Jan Opravil: Hranice nie sú korzo

Dnešní mladí lidé dostávají naštěstí jinou duševní stravu, přesto se stává, že do svých školních prací bezelstně opisují ideologicky zkreslené příběhy socialistickorealistických románů. Schopnost českého národa nepoučit se ze své vlastní minulosti zas bije do očí, rodiče, kteří ledacos zažili, mlčí, prarodiče rovněž šifrují a raději pustí televizi. Však vědí, že je tam v každou denní i noční hodinu na nějakém kanále major Zeman nebo Švorcová u idealizovaně zbožím nabitého socialistického pultu zachrání před trapnou situací: „Jen se, děti, podívejte, jak pěkná to byla doba.“

Výtvarníci Petr Motyčka a Dan Trantina zapomínání nefandí. Ztvárnili do podoby postmoderního artefaktu strašný osud východoněmeckého běžence Hartmuta Tautze, potrhaného psy a ponechaného v oné „pěkné době“ vykrvácení na hraniční čáře socialistického Československa. „Hranice nie sú korzo,“ prohlásil kdysi Gustáv Husák, a tohle je vlastně ilustrace jeho výroku. Takhle totiž politika funguje. Na začátku zazní nějaký vcelku nevinně vypadající projev či výrok. Pronést jej jenom nad pivem v hospodě, nejednalo by se o nic závažného. Řeči se mluví. Ale ten, kdo má moc a vládne, svými slovy často spustí lavinu. Podřízení chápou šéfovy věty coby úkol, příkaz. Vypracují příslušné směrnice, rozkazy a zákony. Rozdají střelivo.

Pokud ve společnosti standardně fungují morální zábrany, krutý rozkaz nebo nehumánní norma bude odmítnuta. Úřední mašinérie se včas zastaví. Jenže jestliže byl předem vytvořen stav etického nihilismu, dojde až na nejhorší konsekvence. Takovému systému se říká „anticivilizační režim“. No a nějací ochotní vykonavatelé sadistických činů se najdou vždycky, také v morální sféře přece funguje Gaussova křivka. Nemusí jít ani o vyloženou záměrnou špatnost, ozbrojení muži snad jenom nevěděli, co dělat. Podlehli panice a pocitu, že mohou být potrestáni svými veliteli, pokud budou více pečovat o Tautzův život než o „splnění úkolu“. V okamžiku se – osudově pro ně, ale ještě mnohem více pro umírající oběť – jejich osobní svědomí a individuální morálka převrátily. Anticivilizačně. Nic je nezbaví viny, ale nelze se tvářit, že politických autorů takového společenského systému se tohle netýká. I ti jsou v každém konkrétním jednotlivém případě vinni přesto, že zrovna nebyli fyzicky přítomni. Vina plyne z úmyslu, záměru, pramení ze zločinného užití získané veřejné moci k tvoření převrácených poměrů, v nichž lidé jednají nelidsky a jsou k tomu dokonce naváděni.

Motyčkova a Trantinova socha umělecky „funguje“, znepokojila jisté lidi, a ti se prý dožadovali jejího odstranění z veřejného prostoru. To vše se stalo dokonce v Bruselu, samém centru integrované Evropy. Zvláštní příběh. Jen se, děti, podívejte, jak pěkná to byla doba. Liška v kukuřici, přihlížející dramatické Hartmutově smrti, představuje Karla Marxe. Možná tohle byl hlavní problém. Politikovy řeči kdysi spustily lavinu, ale mnozí si samotného vousatého proroka stále představují jako Velkého a Spravedlivého vizionáře. Snad proto protestovali zejména levicoví poslanci, údajně hlavně sociální demokraté. Klasik přece hluboce popsal sociální nespravedlnost své doby a vyvodil z ní závěry o zářné (levicové) perspektivě lidstva. Nebo bylo všechno přece jenom jinak?

Je neuvěřitelné přečíst si nejprve nějakou obecnou zprávu o pracovních a životních podmínkách obyvatel časů zakladatelského podnikání, a potom studovat jednotlivé životopisy nebo jiné zprávy, dokumentující skutečný stav věcí. Autoři, ovlivnění Marxem a jinými antikapitalistickými spisovateli, vytvářejí co možná nejtemnější obraz. Avšak skutečné, nezkreslené informace svědčí o úlevách, dobrovolném zlepšování pracovních podmínek, otevírání školek a škol v podnikové režii pro děti zaměstnanců, dobrovolných příspěvcích, zakládání zdravotního a úrazového pojištění, stejně jako o štědře fundovaných sociálních a invalidních fondech. Sociální odpovědnost v prostředí, kde se takovým věcem ještě nevěnuje stát, přichází jaksi „sama od sebe“, je součástí lidské solidarity a křesťanského milosrdenství (anebo židovského, v judaismu je přece rozměr ohledů na chudé a ubohé neoddělitelně obsažen). Lidé, kteří měli štěstí, si uvědomují své morální povinnosti k ostatním. Ano, z úspěchu firmy bohatne hlavně majitel, jenže málokdo tehdy ještě tvrdě zapomíná na „své lidi“.

Přes clonu, vytvářející obraz dusného zakouřeného světa „zakladatelského kapitalismu“ nejsme schopni vidět pravdu. Bylo vynaloženo příliš mnoho energie, papíru, vysílacího času a tribunového řečnění na to, abychom neviděli. Celá manipulace má samozřejmě svůj účel: Pokud nás socialistická vláda měla ochránit před vampyrismem kapitalistů, musela se přece chopit moci. A to moci pokud možno co nejvíce absolutní, účinné, radikální. Hranice nie sú korzo, ani socialistická revoluce není procházkou růžovým sadem, nepřátel se všude skrývá spousta a je třeba s nimi zatočit. „No a když se kácí les, lítají třísky,“ dodávali pak už řádně ozbrojení noví „šéfové“.

Černý dým účelových lží a falzifikací je neprůhledný. Brání nám ocenit, jak silně a jak pozitivně zakladatelští (hezky česky se říká „gründerští“) průmyslníci zasáhli do osudů moderního světa. Jen pár příkladů z „moravského Manchesteru“, podnikatelsky dynamického Brna 19. věku: Franz Esch (Ess) – manufakturista ve vlnařství, závětí odkázal všeobecné nemocnici 1 000 zlatých, milosrdným bratřím a klášteru alžbětinek po 500, na založení ústavů pro hluchoněmé a pro slepé kapitál 4 000 zlatých. Johann M. Köffiller – vystavěl první dělnickou kolonii v Brně s malými, ale obyvatelnými domky. Katharina Schmalová – manželka továrníka, výrazně aktivní v dobročinnosti. Valentin Falkensteiner, podnikatel – téměř celé své jmění odkázal v závěti na založení dobročinné nadace. Karl Offermann – věnoval se veřejně prospěšné činnosti, 1809 podpořil léčbu a zaopatření zraněných vojáků, po bitvě u Solferina 1859 věnoval na shodný účel 30 tisíc zlatých, 1848 založil dělníkům své továrny nemocenský a podpůrný fond, zhruba 40 let předtím, než podobná opatření začala být v Rakousku povinná (ani na výrazný podíl bratří Karla a Theodora Offermannových při založení Uměleckoprůmyslového muzea jako dobově velmi významné vzdělávací instituce bychom rozhodně neměli zapomenout). Karel Příza – usiloval o sociální opatření ve prospěch svých dělníků. Friedrich Wannieck – stavěl sociální byty. Julius Gomperz – mecenáš, Heinrich Gomperz – zakládal podpůrné spolky a nadace s velmi bohatými vklady (mateřské školy, podpory pro sirotky a chudé ad.). Jan Hlávka, textilní továrník na Cejlu, byl zakladatelem první české mateřské školky. Alfred Skene – podnikatel a také komunální politik, zahájil reformu chudinské správy, zasloužil se o výstavbu nových školských budov. Heinrich Drasche ke 40. výročí své činnosti v oblasti průmyslu a financí věnoval 20 000 zlatých na městský sirotčinec. Lea Löw-Beerová – věnovala se dobročinnosti. Alfréd Placzek – podnikatel v Brně a Alexovicích; roku 1922 bylo jemu a jeho ženě Marianně uděleno čestné občanství obce Alexovice (Ivančice) za dobročinnost a péči o chudé. Isaac Löw-Beer – továrník v Brně a Brněnci, v 80. letech firma zaměstnávala 1200 zaměstnanců, pro něž zavedla nemocenské a starobní pojištění, dětem pracovníků zřídila školu… Mohli bychom psát dál a dál, jména, částky, benefity, dary… Čtete jenom náhodný výběr z jedné lokality bývalého Rakouska-Uherska, resp. Československé republiky.

Pochopitelně hlavní činností průmyslníků bývala výroba rozmanitého zboží, určeného často ke zlepšení životních podmínek spotřebitelů. Svět se měnil v mnoha ohledech, většinou pozitivně, jakkoli ono „spotřebitelské lepší“ můžeme všelijak filosoficky relativizovat. Nové metody výroby cukru a jiných potravin přinesly vyřešení problémů s výživou, na druhé straně se nám od té doby kazí zuby a neustále tloustneme. Jistě, pokrok má dvě strany.

Co víc. Řada sociálních reforem jde „ve starém Rakousku“ shora a ne zdola, pod tlakem dělnické nespokojenosti neřkuli socialistické agitace. Vláda Eduarda Taaffeho roku 1883 vytvoří zákon o inspekci pracovních podmínek, 1885 následuje zákaz práce dětí do 14 let a těžkých činností do 16 roků, vyloučení noční práce žen, omezení pracovní doby na maximálně 11 hodin denně, zákaz vyplácení mzdy ve formě výrobků místo peněz, zřízení sanitárních zařízení na pracovištích. Následovalo 1887 povinné úrazové pojištění zaměstnanců a 1888 nemocenské pojištění. – Hlavním rádcem pro sociální oblast byl Taaffemu Emil Steinbach (1846-1907) muž z rodiny židovských konvertitů na křesťanskou víru a jeden z významných iniciátorů moderní sociální politiky, jež se později během 20. století prosadí jako evropský standard.

Steinbach byl, pravda, docela radikál, považoval vrstvu majitelů za negativně působící složku společnosti, která musí být nahrazena „zdola“ dosud neprobuzenými osobnostmi z lidu. Tož to se u nás později podařilo dokonale, chudák Hartmut Tautz by nám k tomu za sebe jistě řekl nejedno ostré slovo. Tak už tomu v demokratické společnosti bývá: Žijí zde lidé takoví i onací, vyslovují ty či ony názory, snaží se podle nich žít takto nebo jinak. Extrémy se dříve nebo později srovnávají, nepřekážíte-li příliš ostatním, můžete si dělat co chcete. Dokonce i korzovat přes hranice. Bolševiky husákovského typu jsme svrhli, sociálně demokratickou stranu obnovili, Lidový dům předali. To jsou úplně jiní socialisté, skrz naskrz demokratičtí, etičtí, v žádném případě ne anticivilizační.

Vždycky mi hlavou vrtala otázka: „Když se světové levici ne tak dávno stalo, že v jistých zemích došlo k jakémusi rakovinnému zvrhnutí a demokratická, tedy sociálně-demokratická, partaj či její výrazná a silná část se z čista jasna stala totalitní, brutální komunistickou stranou, střílející mladé lidi na hranicích a dokonce usmrcující vlastní bývalé představitele, proč se tím soudruzi více nezabývají?“ Pochopte, pokud u vás lékaři objeví nádor, jistě si začnete mimo jiné také klást otázku, zda jste neměli něco ve svém životě činiti jinak: „Kde jsem udělal chybu? Kouření musí pryč, nezdravé jídlo, možná nechat přeměřit v domku výskyt radonu.“

Co tedy činí moderní sociální demokraté, čím se imunizují před nákazou diktatury? Zakládají snad ústavy společenských věd, zkoumající onen osudový okamžik, v němž došlo ke zlomu? Ne. Píší snad o tomto tématu analytické práce či obsáhlé, dobře promyšlené texty? Moc ne. Uvažují o politické koalici či volnější spolupráci s českými komunistickými „ultras“? Ano, skoro v jednom kuse. Něco tu nehraje, stejně jako u těch bruselských kolegů, protestujících proti vystavení Motyčkova a Trantinova díla.

Ahá, z tohohle mi neutečete poukazem na nacisty, kteří údajně vždy byli extrémní pravicí, a tedy eo ipso dokazují, že na každém konci politického spektra mohou vznikat nádory. Hitlerova strana si přece sama říkala „nacionálně-socialistická a dělnická“, měla v programu znárodňování nebo aspoň vytváření rozsáhlých státních koncernů, jež také v podobě různých těch Hermann-Göring-Werke či Organisation Todt pod režií centrálních úřadů brzy zakládala a provozovala jakožto klíčovou součást hospodářského mechanismu Říše. Členové NSDAP se dokonce levicově oslovovali „stranický soudruhu, soudružko“, identičnost frekventovaných německých slov Genosse/Parteigenosse neukecáte. Nacisté prostě začínali jako dokonalí levičáci, mířili prakticky na stejné voličstvo, a že později jejich Führer usoudil, že více či méně tiché společenství s prachatými průmyslníky nebude jeho hnutí vůbec na škodu, je jiná věc. V žádném případě však NSDAP nevyrostla z kterékoli tehdejší demokratické, středostavovské či „buržoazní“ politické strany. U komunistů tomu bylo úplně a dokonale naopak, ti jsou přerozenými socdemáky, u nás se svou původní stranou dokonce boxovali o nárok na ten slavný Lidový dům! Ehm, dnes se neříká česky „přerodit“ alébrž světáčtěji „transformovat“, čili: „Komunisté jsou transformovanými sociálními demokraty,“ a to je holý fakt. Být socialistou, cítil bych se podobně, jako člověk, jemuž onkolog právě sdělil, že má silný genetický sklon k nějakému druhu agresivní rakoviny: „Co, Bože, udělat, abych pravděpodobnost propuknutí nemoci aspoň o něco snížil?“

Bohumil Laušman, poslední demokraticky zvolený předseda Československé sociální demokracie před únorovým převratem 1948, byl komunistickými agenty 23. prosince 1953 unesen z rakouského exilu a umístěn ve věznici Praha-Ruzyně. Československá státní hranice se asi na chvíli přece jen „stala korzem“, při akci nebyla zaznamenána žádná střelba ani nasazení psů. Jakému utrpení nebo vymývání mozku byl Laušman vystaven, přesně nevíme, ale vystoupil dokonce s inscenovaným kajícím projevem v rozhlase. Přesto byl roku 1956 odsouzen na 17 let a za údajně velice podivných okolností potom ve vězení zemřel k 9. květnu 1963. Pochopitelně, kolem jeho osoby bylo navršeno značné množství negativních propagandoidů, takže na tomto významném československém činiteli, umořeném komunisty v kriminále (přečtěte si jeho kompletní životopis!) nezůstala nitka suchá. Jenže.

Jenže. Shrneme-li Laušmanův životaběh, byl to významný politik, poslanec, člen Státní rady v Londýně, odbojář ve Slovenském povstání, ministr, evidentně i demokrat (ochotný jít do boje proti moskevskému agentovi Zdeňku Fierlingerovi, plnícímu úkol ovládnout stranu) a zejména regulérně zvolený nejvyšší představitel. Pojmenovali po něm dokonce jeden uhelný důl v Ostravě! Jenže. ČSSD sice pořádá menší konference na připomínku jeho úmrtí, ale ty se konají jaksi v malém a na lokální bázi. V roce 2013 na úrovni organizace Chrudim, roku 2014 se zase zasloužil Okresní výkonný výbor v Pardubicích. Hmm, kdesi na internetu jsem před časem tuším zachytil ještě vzpomínkovou akci na bývalého předsedu, které se snad účastnil jeho dnešní nástupce Sobotka a senátorka Gajdůšková, ale web ČSSD o čemkoli takovém dnes už mlčí, snad to tedy byla „politická falešná vzpomínka“. Jenže. Všechny akce v malém měřítku, téměř polosoukromě. Mělo by tomu přece býti právě naopak. Sociální demokracie by měla pořádat masová setkání, při nichž by její členové měli spontánně vykřikovat hesla jako „Už nikdy“, „Odmítáme komunisty i s tou jejich totalitou“, „Zkazili jste nám pověst levicové politiky a zabili předsedu“ a tak dále. Což? Jenže…

Až se tohle stane, slibuji veřejně, že se stanu socialistou, budu věřit, že to s námi vždycky mysleli jen a jen dobře, a že ony milodary, rozdělované kapitalisty, bývaly vždy toliko ubohou záplatou jejich černočerného buržoazního zlého svědomí. Zatím mi ale nic z toho jaksi nejde. Místo toho musím pořád myslet na Hartmutovy zapadlé, mrtvé oči v opuchlém, zraněném obličeji. I vy si na internetu můžete prohlédnout jeho posmrtnou fotografii. Udělejte to! Je to otřesný pohled, ale – obávám se – jedině v případě, že váš morální kompas zůstává v pořádku a je správně nastaven. Trantinův a Motyčkův je. Jak na tom byl Bohumil Laušman, nevím. Jeho posmrtný snímek Genossen zřejmě nepořídili.