Jan Opravil: Okurková sezóna a Erdogan

21.07.2016 15:56

Obvyklá letní zpravodajská „okurková sezóna“ letos nenastala. Pořád se něco děje. V Turecku, v Nice, Británii, také antidopingové úřady se konečně činí. Snad poprvé ve své historii ne naoko, ale doopravdy. Máme na krku olympiádu v Riu, jenže kdekdo se jí spíš bojí, než aby se těšil.

Jan Opravil: Okurková sezóna a Erdogan
Foto: tccb.gov.tr
Popisek: Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

Erdogana se pokusili sundat pučisté, ale nebylo jich dost a ještě se na místní poměry chovali přespříliš amatérsky. Turecký prezident rozhodně v jedné věci zasluhuje mezinárodní podporu: Sesazovat volené vedení státu převratem, organizovaným ozbrojenými složkami, prostě není správné. Důležitější však je, co teď bude následovat. Teror? Popravy? Posílení autoritativních metod? Islamokracie?

Eurokomisařka Mogheriniová adresovala šéfům Turecké republiky varování, že stát, používající trest smrti, nemůže počítat s členstvím v EU. Taková humánní starost o životy povstalců zdála by se sympatickou, kdyby ovšem Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, respektive místopředsedkyně Evropské komise (jak zní její plná titulatura), nebyla, ehm, ehm – „stará komunistka“, dříve mladá komunistka! A soudruhům přece nějaká ta šibenička nikdy nebývala proti mysli, jen byla-li aplikována správně dle třídního a stranického principu. Takže uvedený vzkaz Turkům vyznívá – zejména nám pamětníkům komunistických časů, kdy zítra znamenalo včera a Strana řídila vše – spíš jako partajnická výhrůžka: „Jestli nebudete dodržovat námi stanovenou politickou linii, běda vám!“ (Ano, slůvko „linie“, to je ten leninský grál, na jehož základě byly sráženy hlavy, lidé odváženi do gulagů a věznic, likvidovány jejich osudy, nemluvě o pracovních kariérách…)

Zákonitosti politiky navíc odjakživa zahrnují zásadu, že převrat může být buďto úspěšný, anebo je nelegitimní, a tedy relevantními mocnostmi odsouzeníhodný. Ovšem odsouzeníhodnost se rozpoznává až následně, neboť pokud se komplot zdaří, stará diplomatická tradice velí jen zvednout obočí, odeslat vstříc novému režimu pár výtek, vymezení, více či méně skrytých výhrůžek respektive limitů, jakousi politickou investici do budoucnosti… Načež nezbývá než de facto, a za čas také de jure, nové poměry prostě uznat. U nás v bývalé rakouské říši jsme tomuhle vždycky říkali „die Realpolitik“.

A jede se dál. Ministr zahraničních věcí některého státu zařadí si do programu krátkou zastávku na letišti hlavního města, aby se v rychlosti a téměř snad mimochodem setkal s vládnoucím plukovníkem, excelencí QYZ, předsedou „Rady národní spásy a obnovy“, et cetera. Násilné převraty páchají většinou ambiciózní plukovníci nebo generálové. Šéf diplomacie popíše pak svoje dojmy ze setkání s tím novým pošukem členům vlády, prezidentovi, případně monarchovi, nebo koho tam mají. Tajné služby přidají své informace a ministerstvo zahraničních věcí stanoví strategii vztahů na dané teritorium, pochopitelně s přihlédnutím k potenciálním benefitům, například z přírodního bohatství daného státu.

Vzbouřenců se tentokrát v Turecku našlo příliš málo. Byli špatně organizovaní, málo odhodlaní a zdálo se, že ani neovládali správnou „technologii“ převratu. Když bojujete proti silnému vládci, musíte jej zlikvidovat nebo dokonale izolovat (tj. zlikvidovat později, zrychleným procesem či spektakulárněji prostřednictvím nějakého „soudu národa“). Nedostává-li se k poražení výrazných symbolických figur, býváť nutno dostat do ulic opravdu hódně lidí, civilistů, prostě „lid“. Ovšem lid musí uvěřit, nechat se strhnout, což věru nebývá jednoduché!

Proč do celého komplotu turečtí plukovníci a generálové vůbec šli, zatím nevíme. Snad se jednalo opravdu o přívržence klerika Fethullaha Gülena, kdysi Erdoganova souputníka, snad dokonce přítele. Co se mezi kamarády vlastně stalo, po tom raději nepátrejme, zabředli bychom do složitostí. Faktem je, že Gülenova světová organizace Hizmet, řekněme jakási náboženská firma, zřejmě skutečně disponuje prostředky, možnostmi i dostatkem spolupracovníků, aby dokázala v rodné zemi svého guru uplatňovat reálný vliv. Zatýkání, probíhající hned po puči, konalo se evidentně na základě připravených seznamů, organizovaně a cíleně. Tedy pověsti, podle nichž si Erdogan pro letošní léto chystal čistku směrovanou na gülenovce v armádě, justici a státní správě, dokonce mezi učiteli (!), mohly by se snad zakládat na pravdě. Což by zároveň vyjasňovalo diletantsky vyhlížející průběh vzpoury; však na ni hoši neměli moc času, takže jednali v panice a urgentní tísni.

Turecký prezident nápadně změnil politický kurs

Prezident Turecké republiky během posledních týdnů nápadně měnil politický kurs. Obnovil po jistý čas výrazně narušené vztahy s Izraelem a dokonce s Ruskem. Možná chtěl mít zvenku klid před důležitou vnitřní akcí, kdo ví. Obě uvedené karty, izraelskou i ruskou, vnitropoliticky dosud využíval coby mobilizační politické trumfy vůči veřejnosti. A zdálo se, že docela fungují. Být nepřítelem Ruska jako agresivního činitele, ohrožujícího Osmany po řadu staletí, je v regionu zaručená trefa do černého. Negativní vývoj původně hluboké spolupráce se židovským státem bylo možné kapitalizovat zas jinak, zejména pokud je pravdivé tvrzení o Erdoganově snaze islamizovat resp. „odkemalizovat“ turecký stát. Což by po čase nutně znamenalo diplomaticky se přepnout na podporu radikálních Palestinců, a tedy proti Státu Izrael, se všemi dalekosáhlými konsekvencemi.

Každopádně jak Izrael, tak Rusko je dobře známo tím, že se snaží v pro sebe důležitých místech světa, jakož i v institucích, někdy prý na Hradech, získávat své sympatizanty, spolupracovníky, prostě agenty, a jejich prostřednictvím pak aktivně působit. Taková rezidentura zůstane jistě v klidu, pokud má z centrály pokyn držet se zpátky vzhledem k probíhající diplomatické ofenzivě pana prezidenta 2 (eto ich čelavjék), jevícího se panu prezidentovi 1 (eto naš rukavadítěl) jakožto sympaťák a chápavá bytost. A tak podobně, proč se v tom babrat, že.

Ostatně agenti teď mají plné ruce práce s ničením všelijakých stop po jakýchsi údajně prý neustále vyměňovaných krevních vzorcích, údajně prý také na poslední olympiádě, kde se údajně prý dokonce převlékali za různé řemeslníky a servisní pracovníky a vnikali kam neměli, aby antidopingová komise na nic nepřišla, ale ona stejně přišla, protože tentokrát všechny překvapila tím, že si nehraje na mrtvého brouka a slepého mládence, ale hledá, dokazuje, vyšetřuje. Uff.

S tím dopingem se, pravda, jedná o staré „dobré“ způsoby z totalitních časů, o kterých někteří lidé i z našeho bývalého socialistického Československa šuškají, mnozí něco tuší, i když celkem nikdo nic nezveřejňuje, aby ta naše Jarmila dál zůstala v těch historických tabulkách a tak dále a tak podobně. Což jsme si všechno mohli ušetřit, kdybychom z poznání, že Říše zla byla opravdu Říší zla ve všem všudy, v teorii i praxi, vyvodili nutnost uspořádat po roce 1990 mezinárodní vyšetřování; takový nový Norimberský tribunál mohl i všechny tyto zdánlivě okrajové, ale jistě hluboce amorální a přitom státem podporované praktiky, zveřejnit. Místo toho se je dnešní „soudruzi“ snaží napodobit a zase zopakovat. Nejde jim to zdaleka tak, jako kdysi. Holt, svět se přece jenom poněkud změnil k lepšímu.

Ale hupky zpátky od skokanských, běžeckých a všelijakých jiných „výkonů snů“ k politické realitě žhavého dneška. Univerzální nepřátelé Spojených států samozřejmě křičí, že puč určitě zorganizovala Amerika, protože ta vždycky dělá všechno špatně, je zlá, škaredá a tlustá, and so on. Jenomže pro USA daný vývoj, a to i v alternativě, kdy by vzbouřenci zvítězili, nemůže přinést nic pozitivního. Evidentně relaxovaný prezident Obama, který si užívá všech příjemností svých posledních měsíců v Bílém domě (a v záři mediálních reflektorů) sotva bude vědomě organizovat nějakou svou závěrečnou Zátoku sviní. Pokud pučisté opravdu byli inspirováni Fethullahem Gülenem, jde o americký průšvih z každé strany. Recep Erdogan nyní za sebe celkem logicky volá po guruově vydání. Amerika se k žádosti bude muset postavit, přičemž souhlas se zatčením a deportací člověka, v USA přebývajícího údajně jen proto, že je tu pro stárnoucího imáma k dispozici kvalitní zdravotní péče, byl by věcí nanejvýš prekérní.

Naopak možný úspěch vojenského převratu, odstraňujícího násilnými prostředky vedení Turecké republiky ustavené v legitimních volbách, jehož velitelé by se hlasitě přihlásili k vůdci v americkém exilu, znamenal by pro USA průšvih ještě větší. Protesty Ruska, Izraele a Evropanů, co že si to tihle Američané dovolují umožnit nějakému svému hostovi, chráněnci nebo dokonce agentovi, aby působil takovou paseku v brizantním, strategicky „horkém“ koutě světa, byly by značné, zároveň určitě také oprávněné. Z Turecka – přesněji ze základen na území tohoto důležitého člena NATO – jsou vedeny operace proti Daesh. Jejich ohrožení by bylo trestuhodnou lehkomyslností. Což samozřejmě dobře ví i televizní bavič Barack.

Génius, po němž se pojmenovávají školy a letadlové lodě

Řešení tureckého letního rébusu je možná jednodušší, ale ve skutečnosti hrozivější, než se zdálo: Prezident Recep Tayyip Erdogan a jeho nejbližší spolupracovníci jsou přesvědčenými autoritáři, jejichž sebevědomí v posledních měsících prudce narostlo. Během řady jednání s představiteli Evropské unie o běžencích, stejně jako s reprezentací euroatlantické vojenské diplomacie ohledně strategie vůči Daesh, pochopili, že budou-li tvrdí a předvedou dostatečnou míru asertivity až drzosti, mohou u slabošských profesionálních politických kompromisníků ledasčeho zajímavého dosáhnout. A pěkně jim to stouplo do hlav! Jen se nějakou dobu udržet… to víte, Turecko… nejsou v okolí nějací nebezpeční spiklenci? Záměr s čistkami pak nešlo utajit a ohrožení důstojníci vyvolali puč. Dobře jim tak, sami si naběhli!

Možná tu zkrátka máme zase jednou cosi, co by se dalo nazvat, odpusťte mi ten historický exkurs, „Chruščov-efekt“. „Vožď“ tlačí na pilu, protože cítí, že jednak může, a za druhé, že z toho jistě bude mít profit, aniž by třeba předem tušil, jaký konkrétně. A kdo jednou zkusí, ten už jináč nechce. Takže Nikita Sergejevič to pak dotáhl na pokraj jaderné konfrontace, zatímco Recep Tayyip Erdogan může si začít myslet aspoň na pozici významného hybatele celoevropské, možná dokonce globální politiky! Pro našedlého, zakomplexovaného a původně bezvýznamného snaživce, přicházejícího z potenciálně nestabilní okrajové výspy starého kontinentu, či až Asie, byla by tohle pěkná kariéra! Nový Atatürk! Historická osobnost. Génius, po němž se pojmenovávají školy a letadlové lodě.

Vždyť rovněž N. S. Chruščov, První tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a Předseda Rady ministrů Svazu sovětských socialistických republik (jak zněla jeho plná titulatura) opakovaně musel zabojovat o moc, porážet a odstraňovat nepřátele. Nic nového pod sluncem. Školy se po něm sice nejmenují, lodě také ne, avšak své místo v dějinách a učebnicích má jisté… Chruščov. Erdogan. Z uvedené představy by nám, Evropanům, měl běžet mráz po zádech. Můžeme se zakrátko velmi reálně stát rukojmími silného, sebevědomého, takticky chytrého autoritáře. Ovládá nejsilnější armádu v Evropě, disponuje ideologií a tradicí, jež osmanská vojska v minulosti dovedla k Vídni a na Moravu. Ne nehovoříme o nějaké „horké válce“, spíše o „studeném“, ovšem pěkně citelném politickém vlivu. Vlivu, a také – ano – možném vydírání.

Každým dnem se Recep Tayyip E. učí další lekce světové politiky. Zvládnutí tak zvané „uprchlické krize“ ze které evropská hysterická média udělala obrovský balvan a vnitropolitické supertéma děsící všechny nás, přejezené Evropany, není prý možné bez Turecka. Tedy bez Erdogana. NATO nemůže existovat bez turecké armády, tedy bez Erdogana. Operace vůči Daesh, ISIS, ISIL, Islámskému státu či jak této chorobě chcete říkat, nejsou možné bez Turecka, a tedy bez Erdogana. Zvládnout terorismus, „islámský terorismus z Nice“ není přece možné bez Turků, ach, bez jejich prezidenta! Všichni umřeme, říkali nám včera v televizi!!! Ani politika vůči Rusku nebude možná bez Erdogana. Poté, co Obama zdevastoval vztahy s Izraelem a stáhl vojáky z Iráku, může pan Erdogan sehrávat nejvýraznější roli v celém komplexu blízkovýchodní politiky. Ten člověk ví, že nyní nastává jeho hvězdná hodina!

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Klára Dostálová byl položen dotaz

Kdo může za migrační pakt?

Tvrdíte, že když vás budeme volit, tak nás zbavíte migrantů. Jak? Jak chcete problém řešit, navíc když teď EP schválil migrační pakt? Taky tvrdíte, že jeho schválení byla zrada od této vlády, tak co pak změníte evropské volby? A jak to tedy je? Může za schválení paktu vláda nebo politici v Bruselu?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ivo Strejček: Absence historické paměti

15:22 Ivo Strejček: Absence historické paměti

Přestože oslavy konce II. světové války jsou již bezmála týden za námi, chci se k nim dnes ještě vrá…