Jan Kozák: Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz

Je potěšitelné, že si člověk v Parlamentních listech může přečíst velmi povedený rozhovor s poslancem za SPD Ivanem Davidem nazvaný Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k přečtení ZDE). David se v interview hlásí k ideálu pravdy coby základu diagnózy současného stavu naší společnosti. Právě jeho pravdivé a zcela otevřené hodnocení, které ale působí značně depresivně až bezvýchodně, mě inspirovalo k několika následujícím myšlenkám.

Vládne Hádés, podsvětní bůh smrti

Neuzrál již čas, aby se pokračovalo v pravdivé diagnóze dnešní společnosti ještě dál? Nejsou demokratičtí vlastenci, mezi které je možné Ivana Davida a celou SPD počítat, pouze nešťastnou obětí svých vlastních iluzí o možné lidské cestě demokracie? A není vlastně celá idea demokracie pouhým neuskutečnitelným snem, jako byl například komunismus? Snem velmi nebezpečným, protože zbavil svým rozbitím tisícileté hierarchie společnosti s jasně danými úkoly její možnosti se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, kterým byla, je a vždycky bude vševládnoucí síla peněz? Vůbec ne náhodou znamenala „plutokracie“ v antickém slova smyslu vládu boha Pluta, tj. „Boháče“, kterým byl Hádés, podsvětní bůh smrti!

Jsou si někteří rovnější?

Po nepříliš slavné a krátce trvající epizodě v již upadajícím antickém Řecku se ideál demokracie znovu vynořuje v novodobých dějinách atlantské civilizace především jako revoluční požadavek mas na zrušení všech společenských rozdílů mezi lidmi se základní ideou „všichni jsme si rovni“. Je důležité si uvědomit, že tento přerod společnosti byl projevem velmi dlouhého postupného přechodu epicentra autority seshora – od „krále z boží milosti“, tj. centristicky koncipované „sluneční“ konstrukce, přes šlechtu a duchovenstvo až ke „4. stavu“ měšťanů a obchodníků. Tam však zdaleka neskončil a pokračoval dál dolů přes „vítězství proletariátu“ až k dnes na veřejnost se odvažujícím a společnosti dokonce vyhrožujícím zastáncům „evropských hodnot“ Jakubům Jandům, Pavlům Novotným a zkorumpovaným globalizačním vlastizrádcům všeho druhu, jejichž převrácené myšlení a nechutné způsoby jsou ale pouze přirozeným a logickým důsledkem omylné myšlenky, že jsme si všichni rovni. Jak je možné, když všichni vědí, že nelze „demokraticky“ řídit žádný proces, ba ani ušít boty, že se ovládání té nejdůležitější činnosti – řízení společnosti – svěří „demokracii“, tj. mase špatně nebo vůbec neinformovaných a propagandou zpracovaných lidí, kteří si vybírají své zástupce, jež většinou znají jen z novin a reklamních plakátů? Lidí, které je možné lživou informací či pomluvou uvést v omyl, podplatit, ba dokonce organizovaně řídit z ciziny, a které nespojuje žádný společný vnější ani vnitřní cíl kromě vlastního obohacování?

Mít se jako pán

Při pravdivém zvažování situace je proto třeba si především přiznat, že základní trend celé společnosti nastolený ideou demokracie je možné diagnostikovat jako „vzpouru davů“, jak trefně nazval svoji slavnou knihu španělský filozof Ortega y Gasset. Jde o vzpouru všeho spodního, spodinového a masového, co pro svou neušlechtilost a primitivnost neuznává žádné hranice, co se chce pouze „mít jako pán“ bez ohledu na to, co to pro celou společnost znamená. Výchovu tímto směrem vykonávala úspěšně po tisíc let údajná „duchovní“ církev, která latinským slovem „bonum“ označovala jak „dobro“, tak také „hmotný statek“, aby to všem bylo jasné.

Vlastenci jsou nešťastné veverky v bubnu

Další důležitou základní vlastností demokratické společnosti je proto materialismus. Vlastně je to obráceně. Demokracie je politický systém, který je drtivým vítězstvím a realizací materialistického světonázoru. Je to svět Velké matky bez Otce-Ducha. Ušlechtilí bojovníci za demokracii se proto podobají nešťastným veverkám uvězněným v otáčejícím se bubínku. Věří, že demokracie je nejlepší možný politický systém, za který tedy „bojují“, a zároveň vědí, že v rámci tohoto systému je přirozeně a logicky nenáviděna jakákoliv autorita či předák, který by společnost stabilizoval a bránil, protože to přece podle demokratického klišé vede k „návratu totality“. Dobře vědí, že celý systém stojí na síle mediální prezentace, reklamy a peněz, které to všechno platí, a že proto není bez těchto prostředků možné vypěstovat úctu k nikomu jinému, než k tomu, koho si přejí peníze – ale přesto za tento nesmyslný otáčející se bubínek stále bojují. Navíc si uvědomují, že když někdo něco ví (díky inteligenci a poznání), má jeho soud tisíckrát větší hodnotu nežli všech těch, kteří to nevědí (díky chabé inteligenci a zcela bez poznání), a že právě tento rozdíl se v tzv. demokratických volbách zcela stírá.

V každém voliči malý král nepřebývá

Právě pro tyto pevně dané a nezměnitelné dispozice tzv. demokratického hnutí budou všichni ti, kteří myslí na blaho své země a jejích obyvatel, vždy pouze marginální trpící součástí obrovské spodinové „vzpoury davů“, kde pro její povodňový, ze spodu jdoucí a „antikrálovský“ charakter budou kralovat lidé zcela jiného druhu – hamouni bez svědomí, inteligence a páteře, kteří budou ochotni té povodni ke škodě své země a ve svůj prospěch sloužit. Aby demokracie skutečně mohla fungovat, musel by v každém voliči přebývat malý král, který by měl starost o prospěch celé země – předpoklad ovšem zcela nereálný.

Chtějí svobodu udělat opravdu cokoliv

Jakýkoliv řád vytvořený na základě poznání totiž vytváří a brání hranice všech hodnot, které je nutno bránit, aby nedošlo k potopě. Jejich obrana ale vyžaduje vnitřní sílu, přísnost a sebeovládání, tedy právě ty vlastnosti, které spodní síla universálních a kosmopolitních demokratů – „pravdoláskařů“ nemá a kterých se bojí jako čert kříže. Oni se přece vzbouřili „za svobodu“, kde se dá dělat cokoliv, kde jakýkoliv ochránce zákona je „hnusná totalita“. Český filozof Ladislav Klíma nazýval za počínající 1. republiky trefně tyto bytosti „humanitní kanálií“. „Hómó“ – „člověk“ - jim nepochází z perského „hóma“ (sanskrtsky „sóma“), ale z latinského „humus“.

Láskopravdaři nejsou úchylní

Není právě takto (v odstavci výše) pojatá „svoboda“, tj. lhát na veřejnosti, lichvařit, podplácet, chovat se jako dobytek, chlastat, fetovat, přepadat cizí země a rabovat jejich bohatství atd., samou pravou podstatou tzv. „evropských hodnot“, tj. obranou ideologie židokřesťanství a biblického boha hříšníků a „přestupníků zákona“ (viz kniha Izajáš), za které pod klišé „obrana demokracie“ vyrazili do boje ti nečetní ušlechtilí, mezi které Ivana Davida počítám, ve svém předem ztraceném a zcela donkichotském boji? Nejsou náhodou dnešní „sluníčkáři“ a „pravdoláskaři“ nikoliv úchylným a kriminálním, ale pravým chtěným a přirozeným plodem tohoto nasměrování?

Vzdělejte se v gnózi

A co dál? Co nám tedy zbývá? Bez nového rozevření siločar světskosti a tupého materialismu to rozhodně nepůjde. Bez angažovanosti vnitřních sil ušlechtilých lidí, která si vynutí jiné nasměrování a smysl lidské existence, to už dlouho nepůjde. Nutností do budoucnosti proto bude „angažovat se ve věci člověka“, tj. rozevřít znovu dveře materialistického vězení za novým Světlem poznání, odhodit staré krámy židokřesťanství a biblické tradice, která nás zavedla na toto scestí, a načerpat skrze pravdu nové čerstvé síly, které se za těmito dveřmi skrývají. To je program gnóze, čisté cesty poznání a proměny člověka, na které čtenáře mohou inspirovat všechny nové objevy a poznatky v knihách edice Bibliotheca gnostica.

Autor, Mgr. Jan Kozák, je český religionista a překladatel ze sanskrtu. V tomto článku použité pojmy ozřejmuje jak ve své knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, tak v ostatních titulech vlastního nakladatelství Bibliotheca gnostica.