Američtí republikáni mohli v následujících volbách získat zase jednou vítězství vpravdě reaganovských dimenzí. Do svého druhého období dostal v roce 1984 Ronald Reagan naprosto jednoznačný mandát, získal si bezmála 60% voličů, triumfoval skoro ve všech státech, disponoval hlasy 525 volitelů z 538, což je ve volebním systému USA pro výběr prezidenta rozhodující parametr. Voličské ocenění snad nemohlo být jednoznačnější, zejména uvážíme-li, že stranické zákopy bývají ve Státech vykopány dosti hluboko a hardcore příznivci velmi neradi vhazují hlasy nenáviděné protistraně.
Kromě vždy půvabných rétorických cvičení neuspěl mediálně milovaný Barack Obama prakticky v žádné oblasti své politické činnosti. Společnost rozdělil a jednotlivé zájmové skupiny, vrstvy i státy postavil proti sobě dlouho nevídaným způsobem. Pod prvním černošským prezidentem narostl dokonce rasismus! Muž, jenž zahájil svou činnost projevem propagujícím vizi bezjaderného světa, kde budou na minimum omezeny vojenské konflikty a generálně též veškeré zbrojení, odejde z akvária Bílého domu do rozvráceného světa, plného horkých a hybridních válek, nenávistné xenofobní propagandy schopné nepochybně další konflikty dříve nebo později vyvolat. Jaderný potenciál nově získal nevypočitatelný Írán, jehož šikovní představitelé jej momentálně sice dočasně chytře kapitalizovali výměnou za všeliké výhody, ale mohou se k výrobě A-bomby kdykoli vrátit a dokončit ji. A vystřelit ji pak na Izrael, pochopitelně. Barack O. se v zoufalé snaze dosáhnout aspoň nějakého jakž takž započitatelného mezinárodněpolitického úspěchu postaral o mnohem lepší pozici šiítské velmoci, než jaká byla v dané situaci nutná: „Všichni chceme s tím podělaným Íránem obchodovat!“
Sádelnaté evropské státy, jaty hrůzou z budoucnosti, co nejrychleji obnovují „horečné zbrojení“, protože ve světě „we can“ začíná být pěkně nebezpečno. Barack Obama se může jen smutně koukat do vitríny na Nobelovu cenu za nic – pardon „za mír“ – udělenou mu podle nedávného přiznání předsedy Norského nobelovského výboru čistě účelově se záměrem, aby tak nějak víc poslouchal hlas (západní) Evropy a nebyl tolik svéhlavý jako Bush. – No, a jestli tento článek čte nějaké xenofobní antisemitské čechyčechům prase, tak tě, náckovský hajzle, ujišťuju, že do střední Evropy tenhleten perský atomový pozdrav taky doletí, rakety na to jsou, takže chcípneš zároveň s panem Kohnem! Pročpak bych, prosím vás, nebyl hrubý v hrubém světě? U prezidenta Zemana to Češi přece považují za šarmantně půvabné a hnedle běží vyplnit anketu: „Nejlepší polytyk je Myloš, kterimu duvěřuju.“
Mimochodem, Češi, krajané milí, neměli bychom zapomenout, že onen svůj zmiňovaný kruciální protijaderný, vizionářský, především však mediálně jako obvykle přesně vycizelovaný projev, pronesl Obama na Hradčanském náměstí v hlavním městě té naší České republiky, hned vedle Hradu. Zmínil v něm Tomáše Garrigue Masaryka, vždyť jeho sochu měl za zády. Hlavním důvodem, proč prezident v té době nejmocnější země světa do Prahy vůbec přijel a chtěl pronést důležitou řeč právě zde, byla ovšem postava Václava Havla, světové osobnosti pocházející právě z tohoto města a nebojme se říci přímo politické a společenské „mezinárodní hvězdy“… Hmm, tak copak jsme s tímhle odkazem, Češi, krajané, voliči, mezitím – čechyčechům, smilošembudespoňsranda – tak nějak vyvedli?
Barack toužil po krásném výhledu na stověžatou matičku, tým marketingových poradců mu přesně vybral tohle prostředí, movie effect. Svatý Václav byl však zřejmě proti, takže na záběrech zůstalo bílé mléko, příklop mlhy, cáry nejisté budoucnosti. Můžete říct, že trpím nějakou nezvládnutou nenávistí k Zemanovi, a že je to můj problém. Jenže, opravdu, jsem jenom romantický snílek, příslušník českého politického národa, který teskní a touží po tom, aby k nám zase mířili významní lidé ze světa jen proto, že na hradě českých králů působí někdo, za kým se prostě MUSÍ jezdit. Nenávisti nemaje, já jen trpím! Kurva fix!
Ale zpátky k tématu. Žádné veliké vítězství americké Republikánské strany se ve volbách, jež se mají uskutečnit 8. listopadu 2016, konat nebude. Tahle partaj totiž právě páchá sebevraždu. Namísto toho, aby byla schopna vygenerovat použitelného, důvěryhodného a co možná tolerantního kandidáta, jenž by nevyděsil ani váhavější příznivce demokratů a bral rovněž jejich hlasy, poskytla strana, jejímž tradičním symbolem je slon, prostor Donaldu Trumpovi, který slona v porcelánu skutečně připomíná. „Race for the White House“ tentokrát mohl vyhrát, dejme tomu, Reaganův kovbojský klobouk (stejně jako kdysi v Praze vítězila Klausova tenisová raketa). „Elegantním“ vstupem elefantího klauna byl však boj ne ještě prohrán, ale dost zrelativizován. Neuvěřitelné! Další nevypočitatelný pošuk v politice, jako bychom jich (i my v Praze na Hradě a v Agrostrakově akademii) neměli dost. A vérldwajd? Z bývalých supervelmocí jednu řídí labilní a nevypočitatelný kágébák se záhadnými motivacemi, zakomplexovaně si budující kultík osobnosti předváděním nadčlověčí výkonnosti ve všech oborech od archeologického scuba-divingu až po napadání okolních států. Proti němu možná bude držet prst na jaderném tlačítku další cirkusový august světové politiky, klaun Donald, schopný pro dobrý vtip – jak v showbusinessu říkají – zabít vlastní matku. Yes, we can, but I'm afraid. Fuck up!
Trump napřed vypadal jako divný troll, vstrčený demokraty mezi republikánské uchazeče pouze proto, aby do jejich řad vnesl zmatek. Jenže demokraté najednou mají svého vlastního a ještě mnohem výkonnějšího šmoka, totiž Bernieho Sanderse, komunistu. No, s tím „komunistou“ jsem to možná přehnal, ale soudruhem našich západoevropských soudruhů z barikád léta osumašedesátého pan Sanders docela určitě je. Navíc se tento mužík, i se svým antimarketingově vycizelovaným lookem rybařícího penzisty, objevil jaksi z ničeho nic a destruoval dobře naplánovaný, naprogramovaný úspěch „Clinton family“ ještě hrozivějším způsobem, než jakým Slon v řadách GOP setnul Bushe.
Starý vtip popisuje politika, jenž v ráži předvolebního projevu nadšeně sděluje zvýšeným hlasem: „Milí spoluobčané, nikdo vám nemůže dát to, co já vám dovedu slíbit!“ Hmm, no, a v tomto momentu se čtenáři tohoto textu dělí na skupiny: Skupina A má schopnost chápat ironii a sarkasmus, skupina B však touto dovedností nedisponuje a nadále tedy neví, o čem je řeč. V zájmu rovných příležitostí bude naše stať dále pokračovat ve dvou liniích, odlišnými variantami, zkrátka „přeskoč, co se tě netýká“.
Pro skupinu B: Je to dobrý, my Češi jsme zase byli vpředu když jsme si zvolili Miloše na Hrad a Andreje aby vládl vládě, klucí pobaví, slíbí co je potřeba, sranda s nima bývá. Tramp měl tu trampovou Ivanu a ta byla od nás ze Zlína, známe. Trump je náš! Sandie taky dobrý, Husákovy děti, šak nás naši ušukali kvůli přídavkům na děti, co tenkrát soudruh prezident zvýšil, komunista. My přežijem všecko. Havel fuj, sluníčkáři fuj, Führer byl supr! Pasy pasy pasy love putin čína. Konec článku.
Pro skupinu A: Zatímco český šílenec jenom objíždí svou gubernii a vymýšlí obvyklé rádobyvtipy, uchvacující média a iritující upracované suchary české politiky (Bohuslave, měl jste ho poslat prostě do prdele!), Donald či Sandie v Bílém domě budou rozhodovat o věcech opravdu důležitých. Což víme my tady v Česku, ale vědí to jistě zejména obyvatelé USA, přímí voliči budoucího prezidenta. Přece jen, Amerika disponuje – vedle Izraele – ze zemí, sdílejících s námi (se skupinou A, rozumí se) společné hodnoty svobody a demokracie, jako jediná skutečně bojeschopnou armádou. – Tak sorry, se složitostí předchozího souvětí jsem to přece jenom přehnal, na úkor srozumitelnosti, což napravím přehlednějším vyjádřením: „Když bude průser, Amíci zase pomůžou jako pomohli 1918 vytvořit ČSR, 1945 zahnat Hitlera, 1989 zbavit u nás vlády bolševiky a 1999 vstoupit do NATO.
Pokud by byly Spojené státy řízeny nezvladatelným šílencem, ať už jím bude metrákový milionář s přehazovačkou vlasů, nafoukanou přes hlásící se pleš oním obdivuhodně zručným způsobem, jaký si ještě pamatujeme z hlav českých mužů husákovské éry, anebo nadšený levičák, revolucionář či aspoň zásadní reformista, potěš nás Pán Bůh. Mně dneska ta souvětí vycházejí jaksi podivně, nesrozumitelně a dlouze, ale věřím vám, že smysl chytíte, však jste „skupina A“. Svět je v současné době příliš složitý, rozhozený a nestabilní, než aby jej ještě nadto z klíčového postu největší velmoci tábora demokracie řídil nějaký troll, šmok, slon nebo companiero. Jenže voliči možná vše vidí jinak. Co se jim stalo? Kampak zmizela americká občanská zodpovědnost a evolučně, zvolna se vyvíjející politický vkus, jehož vrcholem do těchto dnů nakonec je přece jen spíše konvenční Barack Obama? Jehož dvojnásobná volba, mimochodem, rozhodně nebyla žádným šíleným úletem. Obamova schopnost vyvolávat naděje a dávat přísliby zůstává nade vší pochybnost, takže i rozumný americký obyvatel nepáchal vyloženou destruktivní blbost, dával-li mu svůj hlas. Politikův program byl lákavý – stáhneme se odevšad, kde naši kluci umírají za čísi zájmy, začnem být na všechny hodní a zresetujem vztahy, pak budem si tu šťastně žít, spoustu dětí mít, až do smrti smrťoucí… Veď kto by toto nepodpísal!
Když Max Picard psal kdysi ve 40. letech 20. století svou prorockou knihu Hitler v nás (poprvé vyšla roku 1946 a už 1947 v českém překladu i u nás!), asi netušil, že ještě o 70 let později bude jeho práce tak aktuální. Vlastně je možná ještě aktuálnější a naléhavější než v době svého vzniku, kdy se nacistické zlo jevilo jako poražená a odepsaná veličina. Schopnost demagogií a populismem ovládat davy, dovedenou představiteli Třetí říše k dokonalosti, dává Picard do přímé souvislosti s roztříštěností a vnitřní dezintegrací moderního člověka, zrcadlící se ve všech složkách jeho každodenní existence a zejména v médiích („na první straně polonahá tanečnice, na druhé straně prapor vojáků s kulometem, pod tím fotografie vědce XY“). Člověk 20. věku dostává dokonale zamíchanou informační směs, ve které nic nemá větší či menší důležitost než cokoli dalšího, vše je roztříštěno a nemá žádnou vnitřní souvislost. Člověka, nosícího takovou „kaši v hlavě“ pak neosloví nic jiného, než řev, hluk, intenzita. Důležitý a „moudrý“ je ten politik, který – jako Adolf Hitler či Benito Mussolini – při svých projevech křičí a teatrálně hraje až přehrává.
Max Picard ovšem netušil, kterak populisté postupně rozšíří svou škálu z efektně, ale přece jen jednotvárně, vykřikovaných pseudospasitelských slibů k sofistikovanému marketingovému působení v široké škále prostředků a metod.
Milý Maxi Picarde, dnes se neječí, ale odhodlaným, přesně modulovaným hlasem se slibují hory doly černý les. Volič je oprávněně považován za takového ignoranta, že si nepamatuje ani to, co mu politik řekl či co udělal minulý týden. Obyvatelé blahobytných demokratických států se především strašlivě nudí, takže uvítají každé klaunské vystoupení, rafinovaně vtipnou urážku; když to jinak nejde, stačí se vykálet před kamerou, k čemuž nakonec – a nebudeme na to tak dlouho čekat – opravdu dojde. Vítězí azbestoteflonově odolné osobnosti, hraniční typy až vyložení psychopati, kterým nevadí žádná otázka, nerozhodí je jakákoli situace, jsou vždy vtipní a nad věcí, Sládek, Zeman, Trump… Český publicista a vědec František Koukolík tomuto fenoménu navrhl říkat „vzpoura deprivantů“, ale trošku s tím neuspěl, protože skupina B nepochopila, o co mu jde a pan doktor, tuším, naopak pochopil, že je jich na něj příliš. Ostatně, lékem na inteligenci je u nás kalašnikov, ha, ha, ha, vtipný bonmot, ha, ha, ha, sledovanost, body, popularita, hovno v přímém přenosu.
Přece jen je tu jedna podivnost, nad kterou bychom se – kromě obvyklého nasrání – měli zamyslet. Moderní marketing od 50. let 20. století exploatuje manipulativní metody inspirované nacisty. Zadání amerického průmyslu psychologům a jiným odborníkům tehdy znělo přibližně takto: „Pokud Hitler dokázal zmanipulovat normální, dříve slušné a průměrné Němce, aby páchali nejstrašnější zločiny, jistě dokážete mnohem jednodušší věc, totiž přivést spotřebitele k nakupování právě našich praček, cigaret, aut… A taky, že ano. Dnes, na počátku věku dvacátého prvního, si ani neuvědomujeme, do jaké míry a jak často jsme komerčně ovlivňováni, získáváni, manipulováni ve prospěch produktů, výrobků, služeb a „služeb“. Všechno se na nás valí, v logice svobodné výměny informací a volného trhu. Všecičko má přece nějaký účel, záměr: „Vše je ú-č-e-l-o-v-é, a to je normální stav!“ Dál to bude fakt složité, ale hardcore skupina A půjde se mnou, věřím vám, girls and boys.
Jedině ten, kdo si aspoň jednou v životě dokáže položit otázku typu: „Jak je, do háje, možné, že se cokoli považuje za normální, má to charakter normy, a jakto, že se norma tak často a tak samozřejmě mění,“ má šanci něco důležitého o světě pochopit. Pokud se mu ta úvaha ovšem v příštím okamžiku nezlomí do internetově obvyklého psycha: „Kdosi za tím asi stojí, hajzlové!“ Cokoli, co vnímáme coby společenskou normu (módní je tomu říkat „hodnoty“, což je trošku mimo realitu), se v demokratickém světě vytváří, každodenně tříbí a modifikuje prostou výměnou informací přes rozmanité komunikační kanály. Pochopitelně, masová média v tomto procesu hrají důležitou roli, ale to už taky kdysi pochopili Hitler s Goebbelsem, takže nejde o žádnou novinku. Takto se vytváří cosi nehmotného, čemu Němci říkají Zeitgeist (čti cajtgajst), anglosaský svět zase „Spirit of the Time“ a my, Češi, nijak.
Cajtgajst se dá, logicky, všelijak ovlivňovat, zejména když na to máte prachy. Ne náhodou se řada ovlivňovacích technik soustřeďuje na skupinu B, protože ta je větší, tržně zajímavá a lépe řiditelná. Ačkoli, upřímně, i na „áčkaře“ to všechno pěkně zabírá, takže ve výsledku osůbku naplňuje bytostným štěstím, vlastní-li mezi prvními na světě nějakou kokotinku s „í“ na začátku, nebo když vytrpí půlnoční premiéru filmového dílka, very in, ve kterém se navzájem šrotují roboti, o Tarkovském ničehož netuše.
Budete se divit, ale „Učitel národů“ Jan Amos Komenský, náš puncovaný historický génius, kdysi ostře protestoval proti nápadům, podle nichž by výuka a jakékoli školství mělo sloužit obživné praxi. Vzdělání přece není na to, aby učilo člověka vydělávat si na chléb (a hry, počítačové, dodejme my)! Poznání, učení a výuka byly nám dány, aby se lidé stávali lepšími, chápavějšími, orientovanějšími, samostatnými a svobodnými. Aby rozeznali dobré od zlého, lháře od proroka, rozlišovali Boha oproti Satanovi, víru od pověry či fámy, zodpovědného politika od demagoga a ke všemu ochotného populisty (ve skutečnosti často nezodpovědného a nebezpečného blba). Ach Jene, Jene Amosi, v které hospodě jsme ten náš český rozum a bystrozrak jenom prochlastali… Ovšem samotný fakt, že svobodné tržní pro-nákupní působení vychovává lidi ochotnější akceptovat vnější impulsy a pobídky k (nákupnímu, ale nejen nákupnímu) chování, stojí za pozornost. Takto „zpracovaní“ lidé pak reagují příliš vstřícně i na vypočítavý marketing politických demagogů, populistů a manipulátorů. Svobodná volba už není tak svobodná, jak by měla být, ale je marketingově nenápadně, neviditelně řízena. Společenské nebezpečí, které tím vzniká, zpětně ohrožuje liberální volnost. Demokratickou cestou k rizikům pro demokracii! Zdá se, že tu máme k řešení novou a docela velkou civilizační výzvu.
Přeji americkému lidu šťastnou ruku v prezidentských volbách 2016. Bushovským heslem se stalo úderné: „Jeb!“ což čeští boys jistě podpoří, ale celkově teď na zeměkouli žádná sranda není. Bush je vtipný, Obamovo období charakterizoval jako „neobyčejný nárůst výmluvnosti“, ale volby nevyhraje. Bernie Sandersovi přeji všechno dobré, jen Bílý dům ne. Jeho příznivci mají v očích zvláštní jakoby prorocký lesk, když o něm mluví. Kde já jsem ten druh nadšení jenom viděl? Kdepak jen kdeže? No ano, „Zítra se bude tančit všude“, totalitní velkofilm, mistrovské dílko politickomediální manipulace, na němž se podílel slavný spisovatel jehož si vážím, ale v dobách, pro něž – a pro něj v nich – dobrého slova nenaleznu. A vy, skupino A, doufám také ne. Umíte přece rozeznávat a rozlišovat. A volit? Jestli příště zvolíte líp, slíbím vám, že přestanu mluvit sprostě!
Jan Opravil
Psali jsme:
autor: PV
