Mnozí německojazyční Brňáci volili raději útěk do Říše. Za všechny pan Ferdinand Hrach, rakouský Němec původem z Vídně, dlouholetý profesor na Německé vysoké škole technické v Brně, architekt, autor tak významných staveb, jako je Zemský dům 2, impozantní citadela z roku 1907 na Žerotínově náměstí 3-5, anebo dnešní Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity Joštova 10, tehdy ovšem nová budova Německé techniky. A ještě jednou univerzita, tentokrát Lékařská fakulta na Komenského náměstí 2. Zde je Hrach autorem adaptace původní stavby Ignaze Latzela a projektu čtvrtého křídla areálu se samostatně stojícím Chemickým institutem směrovaným do dnešní Údolní ulice. Neméně povedená je pak na jiném prestižním místě se tyčící Hrachova Umělecká škola, dříve Vyšší obchodní škola (Höhere Handelsschule), Husova ulice číslo 10. No a ještě řada vil a jiných budov.
Hrachovská architektura je městotvorná, dominantní, kvalitní. Rovněž ovšem nacionalisticky ovlivněná, když na fasádu Zemského domu umisťuje maskarony jakýchsi – zřejmě germánských – bůžků nebo mytických postav, dnes už nikdo netuší jakých. Trošku partyzánština, neboť úřady tehdy velmi politicky samostatných zemských orgánů bývaly v zájmu klidu rakouského impéria povinny dodržovat národnostní neutralitu a sloužit potřebám všech zemských národů či kulturně-jazykových skupin. Na druhé straně do podmínek výběrových řízení a architektonických soutěží (Konkurrenzen) bylo tehdy zákonně povoleno dávat požadavky třeba na nacionální profil řešitele a tak podobně. Což se vy- a zne- užívalo, třeba pro stavbu Velkého divadla v Plzni česká radnice žádala, aby nebyly nabízeny návrhy příliš podobné „obvyklému vídeňskému stylu divadelních budov“, čímž vyřídila dominantního superdodavatele Fellner&Helmer a nechala si pěknou fellnerhelmerovskou budovu navrhnout od Čecha Antonína Balšánka, autora Obecního domu v Praze.
Ferdinand Hrach se stal v Brně docentem, profesorem, děkanem i rektorem, také zde získal titul doktora technických věd. Byl – a toto opravdu všechno stihnul – například: Členem Svobodné německé akademie urbanismu, prvním viceprezidentem Mährischer Gewerbeverein (Moravského průmyslového spolku), prezidentem Sdružení podnikatelů ve stavebnictví a prezidentem německého Spolku stavitelů na Moravě a ve Slezsku, mezi léty 1893 až 1918 konzervátorem Centrální komise pro zkoumání a uchování uměleckých a historických památek – tedy jakýmsi vrchním památkářem Moravy. Před tím vykonával funkci uměleckého znalce Výboru stavebních a urbanistických úprav při Městské radě a seděl v řadě urbanistických regulačních komisí. Ostře protestoval proti zboření Královské kaple na Dominikánském náměstí a podařilo se mu dosáhnout alespoň uchování jejích prvků pro příští – hypotetickou – znovuvýstavbu, jež se ovšem nekonala dodneška. Působil coby konzultant a znalec Zemského soudu a Zemské rady v Brně. Podílel se na založení brněnské odbočky Spolku úřednických čtvrtí; tak zvaná „německá úřednická čtvrť“ kolem ulice Údolní tím pádem rovněž nese jeho otisky, navrhoval zde některé vily.
Členství ve spolcích měl Herr Hrach rád, také je rád zakládal, třeba Německý spolek inženýrů, kde řídil i tiskový věstník. A rovněž – nezapomeňme – byl členem nacionálního „Bund deutscher Technik“, Moravského muzejního spolku, kurátorem a korespondentem Moravského zemského muzea v Brně, po r. 1923 máme doloženo jeho členství v kuratoriu Uměleckoprůmyslového muzea. Ještě se stihl oženit a mít dceru. Jenomže rokem 1939 se manželé Hrachovi přihlásili k říšskoněmecké příslušnosti. V té době byl F. Hrach navíc členem NSDAP, Svazu Němců východu (Bund Deutscher Osten), Německé kulturní jednoty (Deutscher Kulturverband). V místě brněnského bydliště (Obilní trh 10, kdyby vás to zajímalo) byl evidován ještě ve druhé půli roku 1944. Pak s rodinou mizí a po válce umírá v Rakousku.
Tak co s tímhle vším? Řemeslníci, spomocníci, architekti, budovatelé, bořitelé, nacisté, zločinci? Skvělá práce a na druhé straně násilí, totalita, temný sadismus? Češi, Němci, poctivé řemeslo stavitele, zachránce památek? A naopak „poctivé řemeslo“ katů? Není to celé šílené? – Ke dni 30. 5. 1945 začne vyhánění brněnských Němců do Rakouska. Dosti zmatená násilná akce. Byť z ní fantaskní, dodatečně fabrikovaná legendistika udělá bezmála ekvivalent nacistické systémové krutosti, a pak hodí veškerou odpovědnost na Edvarda Beneše, prezident po ničem takovém netoužil. Nechtěl střílení kolaborantů „revoluční mocí“, jak se to dělo v nejméně 6000 francouzských případů, nepřál si lynčování ve stylu Belgie, holení hlav ženám, jež udržovaly vztah s německými vojáky jako v Nizozemí. Již v Londýně podepsal výnos, na jehož základě byl zřízen jako první Mimořádný lidový soud v Brně. Následovat budou další. Holanďané zatkli kvůli kolaboraci 120 tisíc lidí, Dánové odsoudili 13 500 provinilců a 46 usmrtili. U nás bude popraveno celkem více než 700 lidí, kolaborantů a válečných zločinců. Kat Weiss ne, Herta Kašparová ano.
Kypí nechutné vášně, senzacechtivost. Veřejné pouliční věšení pražského nacisty Pfitznera sleduje možná 50, někdo říká že až 100 tisíc čumilů včetně dětí. Zábava pro dolních deset miliónů… V obci Čtyři Dvory u Českých Budějovic jsou 3. září 1945 veřejně popravováni dva kolaboranti a udavači, přičemž místní kronikář zaznamenává: „Občanstvo z města Budějovic v celých proudech spěchali… zanechali zaměstnání, dílny, mládež, ba i matky s dětskými kočárky přímo klusaly, aby se dostaly k větší blízkosti. Lidé válkou otupělí, bažící po pomstě, udělali si z toho smutného aktu spravedlnosti přímo biograf. Aby se této nemorálnosti učinilo přítrž, byly veřejné popravy zrušeny a následující prováděny na vězeňském dvoře v justičním paláci… jen na vstupenky. Ovšem na ty byly opět fronty. Tak válka zničila veškerý lidský cit, a co nejsmutnějšího, bylo více osob ženského pohlaví.“
Nechutné! Protestuje tisk, nesouhlasí prezident. Tohle se nesmí opakovat. Ale opakuje. Z exekuce Herty Kašparové 13. září 1946 na třešťské louce „Pod kaštany“ byly kýmsi vydány dokonce pohlednice s fotografií oběšenkyně! Kat odvedl čistou práci, nová síla ve starobylém řemesle. Pro Moravu pracuje Rudolf Pleskač. V Budějovicích se tuží Adolf Plachý, Praha zaměstnává svérázného Františka Nenáhla a Tomáše Stejskala… Na retribucích se podílelo snad 60 vykonavatelů. Pleskač bere dva tisíce korun za „úkon“, jeho spomocníci dostanou po sedmi stovkách nehodnotné poválečné měny. Inflace. Kati v rakouské monarchii bývali kdysi placeni královsky, stávali se snadno jakýmisi dobovými milionáři. Také ovšem mívali mnohem méně práce, pravda, kromě výjimečných situací.
V Brně sídlící mistr Josef Seyfried to svého času přehnal. Měl dům v místě zvaném „Na Puhlíku“, se zahradou. Spojené komunální závody katovna a rasovna. Henker Joseph zde pořádal showbusiness, veřejné popravy v přírodě s platícím publikem. Zase ty vstupenky! Po exekuci Josefa Čapka v lednu 1866 se odvážil drze napsat městské radě požadavek na uhrazení škod, způsobených rozdivočenými diváky na jeho soukromém majetku. To si dovolil hodně a veřejné akce mu od té doby byly zakázány. Tahle nechutná představení jsou také nadále považována za barbarské divadlo. Svět jde dál, jsme přece moderní a kulturní lidé. Navždy pryč se středověkem! Nikdo netuší, že „moderní“ dvacáté století bude érou takového společenského úpadku, že se spektakulární usmrcování „pro výstrahu“ znovu a v plné slávě vrátí. Co vrátí… zdokonalí a mnohonásobně zvýší!
Ministr spravedlnosti Prokop Drtina r. 1947 v jakémsi závěrečném zúčtování retribucí konstatoval: „Lidové soudy měly prošetřit 132 549 kauz, z toho 40 534 odložily pro nedostatek důkazů, 31 793 bylo přerušeno, protože obviněný zemřel nebo byl nezvěstný, 14 879 bylo zproštěno obžaloby, aby mohlo být odsunuto, 4592 případů bylo předáno běžným soudům a 2435 případů nebylo dokončeno kvůli časovým omezením. Retribuční soudy nakonec dokončily jen 38 316 případů… 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho 475 Němců a 234 Čechů. 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z toho 443 Němců a 293 Čechů. K dočasnému trestu bylo odsouzeno celkem 19 888 osob, jimž byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206 334 let, tedy každému v průměru trest v trvání přes 10 let.“ – Měl to být začátek, odčinění zločinů a křivd, čistý stůl pro osvobozené demokratické Československo. Byl?
Kam nás to jenom tohle dvacáté století dostalo? Čas velkých ideologií, socialismů, nacionalismů, totalit. Lidé, kteří budovali města ve skvělém a mírovém Rakousku, najednou s vytřeštěnýma očima řvou na schůzích nacistů, požadují smrt, válku, likvidaci celých ras, vojenské drcení demokratických států, totální boj. Dolních nevím kolik miliónů německé říše si dopřává směšný a nutně dočasný pocit nadřazenosti. Nechtějí být jenom spomocníky, chtějí se stát mistry, umělci smrti. A jejich Strana jim to umožní. Talentům z lidu typu Aloise Weisse.
Josef Seyfried měl dva bratry, Aloise a Rudolfa (zajímavá náhoda, Alois jako Weiss a Rudolf jako Pleskač!). Věřte nebo ne, také oni úspěšně pracovali „v řemesle“. Alois se stal od roku 1886 oficiálním popravčím rakouské správy Bosny a Hercegoviny. Vydržel dlouho, velmi, velmi dlouho. „Dělal“ ještě odsouzence z atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu 1914. Hlavní pachatel, Gavrilo Princip, ovšem oběšen nebude, soud ho ale pošle na dlouhá léta do žaláře: „Víte, nemáme u nás v říši rakousko-uherské přece dávno žádný středověk, jsme kulturní lidé – a ten chlapec není ještě plnoletý.“ Nemůže být zabit, bylo by to barbarské. Barbarské. Barbarské!
Alois Seyfried se proslavil coby milovník krásné hudby, hlavně Chopinových a Schubertových opusů. Jeho synek se stane nadějným amatérským výtvarníkem, malířem. Jako Bedřich Bílek. Husova ulice i s páně Hrachovou školní budovou byla za německé okupace přejmenována na Horst-Wessel-Strasse. Horst Wessel byl straník, nacista, svého času pouliční rváč jako Alois Weiss. Měl ovšem smůlu, když byl zabit politickými odpůrci, komunisty. Ti si též nebrali servítky. Horst měl rád hudbu, psal politickou poezii. Die Fahne hoch! Ferdinand Hrach, Alois Weiss, Herta Kašparová a tisíce dalších často zpívali z plných plic „Horst-Wessel-Lied“, píseň Horsta Wessela. Možná byl původem v podstatě Čech, tenhleten vzorový nacista. Wessel? Že by v šeru zapomnění jen zkomolenina původního českého příjmení „Veselý“? Kdopak ví?
Život ve dvacátém století překonával jakékoli fantazie. Skutečné osudy učinily veškeré vymyšlené literární příběhy směšně nudnými hříčkami. Retribuční soud zavře bývalého německého velitele Prahy generála Rudolfa Toussainta do vězení za podíl na smrti civilistů v průběhu Pražského povstání. V roce 1949 za ním komunisté – po provokaci a vykonstruovaném procesu – pošlou na Bory generála Karla Kutlvašra, legionáře, odbojáře a vojenského velitele téhož povstání. Kutlvašr s Toussaintem (a rovněž s J. Smrkovským) podepsali dokument o zastavení bojů v Praze a volném průchodu německých vojáků na západ. Vítěz a poražený tak sdíleli celu, vynášeli latríny, pracovali, během krátkých volných chvil rozmlouvali, dokonce hráli šachy, což byla ve věznicích tehdy málem jediná povolená zábava.
Jakýmsi supervítězem nad oběma byl ovšem zdánlivě Josef Smrkovský, komunistický aktivista a tehdy možno říci velký fanatik, uplatňující za každou cenu vůli své Strany v rámci Pražského povstání. Smrkovský byl vlastní partají, jíž vždycky tolik věřil, nejen zatčen, ale i brutálně mučen při přípravě vykonstruovaného procesu, který ho zřejmě měl přivést na šibenici, do rukou kata. Jako jeden z mála komunistických vězňů tlak své vlastní „rudé justice“ ustál a celé ono promyšlené, místními policisty a sovětskými poradci téměř k dokonalosti vycizelované násilí vydržel. Roku 1968 bude patřit k předním reformátorům, snažícím se o kultivaci totalitního režimu do přijatelné, alespoň částečně demokratické podoby. Ve vězení padesátých let ovšem potkal zaskočeného Toussainta, z nějž prý překvapeně vyjelo: „Vy jste přece vyhráli, ne?“
Rudolf Toussaint neměl co ztratit. Klidně podepsal spolupráci s tajnou bezpečností a za to mu bylo umožněno věnovat se zálibě – už to tu máme zas – kresbě a malbě obrazů. Jeho tvorba měla úroveň nadaného amatéra, pestrobarevné krajinky, architektury, snové motivy, řemeslný přesný realismus na samé hranice kýčovitosti. Umění pro dolních nevím kolik miliónů, úspěch, zájem dozorců, popularita. Plzeňská borská věznice dodneška vlastní několik opusů tohoto svého proslulého vězně. Trestanců prominentní kategorie se ovšem i později v jejích zdech prostřídá velké množství…
Smrkovský byl propuštěn už v roce 1955. Jeho Strana přece jen shledala, že mu za mnohem více vděčí, než co by mu mohla vytýkat. Karel Kutlvašr se dostal ven na amnestii 1960, vážně nemocný. Zemřel v říjnu 1961. Rudolf Toussaint směl rovněž odejít na svobodu, ještě v průběhu roku 1961 byl zakomponován do „výměnného obchodu“ se zadrženými agenty mezi Západem a Východem a mohl se usadit v Mnichově. Zemřel 1. července 1968, zatímco jeho spoluvězeň Josef Smrkovský stál na vrcholu své politické kariéry a vykonával od dubna funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR. Po příjezdu okupačních vojsk bude postupně odstaven, vyloučen z Komunistické strany Československa. Zemře v lednu 1974 na rakovinu, která se mu vyvinula během roku 1969.
Čekáte nějaké finální rozuzlení, soud, morální závěr, zhodnocení s odstupem? Instantní, definitivní pravdu jako z internetových diskusí? Nemám ji, stejně jako, myslím, dodneška ji není schopen vyjádřit ani kdokoli jiný. Čest hrdinům, hanba zločincům, zejména těm, kteří se vědomě podíleli na vzniku a prosazení ideologicky motivovaného společenského zla, jež pak dlouho ovládalo svět minulého století. A my ostatní? My všichni? Nejsme zde jako dav, masa, dolní či horní milióny. Každý z nás, jednotlivý homo sapiens, stojí tu sám za sebe, před dějinami, se svým svědomím a činy.
A co dál? Hmm, já nevím, ale Pavel Kohout, spisovatel, autor skvělé knihy Katyně (jíž zde vděčím za inspiraci pro tématiku popravčí a spomocnickou) a sběratel tolika životních zkušeností z 20. století, že by se řady z nich při své dnešní dosti těžce vykoupené moudrosti jistě milerád vzdal, nám vzkazuje: „To je váš problém.“ A má pravdu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
