Jan Opravil: Poctivé řemeslo, část 1.

Zůstávati tak zvaným homo sapiens, tvorem nemožně sebechvalným a egocentrickým už tím názvem, není v principu žádný med, natož pocta, hrdost či snad zásluha: Člověk – dozorce v koncentračním táboře a velitel pochodu smrti, kat v pankrácké sekyrárně, zuřivý člen fanatické pouliční skupinky, anebo jen úředníček, vystavující různé zákazy a pokyny k utlačování a šikanování odpůrců nějakého toho nejlepšího a vševědoucího režimu, strany, diktátora, vůdce.

Uvedené „řemeslné“ tituly – a mnohé další – opravdu nevyznívají dobře! Přesto tahle zaměstnání v průběhu 20. století, Pavlem Tigridem případně nazývaného „strašlivým“, pilně vykonávala řada lidí ochotných a dokonce iniciativních. Bývalý pražský kat Alois Weiss, působící ve městě nad Vltavou během nejvypjatějších časů Protektorátu, překvapil koncem 60. let československé úřady dopisem, jímž ze svého bydliště v západoněmeckém Straubingu žádal, aby mu byl vystaven zápočet za „dobu státní služby“, konanou v českém hlavním městě od roku 1943 do dubna 1945. Nemyslel to jistě špatně, prostě mu jen chyběla léta pro penzi! Již dříve ostatně (ex)mistr popravčí poskytl krátký rozhovor místnímu tisku, kde vyloučil jakékoli výčitky svědomí či pochybnosti: Jen plnil, nejprofesionálněji jak to šlo, požadavky nadřízených a zejména pochopitelně rozsudky pánů soudců.

Jeho katovští pomocníci – měli bychom možná v souladu s archaicko-tradiční terminologií hovořit o „spomocnících“ – Týfa a Nerad, Češi, dostali v rámci retribučního soudnictví tresty smrti. Ale jejich šéf jakýmkoli větším problémům uniknul. Podobně jako řada válečných zločinců německé národnosti, odsunem do Německa de facto amnestovaných, ani Alois Weiss se nemusel obhajovat nebo zásadněji zodpovídat. Byť, pravda, nějaká malá obava zde asi přece vyvstala, kat se z českého území raději sám preventivně vzdálil, načež přes sovětský zajatecký tábor tiše doputoval do bezpečí už na podzim 1945. Místní denacifikační komise v malém městečku si ho zařadila jako vysloužilého člena úředního aparátu z Protektorátu, takže po půlročním zadržení a uhrazení pokuty 200 marek byl zase volným člověkem.

Osobní historie pražského „úředníka“ je poměrně bohatá. Narodil se uvnitř menšiny takzvaných „Švábů“ na Vojvodině jako nemanželský synek. Potom se s mámou protloukali Bavorskem, s koncem Velké války se teenager přidal k nacionalistům a sloužil v ochrance-Saalschutzu na shromážděních SA a NSDAP. Násilí se mu líbilo. Zúčastnil se „pivnicového puče“ 8. listopadu 1923 v Mnichově, za což sice později dostal metály, ovšem jeho ekonomickou situaci to nezlepšilo, takže po čase „projevil svůj nevděk“ ošklivě vyčítavým dopisem Straně. Nastával však již rok 1939, takže i když Aloise vyhodili z NSDAP a strčili do vězení, štěstěna se k němu konečně obrátila vlídnou tváří; aspoň tedy z Weissova úhlu pohledu. Za dobré chování je propuštěn a navíc zaměstnán jako pomocný dozorce, mezi jehož povinnosti – bingo! – patřilo občas pomoci mistru katovi, jehož pracovní zatížení zrovínka v oné době vzrůstalo přímo raketově. A právě po takové práci „spomocníka“ unser lieber Alois toužil. Německý historik Klaus Hillenbrand ve své knize Berufswunsch Henker (volně: Chtěl bych pracovat v povolání kata) zaznamenává, kterak mnichovský popravčí dostal dokonce služební automobil, jen aby stačil obsluhovat množství „zakázek“ na širším území Říše. Obdržel i výjimku pro vyšší rychlost!

Do Prahy potom Alois Weiss nastupoval coby vycvičený profesionál, mladý mistr svého oboru. Býval hrdý na svou schopnost během jedné popravčí směny usmrtit větší počet odsouzených, tehdy převážně českých vlastenců, odbojářů. Provazem i gilotinou, ovšem přezvanou na germánsky znějící Fallbeil („padací sekera“), poté dokonce jen F-Gerät, utajený „nástroj F“. Pro ilustraci úrovně hnědého režimu (který má, žel, dokonce i u nás stále nikoli nepatrné množství příznivců) dodejme, že v kruzích německo-nacionalistické justice byla prý vedena „odborná“ debata, zda raději nezachovat pravověrně germánskou, „nordickému kulturnímu cítění více odpovídající“ usmrcovací metodu sekerou na špalku. Rakušan Adolf Hitler však v závěru roku 1937 diskuse ukončil, nemaje pochopení pro detaily tam, kde podle jeho názoru bylo především třeba maximální výkonnosti a kvantity.

A taky, že ano. Jen na Pankráci je za období Protektorátu Čechy a Morava evidováno 1075 osob popravených gilotinou, plus neurčený počet oběšených. Odsouzenci byli ovšem také „exportováni“ k exekucím v Berlíně, Drážďanech, Vratislavi, Vídni, do některých německých koncentračních táborů. Přirozeně, na našem území existovala řada dalších výkonných popravišť. Vraždit bylo možné prakticky kdekoli, nacionální socialismus si vložil mechanickou, neosobně pojatou smrt do svých ideologických základů jakožto cosi normálního, samozřejmého, snad dokonce nutného a nevyhnutelného, tak zvaně „společensky zdravého“. Jen pro srovnání: Během první RČS (republiky Československé) bylo na smrt odsouzeno 433 provinilců, exekuce byla však skutečně provedena pouze u cca dvaceti z nich. Masaryk význam této formy justice uznával, ale raději se bez ní obešel… A ještě: Zatímco západní Německo (SRN) trest smrti zrušilo roku 1949, na území Německé demokratické republiky (NDR) se popravovalo do r. 1981. V Drážďanech údajně několik let provozovali stejnou gilotinu, ovšemže hezky opravenou a promazanou, kterou pro stínání hlav používali nacisté. – Hmm, čili Alois Weiss usadil se tak nějak, z jeho perspektivy, v nesprávné části státu. Prý se zajímal o možnosti obnovení své katovské kariéry, dopisoval si s úřady. Kdo ví, čím se pak živil. Nu ano, přilepšení k penzi – však v Praze nebyl placen špatně, takže by se mu řádně zvedl průměr – mohlo se na stará kolena docela hodit. Ale smůla, pech. Potvrzení od Čechů nedostal. Jestlipak tu a tam vzpomínal na statečnost a hrdost, s jakou někteří z nich šli na smrt, bojovníci, vojáci, odvážné ženy, národní elita?

Ale proč se vracet zpět, když ani Češi nevzpomínají, raději sami sebe mnohdy popisují jako národ kolaborantů. Ne proto, že by na sebe byli přehnaně přísní nebo kritičtí. Jen si vytvářejí široký morální prostor pro svou „flexibilitu“, až zas jednou přijdou nějací další okupanti, dobyvatelé, bude se hodit; v Českých zemích obvyklý stav, pořád sem někdo vstupuje, vždycky se pak najde dost těch, v jejichž řeči se objeví slova jako „rozum“, „realismus“, „zachovejme klid abychom nedráždili“… je to taková národní strategie přežití, řešení pro nás, normální lidi, pomocníky. Nebo snad „spomocníky“?

Mistr Weiss se ovšem v Čechách setkával hlavně s elitou, jak už víme, měl ji takříkajíc v práci. Řeklo by se: „Pouštěl si ty skvělé osobnosti k tělu.“ Staré Rakousko by jej asi úředně vedlo jakožto osobu sníženou, jenže dvacátý věk se stal dobou netušených možností a širokých občanských práv. Katovská kategorie „sníženosti“, a všechna k ní příslušející omezení, byla zrušena. Stop diskriminaci, popravčím – či alespoň jeho spomocníkem – smí býti kdokoli z nás, dolních deseti miliónů!

Mezi roky 1938 a 1940 byla u nás až nepochopitelně rychle a účinně provedena totalitní změna. Z civilizace, v níž se lidé k sobě slušně chovají a kde se každodenní život, ale také běžná justiční praxe, řídí soustavou psaných nebo nepsaných pravidel rozumu, práva, svobody a tolerance, měli jsme zde najednou pravý opak. „Naši“ Němci, s nimiž zde české a zdaleka ne jen české obyvatelstvo bývalého mocnářství, a potom demokratické republiky Československé, docela normálně a v klidu žilo, stávali se dobrovolně, ba možno říci s nadšením, spomocníky vražedného, krutého nacionálního socialismu. Míru nebezpečí nechápali většinou dokonce ani židé, prioritně ohrožená skupina, natožpak Češi, uvyklí, že s místními „skopčáky“ nějak nakonec vyjdou. Společenské zlo se však vždy šíří rychle, jako požár.

Také v Brně, druhém největším městě bývalé republiky, se vrahové činili. Z praktických důvodů – a také symbolicky, aby snížili symboly českojazyčné vzdělanosti – si hlavní popraviště udělali z budov určených pro vysokoškolské studenty. Žádného konkrétního Aloise Weisse k ruce neměli, o likvidaci přibližně 800 lidí se v Kounicových kolejích staralo vícero spomocníků. Hezky se o zábavu podělili, při závěrečné likvidaci vybraných vězňů kulkou do týla na takzvaném „písečku“ se ani nedbalo na platný předpis, podle nějž právo střílet uvězněné měli pouze příslušníci SS a SD. Za války byl v areálu dopřán prostor svéráznému, asi germánskému duchu odpovídajícímu, divadlu pro širokou obec brněnských Němců (spíše Němek, muži odešli na frontu). Za tři říšské marky bylo možné zakoupit si vstupenku na popravu českých odbojářů. Dle dochovaných zpráv publikum fandilo katovi, spílalo odsouzencům...

Ještě 21. 4. 1945 Němci popravili 15 odsouzených, tentokrát na střelnici v Medlánkách. Oficiální datum osvobození Brna je 26. dubna 1945, takže k nesmyslnému vraždění došlo pouhých 5 dní před koncem války! Absurdní vlna prošla Protektorátem: 2. května 1945 je v Terezíně popraveno 52 osob; většina z nich si myslela, že budou propuštěni a ne, že jsou odváděni zemřít. Na pátého máje jednotka SS vypálila vesnici Javoříčko a zabila 38 mužů. Nazítří, 6. května 1945, bylo ve Velkém Meziříčí zavražděno 58 lidí na čele s Jindřichem Nováčkem, který při vědomí konce války (a tím i německé nadvlády) ustavil a vedl místní národní výbor. Sedmého května Němci o polednách zastřelili v Třešti 13 osob, označených Hertou Kašparovou. Ještě o ní uslyšíme. Další vraždění pokračovalo odpoledne, celkový počet obětí dosáhl 33. Skutečně, jednalo se o 7. 5. 1945, datum, kdy v remešském sídle štábu vrchního velitele armád západních spojenců generála Dwighta D. Eisenhowera ve 2:41 hodin ráno podepsal Alfred Jodl, náčelník operačního štábu vrchního velitelství Wehrmacht (OKW), kapitulaci. Přitom vydal rozkaz, že německé jednotky ukončí bojové operace ve 23:01 hod. středoevropského letního času dne 8. května, to znamená 9. května v 00:01 moskevského času.

Vracející se prezident Edvard Beneš byl o nepochopitelné brutalitě průběžně informován. Když potom 12. května dorazil autem do Brna, kde se v rozporu s původním plánem na základě doporučení svých spolupracovníků zdržel až do 16. 5. 1945, obdržel další informace o nacistických zvěrstvech; ostatně okolí Kounicových kolejí tvoří klidná vilová čtvrť, v níž všichni slýchávali hrozné popravčí výstřely. Prezident je nemocný muž, první mrtvici měl už v Londýně, brzy jej postihne další, jeho kdysi tak korektní a neemotivní povaha se začíná měnit. Jako mnozí stárnoucí lidé stává se méně tolerantním, na druhé straně je náchylný nechat se ovlivnit dokonce i těmi, kdo to s ním a s celým československým státem vůbec nemyslí dobře. V pochopitelné emoci dané chvíle pronáší slavný projev, ve kterém zmíní nutnost „vylikvidovat u nás německou otázku jednou provždy“. Edvard Beneš je mezinárodní diplomat úrovně, jíž se nikdy žádný další Čech ani nepřiblíží. Má proto jako vždy zcela přesné informace o tom, kterak hodlají vítězné velmoci zacházet s německým obyvatelstvem mimo území budoucího nového Německa. Všichni půjdou. Prezident s tím souhlasí. Brňané – a nejen oni – jsou nadšeni.

Mnozí obyvatelé německé národnosti tehdy tušili, co je čeká. Před koncem války (podle svědectví brněnského novináře Bedřicha Golombka) prý říkali: „Teď se nám Češi pomstí.“ – Věděli, že je za co. Také znali osud starobylého Královce, Königsbergu, města, odkud pocházeli nejlepší němečtí vědci a filosofové. Rudá armáda se postarala, aby místní obyvatelstvo budoucí sovětský Kaliningrad opustilo. Německé učence vystřídají ruští vojáci, námořníci, letci, o mnoho let později dokonce raketové oddíly. Herta Kašparová se snaží zmizet, ale je zadržena, Alois Weiss mizí. Mezi popravenými, které Kašparová označila lusknutím prsty a odsoudila tím na smrt, jsou i čtyři bratři. Josef Bílek – 29 let, Bohumír Bílek – 27 let, Stanislav Bílek – 25 let, Bedřich Bílek – 20 let. Všichni zastřeleni 7. května 1945 v Třešti, den před koncem 2. světové války. Řemeslníci v samých dobrých povoláních. Josef, malíř pokojů a natěrač, jakožto milovník aut se však později stal šoférem. Člen fotbalového oddílu, hasičského sboru a Sokola. Bohumír, stejně jako starší bratr, se narodil ještě v rakousko-uherském hlavním městě Vídni, vyučil se tu kovářem a podkovářem, četl, věnoval se hudbě, od 14 let hrál na křídlovku v kapele. Byl také členem Sokola a hasičského sboru. Stanislav přišel na svět v Třešti, po přestěhování rodiny na Vysočinu. Vyučil se krejčím, pracoval v místním konfekčním závodě. Stal se nejen obratným řemeslníkem, ale stejně jako jeho nejmladší bratr byl znám pro svou zálibu v malířství. Měl rád divadlo a knihy, byl členem pěveckého sboru. Nejmladší bratr Bedřich pracoval v konfekční firmě. Od dětství projevoval zájem o kreslení. Po celé měsíce ve volném čase překresloval obrázky z disneyovské pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků, které potom pro potěšení dětí předváděli s bratrem Stanislavem pomocí jakési improvizované „filmové“ promítačky zhotovené z papírové krabice. Tuhle zábavu si oblíbily rovněž jejich sestry, dvojčata Antonie a Milena, od dubna 1927 nejmladší členky rodiny… Kreslený „film“ se v rodině zachoval dodneška…

Slova jako okupace, totalita, režim, nacismus, válka, jsou neosobní. Použijte jich kolik chcete, ale stejně nezachytíte lidský rozměr, zbytečnost brzké smrti, zmařené talenty. Zato konfrontace s osudem skutečných lidí je něco úplně jiného. Pocítíte rozhořčení, vztek, chtěli byste všechno vlastně nějak… vylikvidovat, ano vylikvidovat, to je dostatečně ošklivé slovo, které by se tady dalo použít. Hodí se.

– A my budeme v tomto tématu pokračovat ještě druhým dílem. Pokračování příště.