Jan Opravil: Dobrý den, paní K.

Přesně řečeno, jedná se o fízlici. Paní, žena, bývalá sousedka, nenápadná, zdálo by se neškodná osoba. Vždycky se tvářila poněkud nepřístupně, byť v zásadě přátelsky. Ovšem registrovala všecko: Sledovala situaci z okna či dveřním kukátkem přes chodbu, příchody, odchody, návštěvy, druh oděvu naznačující víkendové aktivity anebo pouhé cesty do každodenního zaměstnání. Nikdy nebyla mimořádně chytrá, takže se v její řeči dosti snadno projevilo, jak přesně zná náš životní rytmus, obvyklé časy přítomnosti v bytě a mimo něj, objevující se přátele či příbuzné, dokonce typické nákupy. Bravurně ovládala umění vyhodnocování velikosti přinášených tašek a druhu trčícího zboží, jistě tedy mohla být, navzdory svým limitům, vedena coby spolupracovník vyšší analytické třídy.

Především ji to všechno evidentně ohromně bavilo, špiclovala prostě ráda. A režim nerežim, tenhle hezký koníček jí zjevně zůstal až dodneška. Vládci odcházejí, sklony obyvatel přetrvávají. Dávno jsme si zmizeli z očí, stěhoval jsem se několikrát, do úplně jiné čtvrti – ne ovšem kvůli ní, prostě život to tak přinesl. Touha „mé paní K.“ vědět, kde žiji a jakpakže se mám, překonala desetiletí, politický systém i řídící důstojníky s jejich registry svazků.

No a zrovna onehdá jsem svou fízlici načapal, jak si na domovních zvoncích ověřuje mé aktuální místo pobytu! Ano, pátrala až vypátrala. A právě – jistě s pocitem triumfu a dobře vykonané práce – se definitivně ujišťovala o výsledku! Lekla se upřímně, dělala ovšem, jakože mě nevidí, a že se tu jen tak prochází, náááhodou. Jenže oba jsme moc dobře věděli, o co tady jde. Trochu zestárla; ovšem životní záliby se nemají opouštět ani ve vyšším věku. Holt, aktivní seniorský věk, to je dnes trend.

Ne, nejde o nějaký fantasmagorický stihomam. Jiná starší dáma „z minulosti“ se nám před smrtí přišla vyzpovídat, kterak pravidelně hlásila přidělenému estébákovi cokoli, co o nás zjistila. Tížilo ji pak svědomí. Divná doba, divný systém, poměry, divní lidé žijící divné životy v nich. Teď už vše zní tak fantasticky, že o tom člověk vlastně nerad mluví, aby nevypadal podivínsky. Všichni ostatní přece žili normálně! Vstupovali ve správném věku do příslušných masových organizací, na 99,9999% volili kandidáty Národní fronty, manifestovali souhlas či nesouhlas podle toho, co se po nich právě chtělo, mávali aktivně mávátky v červené, bílé a modré barvě. A byli šťastní, když jim totalitní režim přece něco dovolil.

Nejslavnější zpěvák populárních písní té doby (stále ještě nejslavnější) Karel Gott kdesi vzpomíná, jak radostná a velmi povedená píseň Lady Carneval vznikla v jakémsi téměř rauši, vyvolaném štěstím z faktu, že členové souboru dostali povolení zúčastnit se hudebního festivalu v Rio de Janeiru. Euforie z „devizového příslibu“, „výjezdní doložky“, „kladného vyjádření jakési základní organizace…“ a tak dále… Šílené! Ano, opravdu, talentovaní tvůrci Jiří Štaidl a Karel Svoboda byli umělecky inspirováni, neřkuli excitováni, úředním razítkem, vlípnutým jakýmsi komunistickým pochopem na správné místo nějaké té bumážky, formuláře, pasu. Směšné a tragické zároveň… Radost jistě subjektivně autentická, důvody k ní však absurdní, ponižující a degradující!

Kdesi mezi Prahou, Trutnovem a kriminálem žil tehdy jakýsi Václav Havel. Věděl jsem o něm, chápal jsem, kdo to je, a dost přesně jsem znal jeho názory a aktivity. V napojení na okruhy, kterými obíhala neoficiální literatura a zpravodajství, jsem četl Svědectví, Listy a jiné časopisy, pašované sem ze zahraničí. V údolí přímo pod komunistickou rušičkou sice nešlo chytit Svobodnou Evropu, avšak Hlas Ameriky, BBC, DW i Vatikán byly slyšet jakž takž dobře. „Rušička“, milé děti, to býval rozlehlý a nákladný technický systém, přehlušující svým monotónním bzučením signál, přicházející ze Západu (technici prominou zjednodušení). Poslouchat rozhlas mohl tenkrát každý, ale ne každý to dělal. Havel měl na Hrádečku u Trutnova jistě lepší příjem, v onom zastrčeném a řídce obydleném koutě republiky, kde poslouchal rádio a kul pikle, jak tenkrát rádi naznačovali v Československé televizi. Psal tam texty, úvahy, divadelní hry, dokonce organizoval koncerty nebo jiné akce s přáteli chartisty i nechartisty. Měl spoustu svých fízlů, část jen zvenčí obcházela chalupu, ale někteří se vloudili dokonce dovnitř, jako by byli přáteli, známými, příbuznými. Divný svět, divné poměry, ovšem přesto spousta legrace, tvořivosti, opravdovosti, báječných lidských vztahů, projevů statečnosti a odhodlání. Velká životní inspirace.

Havel byl jeden z mnoha, přesto výjimečný. Totiž „z mnoha“… hmm no, odhodlaných odpůrců režimu tady nikdy nebylo příliš. Avšak ti, kdo se na tuhle dráhu dali, tvořili podivuhodný mnohohlavý mozek, v jehož rámci – a často doslova ve středu – nacházel se a působil ráčkující drrramatik. Již samotný základní text Charty 77 byl kolektivním dílem, nemluvě o řadě prohlášení a dokumentů, jež disidentská organizace následně v průběhu let tvořila a vydávala. „Pan Václav“ býval iniciátorem, formulátorem, často především určitou „finalizační autoritou“, se svým typickým: „Tak abychom to všechno shrrrnuli…“ Bez Patočkova filosofického zakotvení, diplomatické zkušenosti a chytrosti Jiřího Hájka, bez uhlovské tvrdohlavě vyžadované formulační a jazykové přesnosti, vaculíkovské nápaditosti, Kohoutovy schopnosti rychle začít, vše provést a dotáhnout do konce, bez bendovské logické a morální nekompromisnosti, rozhledu a vlivu Jiřího Němce, či šabatovského vizionářství anebo zas mlynářovské politické taktičnosti (a ovšem podílu mnoha jiných zde nejmenovaných mimořádných osobností, mužů i žen) by československá opozice ani její důležité texty nikdy nemohly být takové, jaké nakonec byly. A nemohly takovými být zejména bez Václava Havla. Vždyť přece právě on vycítil, že soud s jakýmisi podivnými rockery překračuje meze, hranici únosnosti, za niž by vládnoucím komunistům nemělo být trpěno ani dovoleno u nás tehdy zajít.

Ano, tento muž cítil ducha doby lépe než jiní! Uměl lidi zapojit, strhnout, řekněme „koncentrovat do akceschopného tvaru“, využít jejich příspěvků a nakonec „harmonizovat“ výsledek do kompaktní a účinné podoby. Byť se jednalo převážně „jen“ o literární, textová vyjádření, zdánlivě směšná oproti pendrekům, budovám plným tajných policistů s neomezeným rozpočtem, vůči promyšlené a důsledné šikaně, jdoucí shora, ale zároveň i ochotně doplňované iniciativou „malých lidiček“ zdola, fízlů a fízlic. Pro některé z nich se tahle činnost stala celoživotní zálibou, ale to už přece víme. Dobrý den, paní K.!

Své penzum rizika si do značné míry každý volil sám. Některým se nechtělo (znovu) do kriminálu, jiní emigrovali, aby ze sebe setřásli věčnou a nechutnou pozornost sousedských čmuchalů. Pan Václav se do cely dostával často, možno říci pravidelně, což ne vždy chápali dokonce stateční lidé z jeho okolí. Stanislav Milota kroutil hlavou, že prý: „Ten Vašek zase asi chce jít do lochu.“

Václav Havel zkrátka „neubíral“ ani tehdy, když ve smyslu „zdravého rozumu“ jaksi ubrat mohl a měl. Takových „šílenců“ zde bývalo jenom pár – mnohem, mnohem méně, než ochotných důvěrníků, špiclů, udavačů, režimních agentů. V havlovské hře Audience hlavní postava opakovaně vysvětluje své chování refrénem: „Jsem tak vychovaný.“ Vlastně se jedná o košatější verzi prostého: „Jsem takový,“ ale zároveň je to také jistý klíč k autorově ochotě nechat se zavírat. Havel se do vězení určitě netěšil a o žádné represe vůči své osobě nestál. Jen jaksi – vnitřně a niterně – neměl alternativu.

Dramatik se jistě kdesi nespokojeně zavrtí, ale já zde ten obraz, odvážnou paralelu, bez ohledu na všechny konotace či námitky použiji: V Bibli je podobně zobrazen Ježíš! Ten si v řadě okamžiků také může dovolit couvnout, minimálně na Olivové hoře, kde osaměle zvažuje svůj osud a kam pak přijdou ozbrojenci, kterým učedníci chtějí klást odpor. Nebo o něco později, když má (a řeklo by se „měl by“) před veleradou popřít, že je Syn Boží. Zejména však během rozhovoru s Pilátem, kdy úředník zpočátku evidentně stojí na Kristově straně a postačilo by mu minimální gesto od obviněného, aby vydal rozkaz k jeho propuštění. Nestane se. Ježíš jde na smrt ne proto, že by o to stál, ale… prostě nemůže být jiný, nemůže zradit sám sebe a pravdu, kterou přijal za svou. Pravdu, ze které není úniku…

Havlova uvěznění samozřejmě nikdy neměla tak epickodramatický a ultimativní průběh, ale jistou variantou biblického příběhu přece byla. Havel-Vaněk „je tak vychovaný“, neboli „ví, jaká je pravda, a že to je opravdu Pravda“. Uhnul by, ale nemá kam, leda by popřel sám sebe. Havlovské (ale například i jirousovské, battěkovské, gruntorádovské, stárkovské a jiných) kriminály takto byly – ve specifické logice věci – „nutností“, ovšem nutností a nevyhnutelností ne vnějškově mechanickou, nýbrž vnitřně morální! Do stejné kategorie patří, na samém začátku čs. nezávislého opozičního hnutí 70. a 80. let 20. století, smrt Jana Patočky.

Vím, zní to všechno až příliš závažně a přetíženě. Takže raději jiná paralela ze světa lehké múzy, zdánlivě mnohem méně drtivá: Keith Moon byl kdysi dlouze – a marně – interviewován televizním štábem. Rozmlouvající novinář se zjevně opravdu chtěl dozvědět něco reálného z umělcova života, ale dostávalo se mu neustále vtípků a různých bizarních nápadů, mystifikací a chimér. Nakonec se zeptal: „Keithe, nemohl byste nám konečně říct nějakou pravdu?“ Moon v té chvíli poprvé zvážněl a vyslovil zásadní věty: „Ne, to opravdu nemůžu! Nemůžu vám říkat tu pravdu, jakou vy chcete, abych vám říkal; vaši pravdu. Nemůžu se stát někým jiným než kým jsem!“ – Legendární bubeník vlastně také vyslovil variantu pozdějšího Havlova „jsem tak vychovaný“. Hájil a obhájil si integritu v situaci pochopitelně daleko méně závažné, ale přesto zásadní. Není možné, aby se integrální umělec pitvořil a přizpůsoboval jenom proto, že protistrana v rozhovoru něco takového očekává. Pak už to není kumštýř, už by to nebyl rebel, ale šašek, námezdní kýčař. Ne disident, časem možná dokonce fízl, protože prostor, který se pak otevírá, může být obrovský. Jeden příklad z českých dějin: Karel Čurda původně pouze sdělil nějaké informace, v podstatě aby ochránil své příbuzné a vesnici, v níž žili. Ovšem brzy už byl profesionálním provokatérem a prvotřídním tajným spolupracovníkem Gestapa. Dostal nové jméno a bydliště, vlastní domek… Docela varování! Po jednom uklouznutí z hrdiny nejhorším zrádcem…

Václav Havel nebo jeho kolegové by se placenými zrádci téměř jistě nestali ani v případě, že by se v nějakém okamžiku zlomili. Jejich příběh by se jen stal tragikomickým. Ovšem i couvající Ježíš by se posléze jevil coby jakási okrajová, směšná postavička, rádoby prorok, který toho kamarádům spoustu nakecal, načež zdrhnul. Vnitřní celistvost je někdy mnohem zásadnější „abstraktní hodnotou“, než by se snad na první pohled zdálo. „Život v pravdě“ však není zadarmo.

Možná tady někde leží klíč k jinak dosti složité havlovské osobnosti. Budoucí prezident, původně ovšem „pouze“ významný disident, představoval v českém prostředí právě – pro všechny potřebný, ale nikdy ne plně doceněný! – živoucí etalon personální celistvosti. Nedopracoval se do takové pozice ani lehce ani přímou cestou, ale k oné cílové metě nakonec dospěl, a už na ní zůstal. Nic z toho nemála, co se Havlovi skutečně dá vytýkat, na uvedeném faktu nemůže mnoho změnit.

V. Havel se pak stal iniciátorem a hybatelem dění, podílel se na aktivitách – v první řadě, pravda, formulačních; ovšem textová vyjádření tehdy zatím vlastně splývala s pojmem „nezávislých aktivit“ v jejich celku a úplnosti, čas veřejných vystoupení a demonstrací byl ještě (časově i mentálně) vzdálen. Jako autorita uměl shrnout a zúročit vklady svých kolegů a přátel, ať názorově nebo politicky jakkoli divergovali. Právě tolerance k filosofické odlišnosti s důrazem na společného jmenovatele lidských a občanských práv, jejichž omezováním a porušováním byli postiženi všichni opozičníci zhruba stejně, jistě patří mezi zásadní havlovské vklady. Československé protitotalitní iniciativy se rychle naučily nedělat mezi lidmi, ochotnými se angažovat, jakkoli předpojaté rozdíly. Bývalí komunisté vyloučení z KSČ po roce 1968, mírně šílení zarostlí hudebníci, univerzitní profesoři a vědci, náboženští aktivisté anebo intelektuálové, spisovatelé a básníci, vězni z 50. let, ba v některých případech dokonce jejich napravení věznitelé. Ti všichni se mohli sejít a dokonce formulovat, vyjádřit a v praxi zastávat shodné občanské postoje. Fakt, že si výbor, udělující Nobelovy ceny míru, něčeho takového ve své povýšenosti nikdy nevšímal, patří zcela jistě do seznamu jeho základních ostud.

Charta 77 a ostatní občanské iniciativy rozhodně nebyly totožné s Václavem Havlem. Byl jedním z „pracovníků“, a to mimořádně významným, ale nikoli „králem disentu“. Dramatik by si v souvislosti s jakoukoli ceremoniální vedoucí rolí ostatně jistě především vybavil nezapomenutelnou postavu Otce Ubu. Ani slovo „disident“ se k Havlovi příliš nehodilo, neboť kořenem tohoto často užívaného výrazu je latinské „odpadlík“, a to hlavně proto, že nálepka byla prvně použita pro odpůrce sovětského režimu typu Andreje Sacharova, tedy bývalé komunisty.

V roli hlavy státu byl Václav Havel nadále osobně integrální. Nechtěl už zůstat mluvčím kolektivu, jakkoli sofistikovaného. Když jej kdysi jeho bývalí spisovatelští kolegové vyzvali ke schůzce, na které se mu snažili předat své obavy anebo náměty pro jeho politickou činnost, prostě se vymluvil a odešel. Ztratil takto ovšem značnou část elitní intelektuální síly, která mu mohla být k dispozici. Troufal si na svou roli sám. Možná to nebylo dobře. Stará zásada říká: „Umělec nikdy nesmí vysvětlovat sám sebe.“ Dramatik nevysvětloval, čímž se značně odlišil od svých neustále „pedagogizujících“ demokratických předchůdců. Českoslovenští prezidenti Masaryk a Beneš často přednášeli o zásadách, ideálech, smyslu a mechanismech demokracie. Havel to téměř nedělal. Nebyl sám, všichni jsme po působivé Sametové revoluci tak trochu podlehli pocitu, že tu žijeme uprostřed vyspělého, evropského národa, který po své těžké historické zkušenosti natrvalo zná hodnoty svobody, cenu lidských a občanských práv, širokého hospodářského liberalismu a volného toku informací. Oj, ale to jsme se sekli, pane Vaněk!

Václav Havel ovšem nikomu nevycházel vstříc. Dílem za to mohla výše zmíněná komplikovanost jeho osobnosti, též skromnost, vědomí nesamozřejmosti vlastní role, zároveň snad i jakási divadelnická potřeba nebýt pohlcen děním, ale poodstupovat a sledovat (i sám sebe). Zbytečně dlouhá prezidentská etapa byvšího opozičního vůdce deformovala. Cítil se panoptikálně, což později plasticky vyjádří ve svém „Odcházení“. Nevíme, opravdu nevíme, jestli je vítězem. My všichni dnes nevíme, jestli jsme zvítězili „my“, nebo „oni“… Ta dáma dole u domovních zvonků. Muži, které český národ zřejmě chce mít v hlavní a nejprestižnější roli na slavnostní tribuně, až se 28. října 2018 bude slavit stoleté výročí demokratické Československé republiky. Státu, kde Pravda a Láska měly zvítězit nad lží a nenávistí. Paní K. nechť je pozvána na pódium coby zástupkyně lidu: Bolševický fízl – ruský agent – fízlice!