Jan Opravil: Kočičky

Kočka totiž (Felis silvestris f. catus), jakkoli chlupatá, hebká a na první pohled roztomiloučká, jež by porozuměla položené dvojici otázek v aktuálním brněnském referendu, byla by dozajistě strašidelným monstrem (bestia horribilis - jestli tedy v latině trefuji správný pád): 1. Souhlasíte s tím, aby město Brno podniklo bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti k modernizaci železniční stanice ,Brnohlavní nádraží‘ v dosavadní poloze podél ulice Nádražní? 2. Souhlasíte s tím, aby město Brno podniklo bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti s cílem prosadit, aby se nejlepší řešení modernizace železniční stanice ,Brnohlavní nádraží‘ určilo prostřednictvím soustavy otevřených návrhových soutěží? Ccccccoooožeeee?

Kdo uvedené chápe, ať se mi přihlásí osobně, hezké kočičky mají přednost. Snad mně vysvětlí i to, proč „Felis silvestris“ je navíc též „f. catus“, jak jsem pochopitelně obligátně zkopčil z vikipédie. Co si s tím vším počne široká voličská veřejnost, která podle nejnovějšího a seriózními vědeckými metodami provedeného výzkumu např. ve svých 15 anebo až 17 procentech věří v existenci „chemtrails“, nechci ani pomyslet. Jakub Patočka, organizátor referendové akce a dozajista také iniciátor oněch roztomilých plakátomláďátek, však o svých něžných voličích mnohé ví a do jejich srdéček cestu zná, a právě proto nabízí tyhle pussies, singulár „pussy“, což, jak víme ze státních míst nejvyšších a nejautoritativnějších: „… je… pasy, pane redaktore, kunda.“ – Á, dobrý den, paní Zemanová, dneska máme zase pěkný den pod Petrovem aji v Lánech, není-liž pravda?

Patočkův osobní záznam v již zmiňované Wikipedii není prost rozporů, avšak politikovi lze aspoň věřit, že občas z Brna jezdí – vstříc nejrůznějším externím působištím – z teho našeho „nádru“, vlakem. Blahopřeju mu k silnému žaludku, neboť navštěvovat takové místo a ještě z celého srdce toužit po jeho zachování, ba po konzervaci, chce vnitřní sílu jako hrom…

Cože? Říkáte, že navrhované „nádraží pod Petrovem“ má být překrásnou novostavbou, a že jste je viděli na obrázku? No moment, jenže co potom s Otázkou č. 1, zřetelně hovořící o „dosavadní poloze podél ulice Nádražní“? Odpovídá to snad představě kolejiště, rozloženého u třídy Nové Sady (a nikoli Nádražní)? Hmm? – Ale to víte, že ne-e, mňau! Už před časem se přece vyjasnilo, že kolejiště je prostě nutné odstěhovat a „dosavadní poloha“ není možná.

Člověk nemusí být příliš vzdělán v dopravním oboru, aby mu bylo jasné, že k východům z budovy, odsunuté o nějakých dvě stě metrů jakože pod Petrov, bude nutné nalézt vnitroměstské dopravní řešení prakticky stejně, jako k nádraží vzdálenému metrů šest či osm set od „stávající polohy“. Onen proslulý a Patočkovi zřejmě milý, pro mne však „horibilis“, šalinový zastávkový uzel před hlavňákem, budeme potom mít ještě víc jen pro ostudu. Cestující z celého světa jistě nebudou chtít ťapat se svými – jakkoli okolečkovanými – kufry stovky metrů zu fuss (to je rakousky jakože „pěšky“), ale budou chtět šalinové přípoj až tam. A chceme přece, aby se naše moderní nádraží stalo hezkou vstupní bránou do města pro „cestující z celého světa“. Nebo už ne?

Jo, přes Nové Sady jezdí přecpaná osmička, posílit ji by město vyšlo dost lacino. Rozvojová oblast na jihu však stejně potřebuje lepší dopravní spojení, takže magistrát se investicím nevyhne. Navíc na tu „stávající“ šalinu číslo 8 si přesednete zas jen před „stávajícím nádrem“, pak ovšem už „bývalým“...

No ano, náš nezapomenutelně brněnský „open space“ před Nebehostenyho stavbou z roku 1905! Na státní a městskou objednávku spojil tehdy známý místní Architekt und Baumeister areály původní C. k. privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda (k. k. privilegierte Kaiser Ferdinands-Nordbahn) čili KFNB a Rakouské společnosti státní dráhy (k. k. privilegierte österreichische Staatseisenbahn-Gesellschaft), neboli StEG, definitivně do jediného, dosti obtížně prostupného komplexu.

Mňau, mňau, kočičky, začátkem 20. století to tolik nevadilo, za barákem stejně stála offermannovská fabrika veliká jako Brno. Ale o 111 roků později, když brownfieldy a vůbec různé „fieldy“ jižním směrem mají se stát prostorem nového rozvoje města a organického rozrůstání jeho tradičně nepřirozeně stlačeného centra? Což? Mňau? Inu, mňau KFNB a mňau StEG. Mňau Jakub Patočka.

Tož, o důležitých, praktických, technicistně racionálních aspektech života města mají rozhodovat nějaká koťata. Jejich plakát, rádoby vtipný, je postaven na profláknuté internetové zvyklosti zneužívat roztomilé obrázky k získávání lidí pro lajkování kdečeho. Jenže vlastně by nás – coby občany – mělo štvát, že vážná věc se tu řeší ve stylu hlasování o nějaké „superstar“ v televizi, kde rozum jde stranou a zůstávají emoce, sympatie, nabízení až podbízení, neřkuli drobné manipulace, útoky na city.

Jistě, tohle je teď ve světě trend. Například aktuálního amerického wannabe-kocoura se někteří snaží podporovat srovnáváním s Ronaldem Reaganem. Také jde o útok na city, manipulativní hledání jakýchsi údajných společných rysů. Hmm, žebřiňák nebo vesmírná raketa, v obou případech jde zajisté o dopravní prostředky, že, do jednoho pytle můžete naházet kde co. Nezapomínejme však na podstatné rozdíly. „Hollywoodský herec“ Reagan šel do Bílého domu coby nositel letitých zkušeností, osobnost s pevným názorovým rámcem. Politik, který navíc disponoval chytrým plánem jak postupovat ve vnitřní, především ale zahraniční politice.

Ostatně do různých funkcí, včetně nejvyšší, prezidentské, kandidoval během svého života několikrát a v jeho věku mu rozhodně už nestálo za to vzdávat se názorů či zásad jenom proto, aby se komusi zalíbil, neřkuli přilísal. Stál zde muž, který uměl rozhodovat a nebál se za svá slova ručit. Navíc tehdy to po něm – jako po politikovi – všichni chtěli!

Poslyšte, dnes tu musí být cosi blbě: Politika bývala přece uměním racionálního a zodpovědného rozhodování, byť občas okořeněného nějakými těmi emocemi. Žádná práce pro kočku. „Kam, jak a kdy postavit nádraží“, ale zrovna tak i „co udělat, aby nedemokratický totalitní režim, chrastící navenek neustále zbraněmi a uvnitř utlačující své obyvatele, začal skomírat a nakonec zdechl“, to jsou docela věcné úkoly! Skutečně nyní chceme (ve vší úctě) na tvorbě seriózních plánů spolupracovat se zcela neseriózními lidmi?

Co si v demokracii počít s těmi, kdo třeba v kondenzačních stopách za letadly spatřují své životní ohrožení? Nejen, že jsou nemocní, ještě k tomu prospali celou dobu školního vzdělávání: Fyzika, vodní pára, tlak, kondenzace… teplota, rosný bod… Celých patnáct procent takových voličů docela výrazně kontaminuje demokratické rozhodování. Opravdu, máme tu 15 až 17 procent lidí, kteří se při jakékoli volbě nechovají jako zodpovědní občané, ale coby – no – kocouři. Asi „felis horribilis“. Kampak nám kočky umístí nádraží? A bude někdo bojovat proti různým „říším zla“, pokud bychom takový smrtelně vážný úkol nechávali jen na koťatech?

Trošku jsme odbočili od tématu, nevzdávejme se však příliš lehce: Ještě aspoň jeden pokus přečíst – a porozumět – předloženým referendovým otázkám: Hmm, hmm, mňau, mňáááu, stávající poloha, modernizace... Ale ono je najednou všecko docela jasné! Brněnské Hlavní nádraží se téměř celé letošní léto rekonstruovalo.

Má nyní opravená nástupiště, historické kolejiště bylo uvedeno do alespoň trochu důvěryhodně vyhlížejícího stavu. Takže Otázka číslo 1, ať ji čtu jak čtu, přestala být problémem! Ano, milé kočky, železniční stanice ,Brnohlavní nádraží‘ v dosavadní poloze podél ulice Nádražní právě byla úspěšně modernizována! Město Brno k tomu dozajista „podniklo bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti“, informovali nás přece předem, vyhradili místa pro náhradní dopravu, resp. přeorganizovali činnost Dopravního podniku tak, aby se vše potřebné zvládlo. Jo, mňau, mňau, pane Patočko, máme splněno! Jedenáct z desíti dojelo tam, kam chtěly nebo chtěla, koťátka, či kde je chtěli, žeano, borci.

Pravda, s Otázkou číslo 2 si nadále nevím rady. Ovšem nevadí mi to zdaleka tolik, jako předtím. „Jednička“ vypadala přece na první pohled daleko důležitěji, podstatněji a zásadněji... Pociťuji příliv neuvěřitelné euforie… líbezné, přitom jaksi hebké až sametové. Jako kočičí kožíšek. Vrnící a předoucí živý tvor, die Katze.

Cosi mne nutí otevřít okno a zhluboka se nadechnout. Jsem na opožděné dovolené v krásné české přírodě... Broumovsko, které údajně místní Němci kdysi něžně oslovovali „das Braunaer Ländchen“, „broumovská zemička“. Přijel jsem vlakem z brněnského Hlavního nádraží v dosavadní poloze podél ulice Nádražní. Je pořád nadmíru teplo, Merkelová a jiní ilumináti zmanipulovali počasí, takže se klima proměnilo. Chtějí poškodit hodného Vladimíra Vladimíroviče v tej naší Moskvičce a připravit ho (a ruský lid, bratry naše, tankisty) umělými nízkými cenami o zasloužilé ropné výdělky ze světového trhu. Pussy pussy Miloši, ba i ty, Václave K., Chavése a Madura ve Venezuele už bezmála položili, nynčko je třeba vašich rad na Rhodu.

Nacházím se v penzionu stojícím na okraji lesa, těsně pod masivem malebných, nenapodobitelných Broumovských skal. Euforizující chemické sloučeniny rozprašované mezinárodním letectvem vstupují do mých plic. Lepší trip neexistuje! Broumovsko se právě ocitá pod masivním útokem chemtrails, nebe je plné čar, nad krajinou stojí barevné ticho, probuzen k ránu nemohu se vynadívat na krásu svítání. Eh, emoce! Hlavně nesklouznout zpátky do té nízké racionality! Dokonce ptáci i všeliká domácí zvířectva tichnou, otráveni příliš velkými dávkami euforizujících aerosolů, slépka nevydrží zdaleka takovó radost co já, oprávněný volič brněnského nádražního referenda. Enem aby naše radnice neselhala, jen aby se nějak nevymluvila ze své nedělitelné pravomoci a zároveň povinnosti podniknout bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti s cílem prosadit, aby se nejlepší řešení modernizace stanice určilo prostřednictvím soustavy otevřených návrhových soutěží…

Proč, proč asi tolik čar na obloze právě jen zde, nad Broumovem? Proč tak masivní chemický útok akorát tu? Warum, doch warum? – Ano, Merkelová! Totiž – jak ji od nedávna zásadně píší v Respektu, senzačním čtivu všech intelektuálů světa – „Merkel“. Angela Merkel možná už také vstala, detektorem si změřila kontaminaci, poté opatrně sejmula plynovou masku a odkráčela páchat své každodenní zlo.

A já přec jen – po vzoru Lemova Ijona Tichého z povídky Futurologický kongres – prolamuji víko chemického ovlivnění, sám sobě činím bolest, abych přehlušil účinky vdechované euforizující směsi… Merkel. Ano, Anděl Merkel. Obvyklé příjmení meziválečného Broumovska. Je to invaze! Mou myslí projede blesk náhle uchopené pravdy: „Invaze sudetských koček!“ Ty mrchy neovládají přechylování jmen do ženského rodu! Ovládly Respekt a pokračují dále, šíří se Prahou pod záminkou nutného boje proti škodlivým hlodavcům. Stateční a zásadoví novináři tiskového impéria Andreje Babiše odolávají, bojují v kryptě do poslední kulky, kterou si ovšem nechávají pro sebe, řádně zdaněnou a evidovanou přes EET. Nakonec též podléhají. Hrdinové. Jejich rodiny budou do své brzké smrti smrťoucí dostávat zlevněné uzenářské výrobky z holdingu, čest jejich památce.

Vykláním se z okna, narůžovělá zář slunce přicházejícího nad horskými vrcholky jasní a každou minutou sílí. Zbytečky mlžných chemtrails se válí po kotlině, mezi lesíky a rozptýlenými usedlostmi. V takovém opuštěném, zapomenutém kraji by přece místní obyvatelé ani chalupáři nikdy nevěnovali tolik energie udržování a zvelebování starých, půvabných venkovských domů, nebýt cílené chemické euforizace. Veď všetci tuná len kradnú! Je to všetko iba pre ich dobro, kokotov českých.

Invaze, je to invaze! Na nebi kreslí eroplány desítky kondenzačních – eh, totiž chemických – čar. Mám v chytrém mobilu aplikaci, která při namíření na letadlo ohlásí, o jakou linku a který let se jedná. Do pussy! I můj Android zmanipulovali – píšou Stockholm-Káhira, ale žádnou pravdu, že nás Obama právě zuřivě práškuje v nejslabším bodě naší malé republičky. Ach, Broumovská zemičko, ty ubohá.

Babička ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.“ Zamyslila se, Barunka ale vytrhla ji otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibyla na tom mramorovém koni, viďte?“ - „Povídá se, že u Varty na jednom vrchu. Sedí prý na mramorovém koni, sama též z mramoru vytesaná, a drží ruku zdviženou k nebesům. Až se prý celá do země propadne, že nebude vidět ani konce prstů, pak se proroctví její vyplní. Můj otec říkával, že ji viděl, a to že byl již kůň po prsa v zemi.“ - „A kdo byla ta Sibyla?“ ptala se Adélka. - „Sibyla byla moudrá žena, která uměla předpovídat budoucnost.“ - „A co předpověděla?" ptali se chlapci. - „Nejednou jsem vám to již povídala,“ řekla babička. - „My to už zapomněli.“ - „To si ale máte pamatovat." - „Já si, babičko, mnoho z toho pamatovala,“ pravila Barunka, která babičku velmi pozorně poslouchávala; „viďte, Sibyla prorokovala, že přijde na českou zem mnoho bídy, že budou vojny, hlad, mor; nejhůř ale že bude tenkráte, až nebude otec synu, syn otci, bratr bratru rozumět, až nebude platit slovo ani slib, pak že bude nejhůř, pak prý česká země má být na koňských kopytech roznesena.“ - „Dobře jsi to pamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to kdy bylo,“ vzdychla babička.

Pokud ovšem za všechno špatné nemůže ten Kalousek. To by bylo ještě pravděpodobnější, tak asi na 15 až 17 procent...

Na závěr poznámka: Tento text byl napsán pod vlivem chemtrails, Božen Němec, mňau, Jakub Patočk, Miloš Zeman s Vaklaf Klaus, Andrej B. Babiš, Respektu a Anděly Merkel, moudré to ženy. Jakož i Ronalda Reagana a Šimona Perese, mužů, kteří se vždycky dokázali rozhodnout a nést za to potom odpovědnost.

A ještě jedna poznámka: Dochovala se fotografie, na níž R. Reagan a první dáma Nancy chovají v náručí kočky!