Jan Opravil: Nenápadný zachránce (1. část)

Nejblíž za celou svou historii se lidstvo přiblížilo válečnému sebezničení v sobotu 27. října roku 1962. Tento fakt není neznámý, stejně jako je docela slušně probádána a zveřejněna celá historie tehdejší tak zvané Kubánské krize. Thompsonova role v ní však stále čeká na patřičné ocenění. Veterán americké diplomacie totiž zřejmě skutečně zabránil třetí světové válce, atomové katastrofě, s jejímiž důsledky – tedy pokud by ji vůbec někdo z nás lidí přežil – bychom se pravděpodobně potýkali dodneška, každý den a v jakémkoli aspektu své existence. Přesněji řečeno, většinou asi spíš ne; nejspíš bychom se nikdy nenarodili. A pokud ano, pak jako těžce postižené oběti záření.

Vlastně se to pořád může stát. Rusové drží zásobu kolem 7,5 tisíce náloží, o něco menší množství spravují Američané. Britský Independent odhaduje na základě údajů SIPRI celkový počet bojových nukleárních systémů v celém světě ke květnu roku 2016 na 15 850 kusů (Rusko 7 500, USA 7 200, Francie 300, Čína 250, Velká Británie 215, Pakistán cca 100, asi stejně jako Indie, no a k tomu ještě neověřitelných 80 bomb v Izraeli, plus něco málo Severní Korea). – Náš pocit relativního jaderného bezpečí po skončení studené války je zcela iluzorní. Může to začít v podstatě kdykoli. Navíc množství atomových zbraní v posledních letech opět stoupá, Rusové byli na svém minimu 4 500 hlavic údajně v roce 2012/2013, kdy se shora blížili číslu, odpovídajícímu jejich historickému arzenálu tak asi z roku 1963. USA měly údajně ve stejném období 4 650 jaderných zbraní, čili stejný počet jako kdysi koncem 50. let 20. století. Pokud ta čísla odpovídají realitě, znamenalo by to, v tichosti a nenápadně, dosti velký nárůst u obou bývalých supervelmocí za poslední 2 až 3 léta. Atomovou bombu navíc nevyrobíte jen tak, ze dne na den, materiál musel být produkován po celou řadu měsíců předem.

Pravda, oproti bývalým kvantitám to jakoby pořád nic není. Maximální číslo v USA bylo dosaženo za doby prezidentství Lyndona Johnsona roku 1967 – 31 255 kusů. Sovětský svaz všechno hnal ještě mnohem dál, takže během krátké éry Konstantina Černěnka (1986) se SSSR dopracoval k zásobám ne méně než 40 159. Sčítat je to zbytečné, řekněme, že na vrcholu studené války v polovině osmdesátých let by globální válka přinesla použití až 65 tisíc štěpných a hlavně fúzních (vodíkových) bomb různé – ovšem v každém případě sumárně opravdu pořádné – síly. Což by pravděpodobně neměla nárok přežít ani ona slavná, zázračně odolná „černobylská zvířátka“. Natož lidé.

Masivní použití rozsáhlého arzenálu by přineslo hroznou explozivní destrukci, doprovázenou pak intenzivními požáry, živenými meteorologickými jevy, způsobenými výraznými lokálními teplotními rozdíly. Říká se jim výstižně „jaderná tornáda“. Oheň podpořený silným přísunem kyslíku z atmosféry by zřejmě spálil cokoli z toho, čemu jsme si zvykli říkat naše příroda a technická civilizace. Budovy, zvířata, rostliny, lidi, infrastrukturu... Země by pravděpodobně začala znovu, s nějakým úplně novým projektem života v několikametrové vrstvě všudypřítomného a silně radioaktivního popela.

Nejzamořenější teritorium po černobylské havárii (s úrovní plošné aktivity přes 1,5 MBq/m2) má rozlohu zhruba 3 100 km2. Zastavěná plocha světových souší zahrnuje údajně nějakých 5 miliónů km2. Opravdu by tedy stačilo jen řádově pár tisícovek větších atomových výbuchů, aby byla lidská civilizace – a snad i biologická existence člověka na této planetě – podstatným způsobem ohrožena, zredukována, možná dokonce ukončena a vyloučena. Jistě, lze namítnout, že exploze reaktoru působí mnohem větší únik radioaktivních látek než výbuch bomby. Ano, ale v jaderné válce ke spadu přistupují ještě výrazné destruktivní účinky tlakových vln, výše popsaná tornáda, požáry, konec konců také tzv. „jaderná zima“, několikaleté ochlazení kvůli rozptýleným prachovým částicím v atmosféře. A tak dále. Nukleární válku neukecáte, i když se o to na různých webech někteří bláhovci pokoušejí. Byl by to konec.

Takže – počet bomb znovu roste. Obě bývalé dominantní velmoci se navzájem sledují, reagují na sebe a snaží se rozhodně neztrácet krok s druhou stranou. Což je nakonec vidět na zhruba vyrovnaných počtech dostupných prostředků. Jednají, řekněme, logicky, navzdory Obamově vizi bezjaderného světa (ovšem americký prezident, jak je u něj žel obvyklé, k naplnění svých představ neudělal o mnoho více, než že při různých příležitostech pronesl několik velmi hezkých a mediálně vychytaných projevů).

Racionalita, sled zcela logických až automatických kroků, však před lety málem vedla ke zničující poslední válce lidstva na planetě Zemi. Zavedeným zvykem je připisovat veškerou vinu za Kubánskou raketovou krizi Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi. Není to zcela správné. Nesprávností se ovšem kolem tohoto muže vyskytuje odjakživa řada. Začínají už výslovností jeho příjmení ve znění „Chruščev“, snad ovlivněném bizarním přepisem do angličtiny jazykolamem „Khrushchev“ (ruské přízvučné „e“ se ale správně vyslovuje jako „jo“ a uvnitř slov z toho často zbude pouhé „o“).

Chruščov spolu s Michailem Gorbačovem zasluhují před tváří dějin nesporně ocenění, že díky nim povstala za celou historii „Říše zla“ dvě vůbec nejliberálnější období, etapy relativně příznivého života pro prosté obyvatele jinak skrznaskrz totalitního státu a též jeho přidružené koloniální říše (počítaje v to samozřejmě rovněž Československo). Soudruh Nikita se v pozdějších životních etapách nejevil jakožto komunistický fanatik, kráčející v typickém duchu své ideologie kamsi k mlhavé budoucnosti přes hory mrtvol. Jenže to už se nikdo neptal, co dělal v mládí. Ambiciózní Rus z Kurské gubernie se v průběhu let vypracoval do pozice faktického vládce sovětské Ukrajiny, státu násilně (údajně ale „dobrovolně“) včleněného do Svazu sovětských socialistických republik. Dodneška je nejen u nás téměř neznámým faktem, že Ukrajina nejen je, nýbrž stále byla samostatným, dokonce zakládajícím členem OSN. Touto fintou spolu s Běloruskem poskytovala Rusku (SSSR) vždy rovnou 3 mandáty pro každé hlasování.

Opatrnost v Chruščovových charakteristikách je opravdu na místě, nelehce se cokoli pozitivního píše o muži, jenž po léta náležel k nejužšímu mocenskému kruhu krvavého diktátora Džugašviliho. Sovětská vláda přinesla Ukrajině milióny zemřelých, popravených, deportovaných a internovaných občanů za organizovaných hladomorů, v důsledku fanatického bolševického násilí, i během zoufalých povstání. Utrpení – a ovšem tomu odpovídající nenávist – se nedá popsat: Během druhé světové války se Nikita Sergejevič pohyboval po „osvobozeném ukrajinském území“ výhradně ve speciálním vlaku, který v žádném ukrajinském městě nestál víc než několik vymezených hodin, načež nekompromisně odjížděl do bezpečnější volné krajiny, aby v obklopení silnou vojenskou ochranou přestál noc. Fakt, že jsme u nás vnímali „sověty“ coby politický monolit, byl obrovským úspěchem propagandy. Ukrajinci měli k Rusům ostražitý vztah odjakživa, ostatně již národní básník Ševčenko varoval místní dívky, aby si nebraly „Moskaly, ty lidi cizí“. Boj za samostatnost a svobodu pokračoval partyzánskou formou ještě daleko do padesátých až šedesátých let 20. věku. Čechoslováci, když se dostali na ojedinělou návštěvu Sovětského svazu, přijížděli – mimo jiné – s údivem, pročpak že je ve „velké zemi“ kdejaký železniční most střežen trvalou vojenskou hlídkou. Inu musel být, protože se zde vyskytovali partyzáni, kterým se říkalo tu „benderovci“, tam „basmači“, onde „lesní bratři“, a tak všelijak podobně.

Historická legenda říká, že Chruščov osobně přiřkl poválečné Ukrajinské SSR poloostrov Krym, což pochopitelně není a nemůže být pravda, neboť se jednalo o rok 1954, období, v němž po Stalinově smrti panovalo tzv. „kolektivní vedení“. Možná se však zakládá na pravdě spekulace, podle níž mělo úrodné – a ovšem po deportaci Tatarů zcela vyprázdněné – území uklidnit Ukrajince, aby se věnovali „pozitivním“ kolonizačním aktivitám namísto protisovětského odporu. Mimochodem, nové začlenění Krymu projednaly příslušné zastupitelské sbory a byly provedeny ústavní změny, a to v rámci sovětské reality nadmíru precizním právním postupem. Ruská agrese roku 2014 tak opravdu a nepochybně byla útočnou válkou – čili válečným zločinem ve smyslu mezinárodního práva; Putin patří do Haagu.
Zato Nikita Sergejevič se aspoň část svých smrtelných hříchů rozhodl odčinit. Jeho slavný projev na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu o tom svědčí. Tížilo ho svědomí. Věděl, že má-li zbylé přeživší dostat z tehdy stále existujícího soukolí otrokářského systému, stvořeného stalinismem, je třeba silného úderu, řekněme politické „bomby“, náhlé změny směru, či jak komunisté říkají „nové linie“. Stanovil ji. Umožnil Alexandru Solženicynovi oficiálně vydat text Jeden den Ivana Děnisoviče coby signál ke změnám, liberalizaci, rehabilitacím, otevření šancí k návratu do jakž takž přijatelných životních podmínek. Což se týkalo doslova miliónů lidí, přímo a nepřímo postižených během minulých desetiletí teroru. Pochopitelně, důsledky „oblevy“ se ukázaly z hlediska komunistického mocenského monopolu býti až příliš brizantními. Vzbouřili se Poláci, a pak především Maďaři.

Bolševické řešení vzpoury je jediné – teror. Odjakživa platí maxima každého komunisty: „Získat a udržet moc!“ Bývá ovšem rozdíl, jestli se má jednat o násilí odstupňované a cílené, anebo o plánovitý celospolečenský ideologicky poháněný holocaust! Pragmaticky řečeno: Že si někdo chce udržet vládu v dané zemi a mít se z toho dobře, je sice neetické, avšak aspoň srozumitelné, jaksi utilitárně logické. Rodiny popravených a na Sibiř deportovaných Maďarů by asi protestovaly, ale je nutno uznat, že pod vedením Nikity Chruščova útlak nenabýval masového charakteru jako za bývalého „voždě“. Říše zla samozřejmě nikdy nemůže popřít svou podstatu, kterou bývá zotročování lidí v té či oné formě a míře, znesvobození společnosti, monopolizace mocenských nástrojů s ideologickou regulací informačních toků. Komunismus není politika, nýbrž bojový systém. Odchýlíš se – a můžeš být zničen. Komunismus dělají komunisté a ti si vychovávají další komunisty tak, aby nad ničím příliš ideologicky či filosoficky nehloubali ani nepodléhali žádným pochybnostem. Chruščov jakési pochybnosti projevil. Troufnul si. Navzdory riziku, které bylo i pro něj veliké. Michail Gorbačov pak tento lidský čin po letech opakoval.

Sovětské vedení spontánní revolty šestapadesátého i dalších let potlačovalo. Rutinní praxe, které Západ nakonec uvyknul; měla totiž určitou srozumitelnou logiku. Americký prezident Dwight David „Ike“ Eisenhower byl generálským veteránem 2. světové války. Žádné další válečné umírání už vidět nechtěl. Přál si dohody, mírovou politiku, uvolnění, ale byl ostražitý. Postavil dálniční síť přes celé území USA pro snadnější cestování, obchod a zábavu, zároveň jako pojistku pro případ bezpečnostní krize, během níž je potřebné rychle evakuovat obyvatelstvo měst. Eisenhhower navrhoval oboustranné jaderné odzbrojení – a mínil je zřejmě vážně a upřímně – jenže během jeho vlády zásoby nukleárních hlavic v amerických skladech narostly z přibližně jednoho tisíce na tisíců dvacet dva! Podařilo se mu dotáhnout příměří v Koreji, zajistit bezpečnost Tchaj-wanu tváří v tvář nebezpečné komunistické kontinentální Číně, dosadit přátelský režim v Íránu (plus podržet méně přátelský v Egyptě). Prorocky zamítl angažmá USA ve francouzsko-vietnamské válce, kde tušil „strategickou temnou jámu“. Pokusil se o vyváženou blízkovýchodní politiku. A vyrazil dokonce v roce 1959 do Španělska navázat vztahy s místním mimořádně kontroverzním diktátorem Franciscem Francem.

Klíčovou návštěvou devětapadesátého roku se ovšem stala senzační čtrnáctidenní cesta nejvyššího sovětského představitele – byl zde prezentován jako „předseda Rady ministrů SSSR“ a nikoli coby šéf sovětské komunistické strany – Nikity Sergejeviče Chruščova do a po Americe. Eisenhowerovi poradci zřejmě chtěli ruského představitele trošku oslnit a neméně zastrašit očividnou prosperitou a pokročilostí USA, ale výsledný mediální efekt vyzněl spíš ve prospěch lidově vystupujícího Nikity. Nedojednalo se nic podstatného, oba vůdcové „se dohodli, že se dohodnou“. Ve Spojených státech ovšem již nastávaly volby nového prezidenta, kandidoval generálův viceprezident Richard Nixon proti Johnu Fitzgeraldu Kennedymu. – Vyhraje jenom o pár hlasů JFK, příslušník kompaktní patricijské rodiny irského původu s kontakty v politice, obchodě, diplomacii i organizovaném zločinu. Historik a spisovatel Paul Johnson jeho vítězství nepřestane ani po letech zpochybňovat.

Nový prezident se stal nesmírně populárním. Spisovatel a životopisec Evan Thomas vše později vyjádří větou: „Žádná rodina nebyla úspěšnější ve vytváření své vlastní mytologie, než Kennedyové.“ Nikdo nepřipomene, že zakladatel klanu Joseph Kennedy patřil před válkou k velkým obdivovatelům Adolfa Hitlera. Dokonce údajně pozval své syny do Německa (a na pár dní též do právě obsazovaného československého pohraničí), aby se podívali na spořádaný a rázně jednající nacionálně-socialistický společenský systém v praxi! Kolektivní „zapomínání“ na jakékoli negativní aspekty bude patřit k nově zavedenému úzu, později, po atentátu, přetavenému na legendu. Novináři vědí, že je třeba filtrovat a „zpozitivňovat“ obraz mladého, přitažlivého, mediálně exploatovatelného státníka. Amerika se pak – prý – též bude cítit mladá, přitažlivá a schopná… Obraz vydržel dodneška. John Fitzgerald Kennedy získal status vzorového politika, sympaťáka a vizionáře.

Nadále je všechno logické: Kennedy postavil volební kampaň na zpochybňování Eisenhowerovy (republikánské) odhodlanosti zajistit Americe bezpečí. Bude se tedy zbrojit, pak teprv jednat. Obranný rozpočet prudce roste, rozbíhají se nové projekty. Chybí informace o ruské síle, pracuje proto fantazie. Ano, hodnocení komunistického režimu coby „vždy potenciálně velmi nebezpečného“ je jistě správné, ale jak a v jaké míře reagovat? Sovětská kosmonautika prokázala schopnosti, takže již existují nosiče, umožňující doručit jakoukoli termonukleární zbraň kamkoli na území USA či jiných západních zemí. Ale kolik těch raket vlastně mají?

Odcházející prezident Ike si musí ještě „vyjíst“ průšvih spojený se sestřelením špionážního letadla U2 nad územím SSSR (ještě k tomu na působivé „sovětské“ datum 1. máje 1960). Chruščov si situaci naopak vychutnává, docela logicky – a kdo by jednal jinak – uspořádá výstavu trosek, předvádí pilota Garyho Powerse jako medvěda, odvolá jednání v Paříži domluvené během loňského turné po Státech. SSSR má ve skutečnosti zatím mnohem méně nosných systémů i jaderných hlavic než protivník. Což se ale nikdo nesmí dozvědět. Také Rusové mají strach a ten zahánějí ostentativním předváděním stále větších a větších výbuchů, přesahujících veškerou vojenskou logiku: území přece nebombardujete, abyste tam kvůli zamoření nemohli vstoupit! Nejmocnější ruská vodíková exploze převýší nejsilnější americkou zhruba 4x, a to ještě při zkoušce Castle Bravo došlo ke konstrukčnímu omylu, navyšujícímu sílu amerického testu skoro na trojnásobek oproti plánu. Lišák Nikita cítí reakce veřejnosti a vyvolaný strach se mu líbí. Kdosi později řekne: „On měl tyhlety atomové hračky rád.“

Pokračování příště.