Jan Opravil: Anglický aut

Vlastně téměř každý je zřejmě vývojem posledních dní překvapen. „Rybáři z Reykjavíku“ se poctivým tréninkem připravili na fyzický boj, nacvičili pár fint a herních situací, například na téma kterak využít schopnosti jistého jejich hráče házet hodně dlouhé auty. Hráli… a vyhráli. Miliardové anglické hvězdy byly k smíchu. Trenér se veřejně zostudil.

Nad principy odměňování v populárních sportech se přitom nijak nepozastavuji. Dokáže-li jakási parta slavných bojovníků svým výkonem na trávníku, ledě nebo nějaké dráze, přitáhnout, dejme tomu jednou dvakrát každý týden, padesát či osmdesát tisíc lidiček, platících za vstupenku bratru desítky až stovky dolarů, liber, eur, může se sesbíraný měšec jevit dostatečně hlubokým pro všechny. Také sem pochopitelně přisypou – a ne málo – různí reklamní partneři, televizní stanice a tak podobně. Tyhlety prachy by tady prostě nebyly, nebýt oněch populárních sportovních gladiátorů, otevírajících divácké portmonky a v rámci pravidel daného businessu přitahujících na sebe pozornost: „Ave Caesar, jdoucí na smrt chtějí svůj podíl!“ – Ehm, no, „jdoucí na smrt“ už zrovna ne, ale uznejme, sportovec si dokáže udržet výkonnost nejvýš do pětatřiceti, čtyřiceti let a potom bývá zdravotně (a ekonomicky) „mimo“.

Vlastně téměř každý je zřejmě vývojem posledních dní překvapen. Británie je známa jako finanční centrum, což v překladu do lidštiny značí místo, kde – řečeno s mírnou nadsázkou – se ohromné peníze vydělávají ne tím, že děláte, tvoříte a podnikáte, nýbrž jen proto, že sedíte jaksi „u pák koncentrované ekonomické moci“ a sledujete, kterak vám to hezky sype. Můžeme diskutovat, jestli tyhle příjmy jsou morálnější a etičtější, než ohromující výplaty slavných fotbalových gladiátorů, ale to bychom se daleko nedostali. Rozčilovat se nad „zlým kapitalismem“ nemá smysl, neboť toto nemá s kapitalismem mnoho společného. Vždyť už dávný pračlověk A, vlastnící útulnou jeskyni C, přišel na inovativní myšlenku, že by mohl ve své díře nechat bydlet pana B s rodinou, ovšem za podmínky, že B bude platit nájem ve formě mamutích kýt, aby se A mohl jenom válet a opékati si uvedenou stravu, získanou aktuálně bez námahy, toliko využitím kdysi dříve získané moci nad zhodnotitelným statkem C. A tak podobně.

Užívání moci nad čímsi a nad kýmsi patří k lidstvu od samotných jeho počátků a je takto nikoli nějakou marxistoidní formou společenského systému v jakési prý jeho vývojové etapě, alébrž prostě produktem lidského mozku s jeho chytrostí. Nerovnost k tomu patří, protože jeskyní nikdy nebude dost pro všechny, navíc v zájmu ekonomického fungování celého modelu musí tu jaksi existovat jak pánové „typu A“, postupně bohatnoucí, tak rodiny „typu B“, řekněme chudé.

Velká Británie má pro roli finančního centra „typu A“ výraznější dějinné předpoklady nežli jiné státy, a to prostě proto, že historicky docela donedávna byla zemí koloniální, ovládající po širém světě spousty a spousty různých „rodinek typu B“, čili domorodců, neřkuli divochů, jak se jim tehdy říkalo. A uměla prostřednictvím jejich dělání, tvoření a podnikání pěkňounce vydělávat… Hezky to Britům, a řekněme si otevřeně především konkrétně Angličanům, sypalo. Abychom byli spravedliví, uznejme, že Britské ostrovy byly též místem, kde mnozí pilně pracovali. Angličtí strojníci, inženýři a jiní odborníci byli v dobách průmyslové revoluce vysoce žádanými osobami v našem Rakousku i jinde po Evropě. Také bývali dobře placeni. Zkrátka hvězdy ve svém oboru. Technická zdatnost přelívala se neméně do schopnosti vojenské, takže Británie, takže Velká, takže impérium, takže nad nímž slunce nezapadá.

S uvedenou anamnézou měli by se Britové ze všech sil tlačit do každého integračního projektu kdekoli na světě, neb časy mocensky a vojensky utvářených impérií sic pominuly, ovládat páky moci co nejrozhlehlejších „finančních říší“ však přináší zisky, prachy, výplaty a pěkné výdělky furt. A tak podobně. Bojovníci z Reykjavíku se mohou snažit, trénovat, vítězit nad nejsilnějšími soupeři, ale sotva jim doma někdo někdy dopřeje lukrativní smlouvy, jaké mají permanentně zranění (nemyslím nikoho konkrétního!) členové významných londýnských týmů. Hlasováním pro odchod z největšího a pro ně nejdostupnějšího integrovaného celku dneška, Evropské unie, Angličané vykročili do protisměru vůči svým tradicím, sklonům, dovednostem, nejvlastnějším zájmům. Ti lidé udělali cosi nelogického! Proč?

Roy Hodgson, trenér anglické fotbalové reprezentace, jednal neméně zvláštně. Z Arsenalu povolal Jacka Wilshera, hráče vyřazeného po většinu sezóny kvůli zranění – a tudíž zcela mimo formu. Doma nechal Theo Walcotta, který mohl s nadějným Marcusem Rashfordem hezky rozběhávat reykjavické rybáře, až by nevěděli, kde jim hlava stojí. Boss uplatnil názor, což mu z titulu trenérské moci náleží, takže ani Rashford si příliš nezahrál. Pravda, Hodgsonovi slouží ke cti, že se nebál rozhodovat, třeba špatně. Na hřišti se ovšem výsledek pozná hned. Hraje se na góly, o postup. A tak podobně.

V politice je vše mnohem horší. „Trenéři“ – zvolení politici – dnes již nechtějí nést odpovědnost, rozhodovat. Je jim příjemné držet moc a užívat si výhod, které jim přináší. Netouží však po odvrácené stránce této moci, kterou je (a též vždycky bývala) zodpovědnost. A tak podobně. Morová rána „přímé demokracie“, šířící se Evropou, je důsledkem alibistických postojů. Platonovské noční můry stávají se skutečností. Ano, už starořecký Platon, potažmo Sokrates, a poté Aristoteles, cítili potenciální nectnosti demokratického systému. Evidentně téměř nikdo z dnešních politiků, ale ani z lidí, kteří o politice píší, jejich varování nebere na vědomí. Přitom se jedná o základní literaturu v oboru!

Politikovou prací je rozhodování. Takový člověk nemusí být odborníkem, specialistou na cokoli či v jakémkoli konkrétním oboru. Jeho úkolem je dělat závěry, vybírat z více možností, prosazovat názor. Efektivita veřejné správy a samosprávy výrazně závisí právě na této schopnosti lidí, kteří ji vykonávají. V důležitých věcech se zvolený politik má být schopen rozhodnout, držet svůj postoj, který si vyvinul, utvořil, našel pro něj vnitřní důvody a zařadil se tak k určitému politologickému směru.

Za to je placen a náleží mu prestiž veřejně známého člověka. (Také nesmí být kriminalizován, ale to by byla zase jiná, česká pohádka). Výhodou demokracie, kterou v rámci letité euro-atlantické zkušenosti považujeme za osvědčený a efektivní koncept, je, že vždycky existují možnosti daného činitele víceméně bezbolestně odvolat, odsunout, zbavit pravomocí. V úvodu své nástupní řeči Ronald Reagan v lednu 1981 vyzdvihl coby nejsilnější stránku veřejného života v USA: Všichni považují za samozřejmé, že jednou za čas je veřejná moc předávána novému prezidentovi a jiné garnituře…

Nemohu se zbavit dojmu, že při každém vyhlášeném referendu by zodpovědným činitelům měly být snižovány platy. Nerozhodují-li sami, znamená to, že nedělají plně a do všech důsledků svou práci, pro niž byli vybráni a zvoleni. Pochopitelně, politici typu Davida Camerona, kteří se s ideou referenda takříkajíc zapletli, mohou za neúspěch zaplatit vynucenou ztrátou moci. Jenže škody, jež nastaly – které napáchali – zpětně napravit nelze. „Politické škody“ zní abstraktně, ale ve skutečnosti jde o konkrétní prázdnější peněženky, společenský neklid až násilí, ohrožení významu a postavení státu. To poslední nejvíc trápí, byli-li jste dosud příjemně zvyklí na pozici „pana A“. A to tedy Britové byli.

Paradoxně však výsledek referenda o setrvání či vystoupení z EU určili angličtí a walesští „lidé B“. To už totiž též platí od časů pravěkých: Otcové rodin B (ponoukáni matkami) čas od času přijdou na to, že je zbytečné tomu tlustému a namyšlenému A pořád nosit mamutí kýty: „Odstraň ho a bude nám líp!“ Tomuhle „odstranění“ se říká revoluce nebo vzpoura. Záleží na úhlu pohledu. Koneckonců můžeme být rádi, že revoluce dneška probíhají formou kultivovaného protestního hlasování a ne použitím tradičních prostředků, zvaných gilotina and/or šibenice. „Exit-voters“ si tedy užili svou revoluci, dupli si. Dupli si ovšem bez ohledu na následky, protože ty ostatně nejsou jejich starostí. Kvůli starostem si zvolili pana Camerona, pronajali mu pěknou „jeskyni“ na Downing Street 10 a slušný plat k tomu. Takže pokud on část těch svých dobře placených trablů zkusil pinknout zpátky na ně, dobře mu tak, že dopadl špatně!

Z uvedeného je jasně cítit základní vnitřní rozpor. Přehazuje-li politik své rozhodovací povinnosti na lidi, kteří k rozhodnutí nemají ani dost informací, ani (pocitově) nenesou zodpovědnost, nemůže se divit, že tito lidé použijí dané příležitosti k vyjádření způsobem, jaký jim vyhovuje a připadá jim zrovna vhodný. Účastník referenda, zejména referenda k celostátním, závažným otázkám, málokdy odpovídá exaktně na otázku, jež je na hlasovacím lístku uvedena. Exploze nezodpovědnosti, kterou vyvolá nápad s plebiscitem o setrvání v EU (nebo k jakékoli podobné na první pohled dosti abstraktní otázce), se pak všem vrátí s drtivou silou. Hlasování předpokládá vždy vyhraněné ANO/NE, a tedy rozpoltí společnost. Jakýkoli složitější problém nemívá jasné řešení buď/anebo! Lidé navíc hlasují na základě všemožných motivací, ale ne přesně k tématu, o něž mělo jít. Příznivci brexitu se snažili vytřískat politické body pro sebe, avšak nezvážili všechny následky.

Premiér si také vlastně řešil své mocenské a vnitrostranické problémy. – A pec nám spadla, kdopak nám ji postaví.

Specifikou dneška je snadná, nemoderovatelná komunikace mezi velkým množstvím lidí, doplněná povzbuzujícím účinkem sociálních médií, kde se diskutéři obklopí výhradně těmi, kdo s nimi souhlasí, takže brzy začnou mít dojem, že i špatné a destruktivní názory, které vyslovují, jsou výborné, prestižní. Jakmile se potom „internet přelije na ulici“, pak Houstone, máme problém. Samotný princip není nový. Aniž bych chtěl nemístně srovnávat obsah, důsledky a dosah, přesto komunismus i nacismus vznikaly kdysi velice obdobným způsobem. Ještě v polovině 19. věku se Ludwig Förster (v časopise Allgemeine Bauzeitung) vysmívá myšlenkám německých architektů, podle nichž má existovat národní, germánský styl stavitelství, založený na gotických reminiscencích. Za pár desetiletí se z takovýchto pitomostí stane oficiální ideologie hitlerovského Německa. Lidé se chytali nesmyslů, navzájem se tak dlouho ujišťovali o (své) nadřazenosti Germánů snad ve všech oborech „kultury“, až chtěli vládnout světu, vyvražďovat a zotročovat okolní národy. Tleskali nacismu a volili režim, který jej prakticky realizoval.

Leví socialisté zase po léta šířili konspirační teorie o světovém kapitálu, vykořisťujícím dělníky k smrti hladem, až sami sebe přesvědčili o nutnosti revolučního boje, teroru, násilí, procesů, poprav, utlačování ostatních, zničení demokracie. Původní fámy o spiknutí Židů, mezinárodních kapitalistů či jiné šílené nápady, šířené příručkami, agitačními letáky a přednáškami, vedly v příznivém prostředí, přeplněném málo kritickými mozky, k epidemickému souhlasu se zlem. Politická realizace chybných a amorálních idejí získala podobu „velkých totalit 20. století“. A tehdy se ovšem ještě revoluce, krev a zabíjení, braly opravdu smrtelně vážně! – Ostatně i posedlost velkými, pevnou rukou centra řízenými mocensko-ekonomickými teritorii je typická pro všelijaké diktátory, imperátory, generální a kdovíjaké tajemníky.

Rádci jim našeptali, že nová území, „lebensraum“, vyřeší bezmála všechny problémy jimi ovládaných – a vlivem jejich destruktivní politiky často značně zaostávajících – říší. Avšak jen o málo kulantnější přístupy uplatňovaly koloniální velmoci: Nesou přece těm „divochům“ civilizaci, kulturu a dobrodiní moderního světa! Případné etické problémy se tak daly lehce zaplašit. A tak podobně.

Máme vlastně štěstí, že první referendum o vystoupení z Evropské unie se konalo právě v Británii. Ta je aspoň zemí s hlubšími politickými kořeny, takže v ní – doufejme – chaos a případné překlopení v diktaturu nyní nehrozí. I tak se objevily některé případy, snad převážně jen verbálního, násilí proti východoevropanům (jimiž jsme v anglickém pojetí i my, Češi). Británie je navíc ekonomicky silná a přece jen ledacos unese. Důležité je, aby orgány EU necouvaly a nesnažily se Spojenému království důsledky jeho chybného rozhodnutí změkčovat, „činit sametovějšími“. Musí být jasně vidět, o co jde a co to stojí. Jinak vykročí stejnou cestou brzy další, ještě populističtějí a ještě nezodpovědnější.

Česká republika si pro tuto chvíli může lehce odfrknout. Jsme rovněž státem, v němž se politické experimentátorství v poslední době rozmáhá, přímá volba prezidenta se zařadila k nejdestruktivnějším politickým změnám v historii české státnosti. Kdyby „výstupní“ referendum někdo vyhlásil zde, mohli bychom se zanedlouho ocitnout mezi ruskými koloniemi v postavení jen mírně „sametovějším“, než v jakém jsme byli nuceni žít od roku 1945 do konce 1989. Mnoha lidem by se to líbilo. Ovšemže ne tak, že by toužili po drátech a kulkách na hranici, politické diskriminaci, takto daleko by zase nikdo nepřemýšlel. I naši voliči by asi svou příležitost využili k nedomyšlenému politickému protestnímu gestu, k malinké revoluci vlastní frustrace bez ohledu na děsivé následky. Jako v roce 1946.

Britské problémy, jež brzy nevyhnutelně nastanou, mohou nezodpovědné české voliče a politiky dostatečně vystrašit. Výsledky aplikace „přímé demokracie“ na zásadní otázky směřování státu padají na hlavy voličů a též sdělovacích prostředků, které na ně působí. Nejde o žádné spiknutí. Média pouze vyostřují každé negativum, jakoukoli kritiku. Dělají to, aby si zvyšovala sledovanost, činí tak ve svém nejvlastnějším zájmu. Novináři hyperkritičnost vnímají jako svou funkci a voliči si zase neuvědomují důsledky svých činů v demokracii, kde hlas každého – nepatrně, možná ale rozhodujícím způsobem – ovlivní budoucnost všech. Vystoupení z Unie Británii poškodí, snad i rozštěpí. Cameronovští politici na tom nesou část viny, ovšem hlavní odpovědnost náleží lidem, kteří vhodili svůj hlas pro „odejít“.

Český ministr zahraničí Zaorálek správně pochopil, že nastal čas aktivní diplomacie a adresoval kritickou poznámku předsedovi Evropské komise Junckerovi. Ten neprojevuje mnoho pružnosti, spíš působí coby zastánce křečovitého bruselského centralismu jehož plodem nemůže být nic jiného, než zesilující odstředivé tendence. Rozumněji vystupují Němci, v čele se svou na českém internetu (nikde jinde, nemylte se!) tak neoblíbenou kancléřkou. EU čeká redefinice, při níž ČR musí sehrát aktivní roli a spolu s vhodně vybranými spojenci zabránit „privatizaci Unie“ tzv. zakladatelskými nebo „starými“ členy. Evropská unie, a před tím Evropské sdružení uhlí a oceli, později EHS, vznikly coby mírotvorné instituce, eliminující věčné vnitroevropské tlaky, a zároveň jako zcela přiměřená reakce na globalizaci hospodářského světa. V tom smyslu by měla pokračovat, s Angličany nebo bez nich. Nesmí fungovat naopak jako zdroj těchto tlaků, napětí, jež v minulých stoletích často ústily do válek. Strategicky jsme na tom, my Češi, hůř, než mnozí ostatní. V neintegrované Evropě bychom byli jen dostupnou kořistí. Jako ti naši fotbalisté, sebevědomí spousta, nakonec jediný bod a rychlý konec. Trenér jde do Ruska.

Demokratičnost spolku, v němž jste členem, se nejlépe pozná, jakmile chcete odejít. Rozchod by měl být noblesní, bez dluhů a vzájemných výčitek. Ať už jsou důvody jakékoli. Zejména když končí významný a vážený člen. V politice je to přece jinak, než ve fotbale. Rybáři, do toho, Anglie je v autu!