Jan Opravil: Dobrá nálada

Obrázek Benjamina Franklina v tomto konkrétním peněžním provedení náhodného nálezce jistě potěší stejně, jako by to v našem případě dokázala Ema Destinnová. Legrace, filantropie, bláznovství, nebo co to je, trvá prý v americkém městě už nějakou dobu. Nezdá se, že by dárce ve své aktivitě ustával.

Mimochodem, nejedná se tady o Salem v Massachusetts, proslulý čarodějnickými procesy, nýbrž o asi stopadesátitisícové město na západě USA. Je známo mírným a docela příjemným klimatem. Lidem se zde daří (snad) celkem dobře a jistému cvokovi dokonce (snad) výborně, takže si (asi) může dovolit zanechávat spoluobčanům „velikonoční vajíčka“. Tu kdesi v regálu supermarketu, ondy na parkovišti, ve veřejné knihovně a tak podobně.

Hmm, pošuk? Dobroděj? Zajímavé je – introspektivně – jak se člověk vlastně zdráhá takovéhle zprávě uvěřit. Nepřišlo by nám vůbec divné, pokud by si dotyčný neznámý za své peníze koupil třeba Kalašnikov nebo jachtu. Hmm, jachta. To je taková věc, která celý rok parkuje někde v marině, kam se párkrát ročně hrdý a jinak zřejmě velmi zaměstnaný majitel dostaví, vyjede, poraduje a nafotí se, zajede zpět do přístavu a howgh. Víc celkem nic. Mít vlastní loď je ovšem prestižní, v jistých kruzích to patří k bontónu. Připouštím, že námořničení občas někoho také skutečně baví, jenže držet si vlastní koráb je, pravda, asi nejblbější způsob, jak takový šífařský pud uspokojovat. Plavidlo se přece dá najmout, kvůli dvěma třem týdnům v roce nemá smysl tak velkou a drahou věc kupovat, že, to dá rozum. Což ostatně ví – a takhle nějak praktikuje – i dost Čechů. Aji na rybník je lepší člun. Ochranka nafoukne, poplavete, ochranka si zabrodí bahnem, pšouk, bezpečně vypustíte. Je tam čárka!

Cosi uvnitř nás nutí (máme-li na to, pak také bez ohledu na náklady), dělat věci konvenčně, tak jak „se dělají“ a – přiznejme si – často dokonce tak, jak jsou kýmsi propagovány. Oregonský fantom zajisté projevuje značnou vnitřní nezávislost. Je nekonvenční a ještě ho tahle hra vychází celkem dost draho. Ovšem spoluobčané salemští získali zvláštní variantu módní hry na hledání pokémonů, totiž franklinů. Navíc s tou výhodou, že za stodolarovku se toho v Americe dá docela dost pořídit, jste-li skromnějšího založení, jako jistě byla dvojice šťastných bezdomovců či ten klučina na agenturní fotce pod příslušnou zprávou v „USA Today“ a jistě i na jiných serverech anebo v tiskovinách.

Zprávička možná oběhne coby letní vlnka celý svět, ale jistě brzy zapadne. Není dál o čem psát. Z mediálního hlediska je mnohem „výživnější“, pokud se pošuk chová „řádně“, to jest tak, jak by se magoři chovat měli, a je tedy zlý, vražedný až teroristický, zkrátka maximálně hrozivý, ještě k tomu pokud možno aspoň trochu tajemný a nevyzpytatelný a tak dále.

Ne, nechci srovnávat. Usmrcené a zraněné lidi při teroristických útocích jistě nelze porovnat s jen náhodně obdarovanými v Salemu; těm prvním určitě velká pozornost i účast náleží. Jen bychom si měli uvědomit – a připomínat si to stále, znovu a znovu každý den – že náš vnitřní svět je takto nenápadně, nepříliš viditelně, ale přitom jaksi až „genericky“ posunut ke zvýšenému vnímání zla a na druhé straně k jisté bagatelizaci dobra. Lidská emoční účast, strach, obavy, soucit anebo přirozené rozhořčení, svou naléhavostí vytlačují z našeho obzoru vnímání cokoli jiného. Negativní informace, poselství zla, vítězí.

Zabojujme proti temnotě v našich duších s tématy letními a veselými; Zpátky do klimaticky i jinak příjemného Salemu! Objev takového „franklina“ anebo snad „destinky“ pro každého člověka skutečně představuje citelné, evidentní „štěstí“. Všichni nálezci se usmívají! Neznámému dárci zřejmě právě o cosi takového jde. Nekoupil jachtu, ale vybral v bance kufřík stodolarovek a snad se pak vždycky těší, když vidí fotky šťastných nálezců. Takhle by to mohlo být, anebo třeba úplně jinak, kdo ví? Občané a návštěvníci oregonského města však dozajista v posledních týdnech pocítili všeobecné zlepšení nálady. Každý okamžik má svůj smysl, můžete-li v něm zpozorovat odněkud trčící rožek bankovky – sáhnout – vytáhnout – zaradovat se. Ano, je to on! Pokémon, ale ještě mnohem lepší… Franklin! Stodolarovka! Dobrá nálada je tu. Bude veselo!

Klasikové měli také rádi legraci, takže Blaise Pascal, puncovaný génius, po němž je pojmenována dokonce jedna fyzikální jednotka, baví se v jakémsi dávném textu představou, jak snad také ti největší mezi génii antiky měli občas ze svého filosofování a spisování nehoráznou srandu. Že prý: „Platona a Aristotela si dokážeme představit pouze jako učence v slavnostních talárech. Byli to však normální lidé a smáli se jako jiní se svými přáteli; když se chtěli rozptýlit, psali Zákony a Politiku, aby se pobavili; to byla méně filosofická a méně vážná část jejich života, zatímco filosofičtější byla žíti prostě a klidně. O politice psali jen jako by šlo o zavedení pořádku v blázinci; a jestli se tvářili, že o ní mluví jako o veliké věci, pak jen proto, že věděli, že blázni, k nimž mluví, se domnívají býti králi anebo císaři. Vmýšleli se do jejich představ, aby zmírnili jejich bláznovství na zlo jak možno nejmenší.“ (B. Pascal, Myšlenky, překlad A. Uhlíř, Praha 1937, str. 198 – upravený překlad).

Pascal je dávno po smrti, avšak jakoby znal aktuální politickou realitu! Na amerického prezidenta, a tedy na strážce slavného jaderného červeného tlačítka, úspěšně kandiduje čirý blázen. Osobnost tak nestandardní, že vedení Republikánské strany po celou dobu nedokáže uvěřit, že by kdo mohl opravdu být takovým typem cvoka: Mediálně působivý, do krajnosti demagogický, plácající páté přes deváté a přitom nepřetržitě svými příznivci (tj. voliči) hluboce milovaný, zdánlivě však též směšný a neškodný. Ne, v minulé větě jsem neopsal charakteristiky, jaké vycházely v roce 1933 ve světovém tisku ohledně osobnosti nového německého kancléře…

Tož ano, paní Zelníčková, Donnie je samozřejmě úplně jiný a má zlaté srdce, takže na rozdíl od tam toho světu nic nehrozí. Ale „císař“ je pořádný, viz výše klasik Blaise P. Republikánský předseda Reince Priebus prý konečně lituje, jak mu zametal chodníky k moci, jenže když je tam předsedou, měl dávno vědět, že tohle není republikán, což ostatně jiní poznali a otevřeně v médiích prohlašovali, jako Kendal Unruhová. Paní Unruhová, známá velmi konzervativní dáma z Denveru v Coloradu (žertovné je, že „die Unruhe“ v němčině značí „neklid“), byla a zajisté stále je tak silně znepokojena představou Trumpa v Bílém domě, až zkusila zorganizovat převrat v dějinách Grand Old Party dosud nevídaný a dosáhnout změny pravidel, jež by nominační konferenci v Clevelandu umožnila skoro nezastavitelnou „dělovou kouli Donald“ zadržet. Leč neuspěla, byť její vtipná odpověď na novinářskou otázku: „Co máte proti Trumpovi?“ stojí za citování: „Myslíte kromě toho, že to není žádný republikán? Že je to pokrokářský, populistický protekcionista!“

Ovšem, máte pravdu, nechme to teď koňovi a vzhledem k létu raději vyrazme k vodě. Přemýšleti na břehu říčním v čase letním příliš hluboce nad tématy hlubinně filosofickými může se však hnedle státi nebezpečným, zamyslel-li se myslitel příliš hluboce, upadaje následně do hlubiny. Každý tohleto léto celebrujeme jinak. Někdo píše z horka hrozné věty, Čuňas s Ovarem si vyrazili na lodičky, totiž na člun, nafukovací a odulý, jako jsou jaksi „odulé“ i ty jejich přezdívky. Michal Horáček vyslovuje k otázce prezidentské názor: „Potřebovali bychom vzory, o kterých se nepochybuje.“ Což favorizuje jasně toho Čuňase, občanským jménem (a na prezidentských známkách) Františka Stárka! Žbluňk!

Pascal nebyl možná zas až tak daleko od pravdy, a to neznal náš dnešní svět, společnost i politiku. Také Horáček se strefil, stejně jako František Stárek svou persiflážní gumoakcí na jezeře. Ani jednomu z nich to nebude nic platné. Blaise P. je kromě toho dávno mrtvý, takže do souboje o prý nejčestnější republikánský post naší masarykovské republiky nezasáhne ani teoreticky, ačkoli možná by funkci aji z krypty vykonával líp. A nezpochybnitelný je taky a je po něm pojmenována fyzikální jednotka a sice tlaku. Tlaku. Žbluňk!

Tomáš Měcháček konečně přinesl na české obrazovky satiru řádně kousavou, ostrou. Bylo na čase, člověk se bál, že naši kumštýři jsou zaprdlá parta v divadle, co tam seděla už na Antichartě a sedí tam teď zase při udílení všelijakých samožerných cen navzájem mezi sebou. A dokonce když Dusilka nebo Koller cosi řeknou, zvednou tihle troglodyti obočí, namísto aby se přidali. Kdepak na nás se zdánlivě zcela konzervativními a usedlými večerními diskusními pořady rakouské televize ORF, kde kumštýři řvou na redaktory a úřední činovníky, že ze sebe nenechají dělat žádné zaprdlé zpátečníky a průměrné měšťáky! A že jim taky někdo, jehož vkus zmrznul kdysi v biedermeieru, nebude limitovat uměleckou svobodu či škálu vyjadřovacích prostředků v divadle, literatuře, respektive na plátně… Zatímco Nina Hagen předvádí správnou techniku ženské masturbace… oj, oj, to vám byl tehdy legendární večer, na nějž v ORF nikdy nezapomenou, a který pochopitelně stále najdete na internetu, stejně jako Tomáše Měcháčka – „Zeman vypráví vtip o Klausovi“,

Žbluňk!

Václav Moravec by se z toho… nafukovací člun… teplota stoupá, takže nebýt těch pádů do vody, byl by tento text ještě zmatenější, přehřátou hlavou zašifrovanější, snad též tématicky rozkošatělejší a stylisticky drtivější, než je, a to i tak už dost je. A nebyla to přímo Anticharta, nýbrž dne 4. února 1977 podobná navazující akce v pražském Divadle hudby, určená pro „umělce z oblasti zábavné a populární hudby“, kde ovšem všichni tiše seděli, jak je u nás zvykem, o umělecké svobodě se nikdo nezmiňoval a vhodnou techniku si sice někteří trénovali, jenomže šlo jim tehdá jen o ty nejlepší způsoby – na rozdíl od Měcháčka-Zemana to řeknu slušně – kterak se přilísati k soudruhům, rozhodujícím o uměleckých šancích a „kšeftech“.

Pro pořádek dodávám, což stejně víte, nejste hloupí, že je zjevné, jak Zeman také žádnou jachtu nevlastní, zatímco s pravděpodobností hraničící s jistotou Trump disponuje menší námořní flotilou, jistě v pestrých barvách. Také je, občané, voliči, důležité, abychom si už konečně u nás přestali plést ty Salemy, konkrétně onen massachusettský, plný škaredých čarodějnic, s tím naším oregonským, milým a plným občanské veselosti.

Takže si řekněme přímo: Kdyby Evropská unie byla tak chytrá, že by místo složitých dotačních programů posílala své úředníky do našich měst s kufříky Masaryků, Destinnových anebo aspoň těch Palackých, aby je zastrkávali na různá místečka, kde by se dali nebo daly snadno najít, měli bychom „tu jejich“ EU konečně rádi. Komu by to Čapí hnízdo chybělo? Byli bychom šťastní jako ty lidičky v Salemu, na Hrad bychom usměvavě zvolili Horáčka s viceprezidentem Stárkem, jenž by se výhradně staral o záležitosti undergroundu a tajných služeb, což koneckonců jsou a vždycky u nás budou dvě nejdůležitější témata. Zpěváci a zpěvačky, respektive „umělci z oblasti zábavné a populární hudby“ proti Michalu Horáčkovi určitě nic nemají, je to ostatně jejich dobře známý kolega z branže. Takže se jistě protestně v žádném divadle už nesejdou, stejně z toho někteří z nich (snad) mají dodneška morální kocovinu. Tomáš Měcháček by se mohl stát tiskovým mluvčím, komik, to je tradiční volba na ten post. Reince Priebus bude jmenován velvyslancem Spojených států v Praze, s přihlédnutím k zásluhám na zvolení Hillary Clintonové. No a portrét Blaise Pascala bychom přidali na prezidentskou standardu, protože ono „Pravda vítězí“ je tam dávno jenom pro srandu. Vyobrazení klasika a čestného nositele jednotky tlaku doplníme mnohem výstižnějším heslem pro naši dobu: „Jde tu o zavedení pořádku v blázinci.“