Jan Opravil: ODS – zastávka v sebevraždě. Část 4. Vpřed a ven | ParlamentniListy.cz

Tak řečená migrační krize roku 2015 byla pro Českou republiku vlastně neexistujícím, virtuálním tématem. Běženci sem nejdou, nechtějí k nám, alespoň zatím o nás nestojí. Namísto logistických opatření a věcného, technicistního přístupu, jaký by byl na místě, bavíme se v Česku takzvanými „hodnotovými diskusemi“. Evropské hodnoty, prý. Dokonce: Křesťanské hodnoty! Totálně ateistický národ, který je ateistický rád a poslední roky se především staral, aby vůči církvím nebyla uplatněna velkorysost z hlediska nápravy majetkových křivd, hodlá mudrovat na téma křesťanství.

Také česká pravice – a ODS specificky – podléhá časovým trendům. Ještě, že aspoň nikdo nezvedl zvetšelý prapor bojovného husitství. Snad ten Landa mohl si vzít vycházku z Bohnic a něco k tomu dát dohromady. – Ono tedy, upřímně, toto by moc ani nešlo, hlavním obráncem Evropy proti osmanskému náporu byl přece císař Zikmund, ta liška podšitá…

Někteří členové Občanské demokratické strany projevují mediálně-panickou tvořivost: „Hodnoty, ideje, chceme-nechceme, nestrpíme, huš, zlý Brusele!“ Nahnědlá je teď ovšem celá česká společnost, Hitlerovi v pekle dávají vycházky, protože národ „smějících se bestií“ – alespoň někteří z nás – ho začíná vzpomínat. Hysterii ne zcela orientovaných či názorově zakotvených jednotlivců lze přetrpět pouze s jistými potížemi. Ztrácím přátele, protože blbé řeči typu „postřílet“ „naložit do lodí a utopit“ snášet nehodlám. Zejména ne od příslušníků národa, který jen ve 20. století vyslal do emigrace čtvrt miliónu Čechů a Slováků a ještě exportoval 2,5 miliónu Němců.

Demokratická politická strana (dokonce „občanská a demokratická“) s historií delší než celá ta naše První republika, by však měla mít v mnoha věcech zásadním způsobem jasno. Představte si, jak mnoho by se asi pravicový (tedy švehlovský) i středolevý – tj. benešovsko-masarykovský – segment politického spektra Republiky Československé snažil, aby se v podobné situaci, vnímané veřejností jakožto „krize“, vymezil, a klidem, státotvorností i racionalitou odlišil od zdivočelých, destruktivně hysterizujících extrémistů typu henleinovců či komunistů. V žádném případě by stranické pilíře státu ani nenapadlo se k těmto úchylným proudům a jejich představitelům příliš blížit; o „lísání se“, snad v nejasné touze po získání nějakých těch pár volebních lístků navíc, ani nemluvě!

Nahnědlé kecy jsou pro seriózní politickou sílu pokaždé silně nebezpečným toxickým činitelem: Ne ODS, nýbrž fašizující proudy české politiky získají další body, budou-li moci tvrdit, že „dokonce i ODS podporuje jejich požadavky“. Tolerance etablované strany bývá výhodou; efekt je podobný zisku Konvičkových extrémistů, když se na jejich pódium postavil prezident republiky, a to dokonce i tento.

Opakuji, imigrační krize tu zatím nenastala, přímo se tuzemska netýká, respektive týká toliko zprostředkovaně via systém eurounijní integrace, ale tam my solidaritu stejně odmítáme, takže… Ano, byli jsme žel v minulých měsících svědky katastrofálního selhání demokratických hromadných sdělovacích prostředků, včetně populární veřejnoprávní televize, financované koncesionářskými poplatky právě proto, aby se hysterizaci vážných témat mohla vyhýbat a nehonila sledovanost. Většina strachu ve společnosti padá na vrub zdivočelému „zpravodajství“. Strach je reálný a má reálné politické důsledky, samotná událost, jež by jej měla vyvolávat a ospravedlňovat, však stále fakticky neexistuje.

Ale co že má toto téma co dělat v seriálu o ODS? No, má. Ilustruje základní nikdy nepřekonané ideové nejasnosti v její fundamentální stranické ideologii. Chybí definovaná tabu, zásady, schopnost působit klidně, státotvorně a kompetentně namísto zmateného podléhání „hlasům doby“. Konstatovali jsme, že sociální základna Občanské demokratické strany se utvářela v souvislosti s transformačními a privatizačními procesy, obnovujícími u nás vrstvu podnikatelů a obchodníků. Jakési „hokynářství“ jako by zde bylo stále cítit, omlouvám se. Zájem je soustředěn na ekonomicko-administrativní problémy všedního dne, více reakcím na aktuální „průšvihy“ než dlouhodobým koncepcím. Preferována je státní uzavřenost, chránící prý před čímkoli a kýmkoli (samozřejmě jen pocitově a zdánlivě), chybí evropský a světový rozměr. „Češi rádi rozbíjejí, jsou nekonstruktivní,“ říkali o nás politici ve starém Rakousku. Omezený obzor musí být překročen. Nejen pro segment pravice, nýbrž v rámci moderní české politiky vůbec. Pokud ne, nevyhnutelná „sebevražda“ bude dále pokračovat.

Ještě jiná část stranické veřejnosti ODS inklinuje k již kritizovanému přemrštěnému liberalismu, což někdy vede k nesmyslné identifikaci strany s vysloveně asociálními tématy typu vnuceného kouření v restauračních zařízeních. Pasivně kouřit má pracující personál i všichni hosté, což má být údajně nesmírně důležitá pravicová a konzervativní hodnota! Takovéto absurdity vůbec nezasluhují komentář, ztotožňování „pravicovosti“ s destruktivním chováním diskvalifikuje pravici jako celek.

Co tedy dál? Kam má jít pravice a ODS zvlášť? Čím začít? Jak zastavit sebevraždu? Pocit štěstí ze znovu mírňounce narostlých preferencí, oslavený na kongresu strany v lednu 2016, může se snadno rozplynout. Změny musí být vážnější a hlubší, zásadní příznivci a voličská základna má znovu pocítit trvalou sounáležitost se svou politickou reprezentací. Strach z uprchlické vlny paradoxně zafungoval jako mobilizační faktor, který tvoří šanci obnovit politickou pozici a oslovit nové lidi. Příznivce však „berou“ fašisté, ne občanští demokraté. Antiislamismus je rizikové, potenciálně toxické téma. Spojují se s ním síly, používající a propagující prostředky, jež jsou každé „občanské a demokratické“ straně zásadně zakázané. Rozhodně v oné podobě, jakou u nás sledujeme: Výkřiky, strašení, hysterie, řeči o „hodnotách“ bez jakékoli konkretizace, výzvy k surovostem.

Na druhé straně u nás ale také znovu vidíme nenápadné omezování občanských svobod, restrikce, nepřiměřené shromažďování informací, neodůvodněné sledování jednotlivců, řadu kontrol. Opatření iniciovaná vládou, která si se stavem demokracie nedělá velké starosti. Demokratické svobody leckomu opět začínají překážet. Zdržují prý, brání efektivitě státu a bezpečí občanů.

Politika ODS naléhavě potřebuje zásadní otevření a možno říci „rozšíření pohledu“. Kultivaci témat, která unikala pozornosti, nebo byla dokonce odmítána až s výsměchem. Slabinou strany je odjakživa schopnost pohledu zvenčí, vlastně celá zahraniční politika. Ostatně zřejmě není náhodou, že post ministra zahraničních věcí byl v koaličních vládách po odchodu Josefa Zieleniece roku 1997 často přenecháván partnerům. Zahraniční politikou přitom není zahradilovské: „Jestli nebudete dělat, co se nám líbí, tak vám vystoupíme z EU a potom uvidíte!“

Už Bismarck říkal: „Kdo drží Čechy, ovládá celou Evropu.“ Uznávám, že výrok byl pronesen a zapsán v časech, kdy Země Koruny české, neboli samotné Království české a k němu Markrabství moravské a Rakouské Slezsko, přes všechno své relativní upozadění v Rakouské říši představovaly mnohem lákavější sousto než dnes. Také bývalo v oněch časech daleko více zvykem uvažovat vojensky, strategicky, zkrátka mocensky. Přesto však Železný Otto vyjádřil pravdu platnou i pro dnešek: Česko musí být buď zakotveno, reálně velmocensky garantováno, nebo se stává – prostě – kořistí. Něco takového jsme viděli v roce 1938, 1948, svým způsobem i 1968. Tedy vystoupit z Evropské unie ano, to snad možné je, podobně, jako jsme roku 1918 rezignovali na začlenění do Rakouska-Uherska. Ovšem skutečnou „zahraniční politikou“ se takový podnik stává teprve, když navrhovatel takového kroku ví a zajistí, jak budeme na mezinárodní scéně nadále reálně uznáváni, garantováni a hájeni. Jak přežijeme jako národ. První Československé republice se tento úkol (a to měla geniálního ministra zahraničí a prezidenta) nikdy dostatečně nepodařil, ač začátky ve Versailles byly slibné. Evropská unie, při vší své nedokonalosti, představuje globální velmocenský celek, který toho po nás chce daleko méně, než kdysi Vídeň, Berlín, Moskva… NATO a EU nejsou hračky ani řečnické figury, terče vtipkování či dovnitř mířící předvolební populistické rétoriky! Ledabylý přístup k národnímu osudu by byl avanturismem, vabankem s celým národem, neodpustitelným zločinem.

Potřebné otevření obzorů ODS směrem ven však vytvoří tlak na další názorové změny, někdy s až bolestně ideologickými důsledky. Česká republika je – marná sláva – stále ve světě vnímána především přes osobu Václava Havla. Občanská demokratická strana má se zesnulým prezidentem dlouhodobý problém, daný jednak názorovými rozdíly, jednak vztahem osobní rivality či vlastně přetahování se o „místo na slunci“ z Klausovy strany. Projevy předsednického ega ovšem měly být dávno zapomenuty. Uznat význam havlovského dědictví bude příznakem aspirace na státotvornou velikost prostě proto, že přes odkaz slavného disidenta-dramatika je ČR oceňována jako celek. A s takovými hřivnami si nelze jen tak zahrávat nebo je dokonce zakopávat. Vždyť i dříve citovaný Obama do Prahy zamířil – stejně jako všichni američtí prezidenti té doby – „because of Havel“. Jel sem ke Klausům, ale nejel sem kvůli prezidentu Klausovi.

Rehabilitovat na stranické půdě „havlismus“ a „humanrightismus“, může pro některé z členů být problém. Jenže nejde tu o Havla osobně, jedná se tady o celkové pojetí demokratických občanských práv a svobod, o étos intelektuálního odporu vůči útlaku, totalitě, kontrole života, deformaci svědomí. Jedná se o témata, která mohla po určitou dobu být v České republice ponechávána stranou jakožto politická samozřejmost. Jenže časy se mění a důraz na podstatu demokracie začíná být důležitý.

Jde zde i o potenciálně silné volební téma: Vláda chce kontrolovat občany, jejich ekonomické a životní aktivity, obchodní vztahy, bankovní konta, finance, výdělky, každou jednotlivou komerční aktivitu. Všude, na každou životní situaci, při níž dochází ke styku s úřady, jsou nyní nasazovány drastické lhůty, sankce, pokuty. – Opravdu to nikoho nezajímá a všichni znovu zvolí autory těchto restrikcí, kteří mají v průzkumech veřejného mínění prý pořád nejvyšší preference?

Uznání důležitosti jiných aktivit, než jsou činnosti svázané s ekonomikou a financemi, otevírá prostor k ocenění významu občanských iniciativ. Ty byly ODS tradičně komentovány s pohrdáním. Aktuální plíživé ohrožení základů demokratického státu, uskutečňované socialisticko-oligarchickou vládou po roce 2013, však zpochybňuje jistoty, považované dosud za dobře zabezpečené. Řada lidí začíná cítit, že svobody roku 1990 mohou být limitovány v zájmu ovládnutí společnosti populistickými silami. Cosi nového – a zjevně nebezpečného – vstupuje na pořad dne.

Neúcta k lidské svobodě, demokracii a toleranci jde shora, hlavně z Hradu, ale také ze Strakovy akademie. Zároveň však i zdola, kde se neprozíraví „normální slušní občané“ nechávají organizovat holohlaveckými bojůvkami bezelstně do pouličních průvodů, načež pochopitelně dojde i na plánované násilí, takže případné posílení možností a pravomocí pořádkových a bezpečnostních orgánů nebude se napříště zdát tak nepřijatelným jako se snad kdysi jevilo… To víte, mimořádná situace!

Pro stranu, pokud bude schopná vnitřní změny, bude daleko výhodnější definovat pevnou pozici v otázce lidských a občanských práv a zbavit se štítivosti k tomuto tématu, než pak jednotlivě napadat ataky ANO v koalici s ČSSD a KDU-ČSL na demokratické fundamenty, anebo muset jednotlivě řešit případné mediální excesy svých některých upovídaných členů, příliš málo si uvědomujících, že jsou „občanští“ a „demokraté“. Opět tu registrujeme velké a dosud nevyplněné pole k programové práci: ODS, demokracie a lidská práva.

Otevření občanských demokratů dalším tématům bude mít výrazné, a většinou naprosto pozitivní, důsledky. ODS bude moci překonat své jednostranně ekonomistické zaměření, které už stejně nikoho nezajímá. I ten nejobyčejnější zaměstnanec si během hospodářské krize minulých let uvědomil, jak konjunkturální stav ČR nezávisí na sebegeniálnější politice české vlády, ale – jen s malou nadsázkou – prostě na zdraví ekonomiky Spolkové republiky Německo.

Voličský pocit, že občanská demokracie disponuje ekonomickou kvalifikací, však musí zůstat zachován. Jen by se hospodářští experti strany měli věnovat konkrétním a srozumitelným tématům a měli by v nich být na špičce dění. Pokud vládní koalice v dubnu 2015 protlačila sněmovnou novelu energetického zákona, měla být opozice první, kdo důrazně upozorňoval na potenciální důsledky. Po téměř roce se z připraveného zdražování elektřiny minimálně těm, kdo s ní šetří, začíná stávat výbušné politické téma. ODS mlčela tehdy a je málo hlasitá i nyní. Jak ji tedy voliči mohou vnímat coby svého zastánce? – A nejen k tomu se zase vrátíme v dalších pokračováních tohoto seriálu.