Jan Mařenka: Inkluze jako drsný vzkaz státu rodičům. Vaše děti nejsou vaše

Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) se ohradila proti výroku prezidenta Miloše Zemana, podle něhož je společné vzdělávání postižených i normálních dětí (tzv. inkluze), které má být od září zahájeno na základních školách, šílený plán. „Já samozřejmě rozhodně nejsem realizátorka nějakého šíleného plánu. Zdvořile bych si dovolila upozornit na to, že novelu školského zákona schválil parlament...“

Potrefená husa sice zakejhala, ale na věci to nic nemění. Prezident Zeman má prostě opět pravdu. Odhlédneme-li od opravdu šílené podstaty tohoto dalšího sociálního experimentu Sobotkovy vlády a jeho ministryně školství (dosazené premiérem jako úlitba Dienstbierově anarcho-marxistické skupině v ČSSD), přináší nový zákon něco, čeho si málokdo všímá: další dramatický útok na rodinu, respektive "neposlušné rodiče". Prostě plíživá instalace "norské cesty" postátnění dětí.

Děti patří státu a stát politické straně, která je zrovna u vesla. Škody, které na rodině a dětech tento nový bolševismus napáchá, jsou nevratné

Jde o to, že rodiče, kteří nesouhlasí s tzv. inkluzí, tedy se zařazováním svých handicapovaných školáků do „normálních tříd“, mohou být potrestnání "odebráním" dětí. Toto opatření, které bude platit od 1. září letošního roku, je zatím nejdrsnější ze všech vzkazů, které poslala vláda rodičům: „Vaše děti jsou majetkem státu, a vy proto mlčte, nebo vám je zabavíme.“

Než zaklepe sociálka

Jestli si ještě nějaký rodič myslí, že jsou jeho děti jeho, tak by se měl rychle probrat. Až mu zaklepou na dveře tzv. sociální pracovnice (OSPOD), zavane do bytu "norský chlad". Tyto ženy (mužů je mezi nimi 1 %) rozhodují o tom, zda je rodič „v pořádku“, nebo „nějaký divný“ či dokonce „nevhodný“, a děti by mu tedy měly být odebrány a šupem odeslány do dětského domova, kde by je měl stát už úplně pod kontrolou.

Inkluze totiž znamená, že rodič musí své handicapované dítě přihlásit do tzv. „normální školy“ mezi „normální děti“ - i kdyby byl stokrát přesvědčen, že to jeho potomkovi uškodí. A škola ho přijme, protože musí. Bránit se nemůže ani rodič, ani škola, rodiče „zdavých dětí“ ani nezmiňujme. Naše děti nejsou naše, ale státu, který ví nejlépe (tedy mnohem lépe než jeho rodina), co je pro děti nejlepší.

Toto opatření z dílny ministryně školství Kateřiny Valachové neposílá Českou republiku směrem na Západ, což je údajná ambice ministryně vylíhnuté z hnízda Jiřího Dienstbiera, ale spíše na sever, kde vládne všemocný Barnevernet - jejich vzor. Tamní pokroková sociálka totiž dávno už ani nepředstírá, že má rodič nějakou jinou hodnotu než tu, že plodí, šatí a živí "státní" děti - dokud mu je ponechá.

Zázrak! Děti jsou náhle dvakrát chytřejší!

V souvislosti s připravovanou inkluzí se počet českých mentálně postižených dětí zázračně snížil. To jsou věci! Stát se chystá na jeden z nejzásadnějších zásahů do školní výuky za poslední desetiletí a vida – podle průzkumů náhle jako by o nic nešlo – vždyť jde jen o několik jedinců, vlastně jen o hrstku.

Na základních školách v ČR se učí 900 tisíc školáků, z čehož je nyní 17 tisíc mentálně postižených - respektive těch, které mají IQ menší než 69 bodů (průměrné IQ je 100). Počet mentálně postižených dětí se přitom v posledních pěti letech "skokově" scvrkl takřka o polovinu (na 1,84 %), což je sice skvělé (i když je to údaj stále vyšší než oficiálně udávaný průměr v zahraničí), ale vybízí to k ošemetné otázce: Jak k tomuto zázraku došlo?

Odpověď je stejně snadná, jako očekávaná: Změnou metodiky a díky Oxfordské univerzitě, která (kde se vzala, tu se vzala) provedla před inkluzí průzkum na objednávku státu. Některé děti s mírným mentálním postižením byly zkrátka zařazeny mezi zdravé – a je to.

Novinka spočívá také v tom, že stát bude tyto „nové“ děti platit extra. Ministerstvo školství tak zkrátka dostane přidáno – což je sice pěkné, ale jinde, než je třeba. Ne na zvýšení platů učitelů (což mělo být už dávno), ne na vyšší počet tříd (čímž by se snížil počet děti v nich), ne na družiny či obědy pro chudé. Peníze půjdou jinam: Na nebezpečný (a podle mnohých odborníků dokonce zhoubný) sociální experiment z dílny ministra Dientsbiera a jeho anarchisticko - ultrakorektní party pubertálně zastydlých revolucionářů.

Rodiče, kušujte!

Obludnost spočívá nejen v tom, že inkluze dramaticky zvyšuje možnost šikany, ale především v tom, že stát jejím násilným prosazením bere rodičům možnost volby, jednu z posledních, kterou v rámci vztahu rodina - stát ještě mají. Dělá z rodičů znásilněné vykonavatele státní zvůle, a bere si za rukojmí jejich děti. Vláda tak činí zcela bez respektu, takřka s opovržením k občanům. Jako by rodiče postižených dětí neměli už tak těžký úděl.

Osud dítěte, odvíjející se od rozhodnutí, zda je jeho mentální porucha malá, střední, nebo velká, nezáleží od této chvíle už na rodičích, ale na superkomisi s názvem Školské poradenské zařízení. V jejích rukou leží také nutně pokřivené vzdělávání „zdravých“ dětí, jejichž výuka bude po boku s mentálně postiženými dětmi jiná, než byla předtím.

Vítejte v Norsku

Vláda se (inspirována opět v Orwellově Norsku) zaštiťuje údajným zájmem dítěte. Všimněme si lstivé formulace, uvedené na webu ministerstva školství, a hrozby, která se za ní skrývá:

„Za nezletilého žáka jedná ve věci vzdělávání jeho rodič, a to vždy v zájmu žáka. Školské poradenské zařízení (ŠPZ) navrhuje nejvhodnější vzdělávací cestu pro žáka se speciální vzdělávací potřebou a jeho úkolem je vždy jednat v zájmu žáka. Pokud jsou obě strany ve shodě, pak je vše v pořádku. Pokud ale jedna ze stran, obvykle rodič, chce, aby dítě bylo vzděláváno například ve speciální škole, a není k tomu důvod, pak může do vzájemného jednání vstoupit OSPOD.“

Tedy: Za nezletilého žáka sice jedná (a odpovídá) rodič, ale o ničem nerozhoduje - stát mu řekne, co musí udělat. Pokud se rodič rozkazu vzepře, bude mu dítě odebráno.

Sociálka, tato "genderově nevyvážená" státní policie (99% žen) ve věci dětí, má různé páky. Může až tam, kam jí to zákon dovolí – a ten jí dovoluje skoro všechno: Chodit na kontroly denně do soukromého bytu, bušit na dveře, prohrabat ledničku, šmejdit pod postelí, vyslýchat dítě, nutit rodiče chodit na písknutí na úřad a nakonec – i dítě „zabavit“.

Stát je základ rodiny

Když to srovnáme například se státní bezpečnosti před rokem 89 – těžko rozhodnout, co je horší: Pár facek? Vyhazov z práce? Ponižování? Basa? To všechno se dá vydržet – ale co je to proti tomu, když vám vezmou dítě? Nebo vám vyhrožují, že to udělají, a vy víte, že mohou?

Rodina je základ státu, říkávalo se. Teď je to přesně naopak: Stát je základ rodiny. Ve jménu byrokracie tento moloch násilím prorostl do jejího základu, a celou ji ovládl. Kdepak rodiče, kdepak matky, natož tátové! Děti patří státu a stát politické straně, která je zrovna u vesla. Škody, které na rodině a dětech tento nový bolševismus napáchá, jsou nevratné.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.