Jan Opravil: Jmeniny

Angličané, konkrétně režisér Sean Ellis, natočili Anthropoid. Chtělo by se říci: „Natočili pro nás,“ ale to by asi bylo přehnané. Drama z české historie, reálná látka, skuteční lidé, Heydrich a Hitler, Němci a Češi, válka, statečnost a smrt. Jeden by si myslel, že už jen ze zvědavosti na způsob, jakým zahraniční tvůrci zpracují jedno z našich klíčových národních témat, budou před pokladnami stát dlouhé fronty, mladí staří, muži ženy, odrostlá mládež. Jenže – nestojí. Film měl českou premiéru na svatého Václava, čili pochopitelně 28. září. Za tři týdny devadesát čtyři tisíce diváků a návštěvnost padá, takže celkem možná nějaká ta stovka tisíc…

Je 100 000 lidí dost, nebo málo? Nejde samozřejmě o odpočinkovou záležitost, vzhledem k námětu musíte počítat s výraznou drastičností. Avšak použitá filmová řeč je aktuální, řekněme „akční“, přitom bravurně zvládnutá. Opustit tedy projednou obligátní řežby superbytostí, všelikých příšer a bestií, resp. scifácké, fantasy či vymyšleně horrorové světy, ve prospěch drsné reality, nemuselo by být pro mladé vlastence zas až tolik od věci… Děcka, tohle se opravdu stalo a ti lidi žili, bojovali, byli hrdí na tenhle národ a jeho prezidenta! To je sci-fi, co? Studenti i dříve narození, ó nuž jen svorně v biografy spějme! Svorně, vy nevíte, co je to „svorně“?

Svorně se staří, středněvěcí i nejmladší voliči vysrali zas na jedny volby. Tentokrát byly krajské a senátní, a použité sloveso není vulgarismem prostě proto, že pro „občanský postoj“ demonstrovaný zde většinou našeho slavného a hrdého národa na jmeniny Justýny (7. října) a Věry (8. 10.) jiným slovem ani označit nejde. Ale abych někoho nepohoršoval, zdržím se nadále slovního základu a zůstanu toliko u předpon. Justýna byla častokrát filmovou postavou, v různých těch příbězích o markýzovi de Sade, a neúčast voličů je takovým malým horrorem zastupitelské demokracie. Sobotní jméno „Věra“ sice prý souvisí s pojmem „víra“, ale ta české lido-vládě (demos-kratia) nebyla už nic platná, because of víkend (week-end), chatičky, supráče (super-markets), zábava…

Německý velitel Pannwitz do své zprávy z boje o kostel svatých Cyrila a Metoděje uvedl: „Třikrát byli vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpověděli: ,Nikdy!‘ Při druhé výzvě: ,Nikdy!‘ A potřetí: ,Češi se nevzdávají!‘ “ Bitva se odehrála 18. června 1942; dneska na tento den připadají jmeniny Milanů.

Takže se nejprve radoval Andrej, který má svátek v českém kalendáři 11. října, ve slovenském k 30. 11. (čili novembru). Na své jmeniny už ovšem A. B. hovořil o „atentátu“, ačkoli pouze politickém. V některých krajích totiž, kde jeho ANO zdánlivě bezpečně vyhrálo, docházelo k vytváření koalic bez babišovců… Ale stejně ty své řečičky jako obvykle značně přehnal. Kdyby se šlo natvrdo, to by ses, magnáte, teprve po! Například onoho 27. května roku 1942, v den akce proti zastupujícímu říšskému protektorovi (nyní tam máme svátek Valdemarů a asi i Waldemarů, že). Šlo ovšem o „zastupování“ jako řemen. Jméno Reinhard nosí i dnes v celé České republice pouhých 106 mužů a hádal bych, že mnozí z nich jsou prostě přistěhovalci z německy hovořících zemí. Ovšem je jich mnohem více, než například českých Bivojů (bij-voj neboli „pobij vojsko“), kterých v ČR má žíti údajně toliko 15.

Útočících mužů Waffen SS pod velením SS-Gruppenführera Karla von Fischer-Treuenfelda bylo 740, parašutistů celkem sedm. Přesto dokázali se slabou výzbrojí vzdorovat bezmála celých 7 hodin. Sedm hodin!

Malá násobilka politiky učí, že vítězem voleb není ten, kdo získá nejvíce hlasů, nýbrž onen, jenž projeví schopnost sestavit koalici, vládu, radu, zkrátka těleso, o něž v dané chvíli jde. Usměvavý Pavel (svátek 29. 6.) Bělobrádek, předseda lidovců, právě tuto informaci Babišovi přes televizní obrazovku vzkázal. Jiní vyprávěli cosi o „tanečcích na stolech, zatímco ostatní už jednají a pracují“, což možná mysleli obrazně, pokaváď snad nešlo o reálné výjevy z kterési úřadovny hnutí á en ó.

Oslavenec z 29. června dále pokračoval, že prý sotva se kdo může divit, po smršti urážek, obvinění a pomluv, že s „panem jedenáctým říjnem“ nikdo nechce nic mít, ani s jeho lidmi jednat, a to čistě z důvodů lidských a osobně-hygienických. „Jedenáctý“ se totiž s oblibou chová jakožto zemědělský stroj, kterému lidově říkáme „hnojomet“. A hnojomety hrozně smrdí, což je jistě dobré pro půdu a úrodu, ale v politice se to nehodí. Tam každý – než by v tom zápachu seděl s vámi – raději se na jednání s vaší stranou vy.

Jiřík Paroubek (24. 4. – jméno Jiří má původ v „georgos“, což řecky znamenalo zemědělec!), což je další známý hnojomet naší veřejné scény, dle reflexové citace JXD: „Fakt věří, že politická divize oligarchy, který vzdaluje naši zemi Západu, vznikla na popud západních tajných služeb.“ – Dále Jiří (24. apríla, dtto výše) X. (tohle „iks“ by mohlo znamenat třeba „Xaver“ a slavil by 3. 12., jenže asi neznamená, takže neslaví) Doležal vyslovuje názor, že se JP asi už definitivně zbláznil, což si mnozí notoricky myslí právě o JXD, čímž nám zde vzniká pěkný logický propletenec, anebo spíš nelogický, cosi postmoderního, umm…

Tož, tak to bychom tady měli moc pěknou českou alternativu k ve světě tolik oblíbeným soutěžím bojových robotů – souboj politických hnojometů, Čecha a Slováka. Ale dosti legrace, v Protektorátu Böhmen und Mähren jí mnoho nebývalo, život byl tvrdý a smrt číhala všude!

Historik Vojtěch Šustek uvádí: „K atentátu došlo 27. května 1942 v 10.35 hodin. Přes brutální represe, předčítání seznamů popravených v rozhlase a vyhlazovací akci v Lidicích neměli nacisté až do poloviny června nic, co by je přivedlo na stopu atentátníků. I Pannwitz se ve své původní zprávě podivuje nad mírou zatvrzelosti Čechů a především žen, které nedokázalo nic zlomit.“

Zrádce se nakonec přece našel a obětem Karla Čurdy – a nakonec i jemu – to přišlo opravdu hodně draho. I když, Karel (4. 11.), voják a výsadkář vlastně téměř stejný, jako ti ostatní kluci, svůj hanebný čin původně nemínil až tak zle: Podlehl nabídce amnestie, vyhlášené protektorátním ministrem školství a prominentním českým kolaborantem Emanuelem (26. 3.) Moravcem na velkém shromáždění v Brně 12. června 1942… Jediný dopis – a dál jen hrozný morální sešup stále dolů a níže, 18. června již Čurda pro Gestapo identifikuje mrtvoly bývalých kamarádů a do konce války splní řadu konspiračních úkolů. Podobnou dráhu, byť s možná přece jen o něco méně tragickými následky, nastoupil už před atentátem a nezávisle na něm také další výsadkář Viliam Gerik. 29. dubna 1947 bude uznán vinným ze zločinu vojenské zrady a v 11.45 společně s Karlem Čurdou popraven. Čech a Slovák na jedné šibenici.

Výsledkem Čurdovy ochoty spolupracovat bylo odhalení Moravcových, v jejichž bytě se skrývali Gabčík s Kubišem. Marii Moravcové se podařila sebevražda jedem v průběhu zatýkací akce, manžel Alois i syn Vlastimil („Aťa“) budou popraveni v Mauthausenu. Vydrželi kruté mučení, odmítali cokoli prozradit, ale nesmírně statečný mladík Aťa se psychicky zlomil, když mu gestapáci ukázali useknutou hlavu jeho matky. Tento moment odpovídá historické pravdě a není tedy produktem filmařské fantazie autorů „Anthropoidu“. Vlastimil následně zmínil cyrilometodějský chrám v Resslově ulici… Jeho bratr Miroslav byl příslušníkem 310. čs. stíhací perutě RAF ve Velké Británii, zemřel 1944. Rodina – kromě příjmení – neměla nic společného s protektorátním ministrem školství. Logický propletenec, anebo spíš nelogický, vždyť Emanuel Moravec býval legionářem a v roce 1938 patřil k nejostřejším propagátorům názoru, že Československo se má bránit Němcům za cenu jakýchkoli lidských a materiálních obětí…

Mimochodem, Reinhard Tristan Eugen Heydrich slavil narozeniny 7. března (narodil se roku 1904 v Halle an der Saale), tedy – současně s prvním československým prezidentem Masarykem! Nebyl jen říšským protektorem, ale jako SS-Obergruppenführer a generál policie také vedoucím Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD). Pozoruhodným detailem je, že působil též ve funkci ředitele Interpolu, mezinárodní instituce, jejíž úřadovny a cenné archivy přes všechna varování nebyly včas odstěhovány z nacistického Německa. R. Heydrich se ovšem především stal prominentním iniciátorem a organizátorem „konečného řešení židovské otázky“ a ostatně též „české otázky“.

Středočeské Lidice byly přepadeny 10. 6. 1942 (na nynější svátek Gity). Drastická operace měla být vykonána s obřadnou brutalitou a německou důkladností. V okamžiku vydání rozkazu k vraždění v Lidicích již vyšetřovací orgány věděly, že obec nemá s parašutisty a atentátem nic společného; jenže zřejmě šlo hlavně o „propagační“ a zastrašovací efekt. Obdobně vyhlazených vesnic, vypálených, zničených a nakonec vymazaných z mapy, bylo v Bělorusku a na Ukrajině po válce napočítáno celkem asi 600 a dalších 5000 obcí různé velikosti tam Němci částečně vyvraždili či spálili. „Toto bude válka nového typu. Válka vyhlazovací,“ řekl Adolf Hitler. Německé obyvatelstvo jak v Říši, tak v Protektorátu s lidickou akcí projevovalo prakticky bezvýhradný souhlas, o čemž svědčí situační zprávy SD.

Nevysvětlitelné perverzní hrátky s uťatými hlavami pokračovaly, při pitvě těl výsadkářů v Ústavu soudního lékařství Karlovy univerzity je patologové oddělili od těl. Pochopitelně zde pracovali Němci, české vysoké školy byly dávno uzavřené a čeští odborníci si museli hledat práci jinde. Pět lebek bylo zbaveno měkkých tkání, zatímco hlavy Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka byly konzervovány v roztoku a uloženy do skleněných válců tak, aby jejich tváře zůstaly rozpoznatelné.

Pravděpodobně v dubnu 1945 byly pak – snad – spáleny v peci strašnického krematoria, o čemž se prý dochovalo ne zcela věrohodné svědectví místního zřízence: „Němci házeli do ohně nějaké hlavy jako míče.“

Chování vojáků v Lidicích, Ležácích a jinde, gestapácké násilí, informace o úchylném zacházení s mrtvolami, poměrech ve věznicích a táborech, stejně jako projevované postoje obyčejných českých („böhmisch“) Němců, vedly po skončení druhé světové války ke zcela pochopitelnému a možno říci oprávněnému postoji, vyjadřovanému heslem: „Němci nejsou lidé.“ A ten se následně projevoval při zacházení s německým obyvatelstvem. Lidmi ovšem často neméně přestávali být i horliví „mstitelé“.

Navzdory všem excesům, s přihlédnutím k obrovskému rozsahu, formě a míře nacistického teroru, se však Československo nakonec s hrozným dědictvím vypořádalo. Historik Eduard (18. 3.) Stehlík upozorňuje na mezinárodní rozměr. Generál (tehdy ještě plukovník) justiční služby Bohuslav (22. 8.) Ečer byl jako vynikající právník průkopníkem při stíhání válečných zločinců, když prosazoval, aby se tito lidé zodpovídali za své zločiny. Nově neměli být provinilci vyvázáni z odpovědnosti tím, že údajně „jen plnili rozkazy“. Překročení hranic lidskosti nacistickými Němci bylo totiž do té míry protihumánní a zároveň i evidentní, a bylo do té míry spojeno s některými nacistickými organizacemi, že podle Ečera bylo nutné, aby za zločinné byly prohlášeny celé tyto instituce, všichni jejich aktivní činitelé, ale nově i dokonce sám fakt členství v nich. Takový právní posun měl být epochální, avšak pochopitelný: Účelem nacistického spolčení v jakékoli organizační podobě bylo přece páchání hitlerovských zločinů! Přitom nic nemůže lidskou bytost zprostit povinnosti elementární humanity! Nově tak byla zavedena kategorie „trestných činů proti lidskosti“. I útočná válka se díky Ečerovi stala mezinárodním zločinem.

Velmi sebevědomí vedoucí představitelé Německé říše byli následně během procesu v Norimberku nepříjemně překvapeni skutečností, že zejména hlavní americký žalobce Robert H. Jackson v podstatě zastával ečerovskou právní koncepci. Souhlasili s ní dokonce sovětští účastníci. – Skutečnost, že Stalin podpořil konání velkého a mediálně výrazného mezinárodního soudního tribunálu, ačkoli nejdřív chtěl Němce „postavit ke zdi a postřílet“, patří mezi Džugašviliho nejchytřejší politické tahy. Jeho totalitní říše se přiklonila na stranu civilizovaného řádu, jakoby sama nebyla násilnou diktaturou. Tímto krokem se Sovětský svaz legitimoval a zdánlivě zařadil mezi právní státy. Šlo ovšem pouze o obvyklý zastírací manévr, který úžasně usnadnil poválečné povýšení SSSR do stavu supervelmoci (ale o tom zas jindy).

Tak co, Češi, vlastenci? Jak se teď cítíme, s novým sebevědomím coby příslušníci národa hrdinů a humanistických právníků? B. Ečer při výslechu K. H. Franka řekl: „Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod. Těch se bát nemusíte. Nejsme Němci, nemstíme se. Budeme jen trestat.“ Sedmdesát let poté, kdy se slušní – přeživší – lidé na území dnešní České republiky snažili obnovit řád práva a humanity, a také znovu zahájit život v demokracii a pluralismu, jejich líní potomci nechodí ani volit. Těch pár set metrů procházky jim nestojí za to. Z voleb se stala… taková „čurda“, jak se říká. Co jsme pro naši republiku a její demokratický politický systém vlastně ještě vůbec ochotni udělat?

Jane, Jozefe a vy ostatní, mysleli jste tenkrát na toho, který se narodil 7. března. Totiž asi na oba. Jednoho jste měli zabít, právem a po zásluze. Zločiny je třeba trestat! Ten druhý kdysi povídal Karlu Čapkovi – a ten vše zapsal do knihy Hovorů s TGM: „Nejvíc si představuju, jak bude svět vypadat za dvacet, za padesát, za sto let… To máte docela jednoduché: vyberte si z dnešku to, co je v něm dobrého, a rozvíjejte to dál. Nebo si vzpomeňte na něco, co se dá zdokonalit, a hleďte si představit, jak by to mělo být. To před sebou vidíte budoucnosti, o jej! … Poslyšte, já jsem starý člověk a mnoho pamatuju. Mnoho. A já vám řeknu, že přes všecko zlé je svět daleko lepší, než byl za mého mládí. Je pokrok. Žije se líp – obecně. A to jsme teprve v začátcích...“

Aspoň, že se v krajských volbách 2016 nepotvrdilo sýčkování médií, že prý jsme definitivně národ fašistů a nacistů, obdivovatelé spíš tvrdých „reinhardů“ než hrdinných vojáků. Přece jenom se ukazuje, jak byl obraz falešný. Na internetu „diskutují“ hlavně úchylové. Tož ano, pane prezidente Masaryku, je pokrok, dřív by zvrhlíci uřezávali lidem hlavy, teď jen rozmetávají hnůj na Facebooku (fejsbuk, takové nové médium, teprve v začátcích). Žije se líp – obecně, jenže Češi, občané, nevolí, nechodí hlasovat, je jim všecko jedno. Ne nejlepší vyhrává, ale ten, komu přijdou alespoň nějací příznivci, pane prezidente. Ostatní, prý, nikoho si nemohou vybrat. A jeden hnojomet dokonce furt říká, že stejně všichni kradou. Zato Angličan Sean Ellis nám Čechům skládá svou filmovou poklonu. Nám?

Proč náš prezident s tím nepořádkem hned rázně cosi neudělá? Tož, víte, když on má virózu a jeho kamarádi šli s fašisty do voleb, aby jim pomohli. On taky často lítá, aby stíhal, někteří dokonce říkají, že je jak Gerik nebo Čurda. Ale Němcům nepomáhá, to on tedy ne, jiné sem zve, hradní psychiatrický případ, áč…

Bože, psát o svém vlastním národě v roce 2016 je tak, ale tak podivné! Logický propletenec, spíš nelogický, postmoderní… Češi se údajně nevzdávají, jenže, pane JXD, prosím vás, nezbláznil jsem se?

(Autor není nijak spojen s marketingem filmu „Anthropoid“. Věnováno památce rodiny Moravcových a všech, kteří bojovali za demokracii.)