Jan Opravil: ODS, zastávka v sebevraždě. Část 1 - Prvotní hřích. | ParlamentniListy.cz

Když začala před časem vlastní politickou sebevraždu páchat Občanská demokratická strana, brali jsme to jako lokální folklór. V šílených Čechách je přece všechno možné. Politický subjekt, jevící se dosud jistou a bezpečnou volbou pro nesocialisticky orientovaného voliče, vyváděl podivné věci. Přitom pozice napravo od středu v české politice rozhodně hned po sametové revoluci mívala jak dostatek voličů, tak své zásadní a principiální příznivce.

Nedávný kongres ODS působil navenek, konečně zas, mohutně. Alespoň „obamovské“ ovládnutí sdělovacích kanálů a náprava mediálního obrazu se daří. Těžší, než si kdo kdy dokázal představit, bude však setřást se lepkavé pověsti asociálně-prospěchářské stranické mafie. Přece jen máme, my Češi masarykovci, stále v hlavách ozvěnu hlasů, podle nichž „společenská otázka je především otázkou mravní“. No a v téhle disciplíně, pravda, česká pravice mnohdy dvakrát neexcelovala.

Polibek smrti bývalého předsedy, prezidenta a zakladatele podařilo se tentokrát úspěšně odvrátit. Alespoň se do organizace vrací Václav Klaus junior, názorově svému otci mimořádně blízký (což, všechna čest, tátovu výchovnému snažení dává dobrou vizitku). Bude koukat a možná se časem pokusí ledacos ovlivnit. Snad i doma o lecčem co viděl a slyšel popovídá, o problémech podiskutuje.

Průběh politické sebevraždy je nyní, až na další, přibržděn, dokonce snad pozastaven. Suicidální tendence kdysi největší tuzemské pravicové síly však tkví hlouběji v jejím založení. Jisté problémy vložil totiž starší z Klausů do své strany už krátce po začátku její existence. Profesor Fiala, nynější předseda, vzdělaný politolog, měl by se nad tím zamýšlet kudy chodí. Což on asi, koneckonců, dělá. Také jistě ví, že: „Státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly,“ jak řekl kdo jiný, než zase TGM, a že to samé do značné míry platí i pro politické strany.

Paradoxy k českému veřejnému životu zřejmě tak nějak patří. Ostatně běžnému Čechovi nevadí nosit v hlavě nelogický guláš, takže jsme schopni dojímat se osudem statečných parašutistů či lidických dětí, ale na druhé straně, když na věc (ehm „na uprchlíky“) dojde, žvástáme tu jak Hitlerovi pohůnci. Prezident země, brutálně okupované v roce 1968 a emitující tehdy do světa statisíce běženců, zastrkuje hlavu do politické zadnice kremelského šéfa, jemuž ty „dávné osmašedesátnické příhody“ připadají úsměvně normální: „Silný drtí slabého, však může, generály jsme vyznamenali za perfektní akci, vot, charašo!“ A představte si, lejny pomazaný představitel poté NENÍ předmětem despektu svého hrdého lidu, jemuž roku 2009 Barack Obama coby nastupující prezident Spojených států vzdal poctu slovy: „…hlasy, jejichž ozvěnu je stále ještě slyšet v ulicích Prahy. To je odkaz roku 1968. To byly radostné zvuky sametové revoluce. To byli Češi, kteří pomohli porazit jaderné impérium, aniž vypálili jediný výstřel. Osud lidstva bude takový, jaký ho sami uděláme. Tady v Praze uctěme naši minulost tím, že sáhneme po lepší budoucnosti. Překonejme naše rozdíly, posilme naše naděje a přijměme naši odpovědnost za to, že zanecháme tento svět bohatší a pokojnější, než jaký jsme ho dostali. Společně to dokážeme. Děkuji vám. Děkuji, Praho.“

No, není zač. Miloši Zemanovi znovu stoupla popularita. Jeho voliči ho milují. A mnozí k tomu chtějí mít předsedou vlády jistého zahraničního oligarchu, import, imigranta, pro kterého je parlament zbytečná tlachárna. Prý ostatní politikové jen kradou a dokonce s tímhle úmyslem do svých funkcí od samého počátku kandidovali. A on nekrade ani nezneužívá získané informace či moc. Asi. Akorát se mu tady jaksi čím dál víc daří, hmm, hmm, zřejmě dobrej oddíl, STS Chvojkovice-Brod. Úspěšně před časem zprivatizoval pár důležitých podniků. Získal miliardy. Ale my, „chytří“ Češi, Hloupí Honzové, které nikdo nikdy neošidí, přece všichni víme, že „na privatizaci se nabalil hlavně Klaus a tihleti jeho všelijací přítelíčkové z ó-dé-es“… Jó, děkuju, Praho, tvoj Andrew… A voliči spořádaně vhodí hlasy…

Tož, kam že se poděly pravicové preference z časů, kdy v hlavním městě Praze „mohla úspěšně kandidovat i tenisová raketa Václava Klause“? A co ta naše matička, Občanská demokratická strana? Sám otec zakladatel se k vlastní partaji dnes příliš nehlásí, ani ona k němu. Což je zase docela absurdní a paradoxní, vždyť Klaus ODS založil a lze říci politicky zformoval. Co tu bylo špatně? Někde musely vzniknout závažné problémy. Jenže jaké a kde?

Tendence zbavit se „táty“ objevily se, pravda, dost záhy. Tak řečený „sarajevský atentát“ podzimu 1997 byl sice směšný svým provedením (počkat si, až šéf odjede, a potom za ním zamknout dveře, ha, ha), nicméně o čemsi svědčil. Blízcí spolupracovníci Václava Klause nepochybně již tehdy cítili, že se nemohou pohnout vpřed, pokud nejvyšší vedení nebude změněno. Třeba opravdu existovala šance k ustavení kolektivního předsednictva, tvořivějšího a snad flexibilnějšího vzhledem k budoucím společenským výzvám. Kdopak ví.

Všichni, kdo jsme zde žili před rokem 1990, bývali jsme ovlivněni všudypřítomnou komunistickou ideologií. Troufnul-li si kdo zapojit se do činnosti opozice, mohl se domnívat, že myslí a hovoří jakž takž volně, aspoň v okruhu přátel. Neuvědomovali jsme si ovšem, s jakou mírou efektivity nás režim dokázal izolovat od filosofických a ideových směrů, informací, od celé té živé a aktuální zkušenosti svobodného světa. Byli jsme tak jakýmisi marxisty-leninovci naruby (až snad na Bondyho, který byl „ruby“), a přitom jsme o tomto faktu neměli tušení.

Ať si kdo chce co chce říká, Václav Klaus zůstával způsobem svého uvažování rovněž jakýmsi anti-ale-marxistou. Metodologicky se neodpoutal od základní Marxovy poučky, podle níž všecičko v lidské společnosti podléhá diktátu určující „ekonomické základny“. Vše ostatní nechť jest chápáno jenom coby „společenská, resp. ideologická nadstavba“, jenom taková tlachárna. Dějinné zákonitosti – v marxismu zásadně podmíněné vztahem výrobních sil a prostředků – navzdory všelikému člověčímu rádoby filosofování prosadí se údajně tak jako tak. Samy, nutně, drtivě a nevyhnutelně. A v důsledku zasáhnou do všech složek společenského života…

Karel Marx i se svým přítelem, továrníkem Bedřichem Engelsem, z uvedené konstrukce vyvodili, že zákonitě dříve, anebo o něco později, zvítězí revoluční dělnická třída, protože je nejvíce propojená s nejsilnějším (a vlastně výhradním) hybatelem moderního světa, totiž s výrobními prostředky, anébrž se samou podstatou ekonomiky. A to bude pro společnost správné, dokonce aji z mravního hlediska, neboť jak už víme, morálka či etika jsou toliko součástí oné blbé a nedůležité nadstavby, jež bývá formována a předurčována výhradně tou naší hospodářskou základnou; a jsme zas tam, kde jsme byli. Ovšemže dělnická bagančata byla jednou provždy pevně zabetonována do ekonomické, materiální základny, und basta! To je onen slavný „historický materialismus“. Umm, kdo by to byl tušil, že se mi státnice z předmětu s oxymoronním titulem Vědecký komunismus budou ještě někdy hodit.

Protože jsme u nás v Československu dobře viděli, jak tohleto „zákonité vítězství“ s jeho následky a plody potom vypadá, mnozí jsme se stali odpůrci takovéto ideologie. Václav Klaus též. „Negovat“ ovšem může znamenat pouze „obrátit znaménka“, aniž by základní chybná konstrukce byla odstraněna anebo podstatněji revidována. Ergo: Ekonomika budiž nadále rozhodující, akorát vše, o čem komunisté říkali, že je to špatné (jako volná tvorba cen, svobodný trh, dostupnost deviz, soukromé podnikání a tak dále) a nazývali to různými škaredými tituly typu „vykořisťování člověka člověkem“, staniž se nám nadále zcela dobrým pod nyní tak lákavým sloganem „svobodný trh bez přívlastků“. Konec konců s pojmem tržní hospodářství spojovali jsme si, Čechové milí, přiznejme se, tehdy především plné regály v supermarketech kousek za našimi západními nebo jižními hranicemi. Takže jsme neměli problém jít jaksi s sebou, s Václavem a s ODS. That's all.

Zakladatel dodal však své politické straně ideový grunt pouze pro časy společenské a především hospodářské transformace. Důraz byl – žel – do té míry položen do ekonomiky, až na ostatní oblasti společenského života jaksi nezbýval ni čas ni pozornost. Ale proč se jim vůbec věnovat, když se přece poddají samy, napraví se v důsledku úspěšné ekonomické změny. Základna strhne s sebou nadstavbu!

Pomiňme tvrzení některých pamětníků, podle nichž Klaus sám nic nevymýšlel a jen bystře přebíral koncepce, připravené kýmsi z tehdy dosti širokého a tvůrčího okruhu spolupracovníků. Na takovém přístupu není u člověka žijícího na špičce dění, jehož kvalifikací je především rozhodovat a stanovovat směr, nic podivného. Předsedovi ODS bych takový přístup rozhodně nevytýkal. V jeho blízkosti pak skutečně vznikaly základní postupy, testované následně v praxi, byť s různým výsledkem, ale vlastně bez možnosti návratu a opakování či revize jednou nastoupeného směru.

Produktivní majetek – v absurdním pojetí československých komunistů prakticky stoprocentně vlastněný státem – měl se nyní dostávat do soukromých rukou. Pochopitelně, neočekávejte ode mě pochybnosti k privatizaci jako celku. Tak zvané „socialistické plánované hospodářství“ ukázalo svou neefektivitu tak zřetelně, že nemůže být řeči o možnostech jeho zachování. Drtivá většina podniků, snad kromě některých industriálních novostaveb na Slovensku, byla zastaralá až zchátralá. Fabriky stály na pozemcích promořených mazivy nebo jinými škodlivinami, průmysl byl strukturálně špatně zaměřen, léta se orientoval na těžké strojírenství a zbrojení anebo na nepříliš kvalitní a progresivní produkty určené pro nenáročná teritoria Sovětského svazu či podobných států.

Nelze pochybovat – jakkoli mezi dnešními Čechy patří k zavedenému folklóru tvrdit pravý opak – že Václav Klaus, jeho spolupracovníci a celá Občanská demokratická strana, zamýšleli společenskou transformaci původně „dobře“ ve smyslu dosažení společného či společenského dobra. Míněno je zde obecné „vyšší“ dobro, jak o něm uvažoval Platon na samém počátku historie evropského politického myšlení: „Dobré je, co obci (polis) prospěje a tím to prospěje všem.“ Prostředky a cesty však bývají různé. Masaryk vidí základ v mravnosti jedinců a jejich činů, Klaus preferuje úspěchy a výsledky hospodářské povahy. A ovšem, také je třeba spěchat, mnohé nesnese odkladu, přílišné ohledy, zpětné vazby nebo kontroly nás nepřijatelným způsobem zdrží!

„Ať komunisté vrátí, co ukradli,“ přeje si veřejnost. Startují majetkové restituce. Svou šanci však mají obdržet i jiní, přece jen od dob, kdy „dědové“ vedli své obchody a podniky, už vyrostla nejedna talentovaná generace! Připravena byla tak zvaná „malá privatizace“ – prodej obchodních a provozních jednotek v dražbách. Poprvé začínají někteří pociťovat morální rozpaky. Náprava křivd neprobíhá tak hladce, jak by měla. Justice je plná přátel starého režimu, takže vrácení majetků není vždy snadné ani v případech, kdy ledabylý „lidově-demokratický stát“ neprovedl zcizení administrativně důslednou formou. Restituenti podporují politickou pravici, ovšem necítí se být ze strany občanských demokratů dostatečně podporováni. „Malá privatizace“ zase dává šanci nejen novým podnikatelským idealistům, ale také různým „starým strukturám“. Velké peníze v časech totalitního systému mohl našetřit jedině ten, kdo kradl, nebo byl ochoten přisát se na režim. Různí soudruzi mají vztahy s jinými soudruhy.

Zůstává zachován takřečený „bankovní socialismus“, kdy finanční sektor je nadále vlastněn státem a bankéři projevují – pokud podlehnou korupci – až příliš velkou „úvěrovou odvahu“. Nemusí jít ani o vyložené podvody, můžete si vzít úvěr, ručit za něj zprivatizovanou nemovitostí, provozovnou, nebo třeba starým hradem s formálně obrovskou účetní hodnotou. Dluh nesplatíte a ruinu ať si banka zabaví. Odborní odhadci ani příliš neriskují, legislativa a poměry jim dávají širokou volnost.

Někteří lidé už tenkrát ODS nevěří, chyby a díry v pravidlech jsou prý záměrné, vědomé. Nádech falešnosti se kolem partaje – zatím nevýrazně ale přece jen – šíří. „Klaus je zloděj,“ budou později říkat mnozí. Jenže na „divoké“ době 90. let ve skutečnosti vydělali úplně jiní, než pan předseda. Kupříkladu STS Chvojkovice-Brod, jimž dodnes nikdo nic nevytýká, ač možná by nějaké to občasné připomenutí BYLO na místě!

Václav Klaus se tehdy ztotožňuje s pozicí ekonoma transformace, ideologa a propagátora, také ale odpůrce lecčeho, co podle jeho názoru není významné. Občanská společnost, iniciativa zdola, spolky, svazy, církve? Pah! Nedůležité. Všechno to jsou vlastně jacísi zahrádkáři. Decentralizace, samospráva, Evropa regionů? ODS bude léta brzdit vznik krajů, navzdory prostému faktu, že stát směřuje do EU se vším jejím důrazem na regionalitu… Právo, justice, veřejná kontrola? Jděte stranou!

Mnohé by se dalo chápat a omluvit dobou, nezkušeností, snahou o rychlá řešení a zkrácení času transformační hospodářské deprese. Jenže byly tu i zásadní prohřešky proti étosu a podstatě pravicové politiky: Majetek má být ctěn, krádež nesmí být tolerována, tedy i restituce představují zcela prioritní pravicový cíl a směr, který je nutné všemi dostupnými prostředky demokratického státu podpořit prostě z principu! Ať se komu třeba církevní restituce líbí nebo ne, jedná se o návrat zločinně a často násilně zcizených hodnot institucím, jež si přes pronásledování dokázaly uchovat právní kontinuitu. Tady není o čem diskutovat. „Být na politické pravici“ znamená tyto principy podporovat, v kontrastu se všemi těmi věčnými choutkami levice na přerozdělování, znárodňování a jiné ekonomické redistribuce.

Ano, lze chápat jakousi „klausovskou ekonomistickou víru“, podle které svobodný trh vyřeší a vytřídí slušné od špatných, amorální od dobrých a tak dále. Avšak ponechávání legislativních mezer dávalo výhodu chytrákům a korupčníkům. Chaosem v pravidlech trh nebyl podpořen, nýbrž naopak deformován! Do běžného užívání tehdy poprvé, s pejorativním významem, vstupují nehezká slova „ódeesácký“ nebo „klausovský“. Ti, kdo chtěli věřit pravici, se začínali cítit zrazeni: „Občanská demokratická strana a její předseda nejednají důsledně pravicově.“

„Prvotní hřích“, jakýsi počáteční prohřešek proti deklarovanému přísně pravicovému směřování ODS na čele s předsedou a zakladatelem Václavem Klausem, byl takto spáchán. A prvotní hřích, ten – jak katolíci vědí – působí stále a nelze se ho zbavit. Ale o tom zase v příštím pokračování.