické agendy, s níž by zejména větší strany nepochodily, nebo by si naopak vysloužily mediální nenávist. Proto je a bude ticho po pěšině. Bylo by načase, aby si ústavní soudci uvědomili reálně ponižující, až rohožkovou společenskou funkci, do které se leností a zbabělostí politických stran dostali. Je jistě lákavé a povznášející rozhodovat sem tam kromě nudných záležitostí zcela samostatně také o civilizačních proměnách v zastoupení za „prostý lid“. Mnohem slavnější rolí v nachýlených dějinách demokracie by ale bylo hodit dva tatínky na hlavu politikům.
Jan Frank, historik a publicista
Psali jsme:
autor: PV
