Jan Opravil: Slovenskem na bicyklu i lodí

Hradný vrch, Bratislava, Dunaj, ostří hoši v černém, zdravé hlasy, skandování, řev. Horší reklamu pro hlavní město Slovenska si snad ani nelze představit. Video brazilského účastníka závodu Bernarda Cruze obletělo svět a už teď se na ně podívaly statisíce lidí. Téhle disciplíně se říká „downhill“, tedy vlastně „jízda dolů z kopce“. Nemylme se, všichni spolu jedeme „down“ z nějakého toho pomyslného vršku. A – řečeno s nadsázkou – jenom na nás záleží, kdepak se po závodech sejdeme, jestli na příjemné procházce nábřežím Dunaje, nebo při kopání masových hrobů.

Kniha amerického historika Timothyho Snydera „Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“ nikoho nenechává na pochybách, že se na našem kontinentě děly a možná i kdykoli znovu mohou stát věci opravdu děsivé. Strašlivé 20. století, zlatá éra ideologicky motivovaného násilí, zanechává stopu v každé hlavě. Totalitáři nás odnaučili diferencovat. Samozřejmě, i docela normálnímu a příčetnému člověku může někdo vadit, štvát ho, lézt mu na nervy. Dokonce též představa, jak snad čísi protivnost je ovlivněna jeho příslušností k nějaké – jakkoli definované – skupině, bývá svým způsobem jaksi „přirozená“, prostě takhle zjednodušeně a stereotypně uvažujeme. Na což ostatně už před drahnými léty pronikavě upozornil Gordon Allport (česky viz Gordon W. Allport: O povaze předsudků, Kosmas).

Jenže „za císaře pána“ by nikoho nenapadlo, že „dobrou“ metodou řešení problémů je nějakou iritující společenskou skupinu hromadně vystřílet, anebo – s využitím zkušeností ze sofistikované průmyslové organizace – systematicky svézt na ukrytá místa a tam zlikvidovat.

Slovensko nebylo T. Snyderem zahrnuto do pásu „Krvavých zemí“, ale ušlo této pochybné cti myslím jen o vlásek. Není přitom příjemnější země a srdečnějších lidí, než jsou Slováci. Neuvěřitelný příběh, kterým se začala kdysi dlouholetá tradice návštěv třídenních Bratislavských jazzových dní pro mne a partu kamarádů mluví sám za sebe: Skupinu sedmi (!) zcela neznámých studentů drahně po půlnoci ve svém bratislavském bytě, klidně a bez námitek, ubytoval Peter Tatár. A poté opakovaně, každý další podzim. Nevím, co se Peterovi tenkrát honilo hlavou, ale vůbec jsem se nedivil, když se jeho jméno později objevilo v opozičním dokumentu „Bratislava nahlas“, ale i mezi členy slovenského parlamentu, kam kandidoval za Verejnosť proti násiliu hned v roce 1990. Podle činů poznáš člověka, říká se, a podle zločinů nácka, dovolím si dodat. A teď tu máme to kolo, Hradný vrch, Bratislavu, Dunaj, ostré hochy v černém, zdravé hlasy, skandování, řev.

Já vím, není to dnes taková legrace, jak jste zvyklí. Přitom hlavní aktéři celé téhle frašky byli a jsou docela k smíchu. Přemoudřelý rakouský frajtr s jednou koulí a kartáčkovitým knírkem zkopírovaným od slavného komika Charlieho, či spíš z jím stvořené postavičky němé filmové éry. V armádě první světové války jej povýšili jen jednou a hlavně proto, aby coby štábní posel trochu vyniknul nad prosté vojáčky; hned mu ale do papírů připsali „dál nepovyšovat, nemá schopnosti“. Jakmile se v závěru konfliktu konečně dostal pod pořádnou palbu, brzy mu z toho šlehlo, tělo zastávkovalo a on oslepnul. Tehdy tomu říkali hysterie… Fanatický příznivec teorií o čistých rasách, zdravé krvi, dokonalých árijcích, sám ovšem typově nevyhraněný, zkrátka nefalšovaný „středoevropský mix“, řečeno stylem Thomase Bernharda: Onen temný rakouský typ z věčně zastíněných údolí, produkt neustálého příbuzenského křížení, zaostalý, tupý, agresivní. Brutálně vychovávaný otcem, v rodném městečku považovaným za hulváta. Grafoman, nenávidí Židy ale nikdy není schopen vyjádřit, proč přesně; zřejmě věří bez kritiky a rezervy i těm nejfantastičtějším konspiračním teoriím o jejich „světovládě“. Spolu s ním ulhaný doktůrek tělesně postižený obrnou v dětském věku, chovatel kuřat, pak bývalá letecká hvězda trápená obezitou a drogovou závislostí, okultista z dobré rodiny ochotný na základě podivného hnutí svého popleteného mozku přeletět k nepříteli, nedostudovaný spoluviník vraždy a jiní. Postavičky jak z filmu o Edu Woodovi, družina, jejíž označení za „elitu“ čehokoli by vlastně měla vyvolat jen hurónské pobavení. – Jakpak je tedy možné, že tu ještě dneska máme tohle „kolo, Hradný vrch, Bratislavu, Dunaj, ostré hochy v černém, zdravé hlasy, skandování a řev“?

Zmatený obyvatel oněch časů, český básník Vladimír Holan, napsal „roztříštěnou“ prózu Lemuria. Její stránky naplnil větami a odstavci, jež začínají docela normálně, srozumitelně nastiňují atmosféru a reálie, naznačují příběh, ale poté se vždycky rozkládají a rozpadají do tříště slov, písmen, ztracených významů, řízeného chaosu či spíš jakéhosi samovolně se proměňujícího informačního kompostu. Struktura vět ovšem – a to je právě geniální – zůstává zachována, takže člověk málo znalý českého jazyka by si mohl myslet, že má před sebou jen poněkud obtížný, přesto však celkem normální text: „Stejně jako korektivem nestálosti, drahá Tessuno, nemusí být stálost, ale jiná nestálost, ukončujeme své omyly netrpělivou, zoufalou nedůvěrou k jejich konci, to jest: pokračujeme v nich, jako by to byla nedokonalost bludů, jež nás nutí, vracet se k nim stále a jako by to byla jen jiná věčnost, která nutí naše omyly, aby se staly všemohoucími.“ A tak dále, a tak podobně, Vladimír Holan: Lemuria, Melantrich, listopad 1940, a co si s tím nacistický cenzor počal, na to se mě neptejte.

O nějakých dvacet let později, téměř jistě bez sebemenší znalosti či kontaktu s českým poetou, přidává se Rakušan Thomas Bernhard v až nepochopitelně kompatibilním tónu: „… uchopíš nějakou myšlenku, sleduješ tuto myšlenku, zase ji ztratíš, pustíš se do jiné, ztratíš i tu atd., žádná z tvých myšlenek není dotažena do konce, uskutečněna, kolem tebe se všude válejí jen samé nedodělky, člověk slábne, protože poznává slabost, pod tlakem, vydaný všanc, když běžím po ulici, lekám se, kam jdu, kam se chci dostat: lekám se, mám strach z každého pohybu, odpor k tělu, které je nám dáno, a ono na nás s nožem, nepřipouštím, aby o mně říkali, že jsem nesnesitelný…“ (Na výšinách, psáno 1957-9, vydáno však až 1989, u nás 2004).

Umělecké experimenty, které testují hranice logiky, struktury myšlení, smyslu a jeho hledání. Ostré kolo, Hradný Dunaj, skandování Bratislavy, vrch v černém, zdravý řev, hlasy. Zřejmě není náhodou, že špičkoví literáti dvou blízkých národů vykročili nezávisle po stejné cestě. Něco ve světě, kde oba žili (byli přinuceni žít, řekl by jistě Bernhard!), vedlo je k tomu, že psali docela podobné texty. There must be something in the water they drink! A taky ano: Mrazivý dotek totality. Způsob, jakým si diktátorské anticivilizační režimy přivlastňují a potom rozbíjejí jazyk, následně osudy mužů a žen, a nakonec i – fyzicky – lidské životy. Inspirace poněkud strašidelná, přesto inspirace. Krvavé země, ostré hlasy Bratislavy v černém, řev Hradný zdravý Dunaj, vrch skandování kolo.

Někteří si možná říkáte, že konec konců v tom Prešporku šlo o demonstraci proti zlým přistěhovalcům, a těch nacistických radikálů tu zas tolik nebylo, i když nějací přijeli též z České republiky nebo jinak zdaleka. A že vlastně o nic tak vážného nejde. – No, možná ne, možná ano. Stále platí: Nacionální socialismus má pro všechny připraven přesně ten „dáreček“, jaký chlapci, slovensky ovšem „chalani“, předvedli na „Hradný zdravý Dunaj vrch“: Pouliční násilí. Každodenní a (je-li jim dovoleno ujmout se moci) nakonec všudypřítomné.

Víte, v první Československé republice jste se prostě posadili třeba do kavárny naproti židovského pana profesora, předem jste se ovšem slušně zeptali o dovolení. Taková byla společenská norma. Intelektuál se na vás pravděpodobně usmál a řekl něco jako: „Ale jistě, beze všeho, bude mi potěšením.“ K situaci, kdy byste mu vylili na hlavu horké kafe a křičeli na něj: „Hnusnej židáku, táhni do koncentráku!“ bylo zdánlivě strašně, kosmicky daleko… Zdánlivě! Ve skutečnosti bývá však škrupinka lidské kultury, každodenní slušnosti a tolerance, jen docela tenounká. Stačilo, aby se „věřiči“ nacionálního socialismu pár let trénovali, stýkali se mezi sebou a vyvíjeli svá vlastní falešná kritéria pravdy a nové morálky, a už jim připadlo normální „Žida“ chytnout pod paží, shodit na zem a přinutit, aby kartáčkem na zuby čistil podlahu od toho rozlitého nápoje. – Pak bývá pozdě cokoli dělat, člověk, svědek takové scény, prostě dostane strach. Zvířecí strach, protože hrozba násilí je tak reálná, tak očividná a ohrožující. V té chvíli zkrátka víte, že pokud se zastanete pana profesora, pravděpodobně budete za chviličku ležet na zemi také a druhý kartáček se pro vás jistě též najde… Strach. Násilí. Zbabělost. Nová každodenní „kultura“. To není ten pravý okamžik pro důrazným hlasem pronesenou námitku: „Aber was machen Sie, lassen Sie Herrn Professor gehen, Sie Gauner! – Hmm, reálně, ono je jenom otázkou, u kterého slůvka uvedených vět dostanete první ránu. Odhadem někde při „lassen“…

Nejsme většinou vybaveni na to, abychom v takových mezních situacích začali hned hrdinsky bojovat proti darebákům, s nasazením zdraví a možná i života nešťastného pána ochránili a ty fašouny zahnali. Ostatně, oni mají převahu, vědí jak jednat, chodí ve skupinkách a pořádně vyzbrojeni. Trénovali to. Psychologicky se pak s touto hroznou situací nejspíš vyrovnáte hanebným způsobem; děláte, jakobyste nic neviděli. Nebo si začnete hledat zdůvodnění – však ten profesor je namyšlená celebrita, protivný chlap, jen mu dejte, ať předvede, jestli je opravdu tak chytrý!

Proti totalitě je pozdě bojovat když ta noční můra je tady, ovládla pole, změnila obecnou každodenní kulturu a triumfuje. Pak vám, pak už nám všem, ujel vlak. Je tak strašně těžké se potom diktatury zase zbavit. Stojí to tolik strachu, tolik svobody, tolik krve. Musíme být „opatrní“ včas!

„Ostré vrch skandování hlasy Hradný zdravý Bratislavy v černém, řev Hradný zdravý Dunaj, vrch skandování kolo ostré.“ Máte pocit, že úvaha či varování v předešlých odstavcích, na rozdíl od poslední věty, dává smysl a má logiku? Asi ano, ale uvažte, koho tu máme. Fašouni v Česku zavedli pokřik: „Čechy Čechům.“

Hmm, to zní pěkně, zvlášť když se jmenujete dejme tomu Šmíd, mámu taťka sbalil kdysi během vojny na Slovensku, praděda přišel odkudsi ze Srbska a – nikomu to neříkejte – jeho mutti se psala Sara Löw. Středoevropský mix, takoví jsme zde všichni. Čech, Slovák, Tatár, Pollák, Srbský, Moravec. Ostatně Himmler vyprávěl kdysi Felixi Kerstenovi o jakýchsi židovských předcích pana říšského vedoucího a zastupujícího protektora Heydricha. A jaký býval Reinhard na fotkách pěkný árijec, nordický typ! „Typický středoevropský mix, přistěhovalec, skandování hlasy, Hradný zdravý Bratislavy, kolo ostré, rakouský frajtr s jednou… milá Tessuno.“

Říká se, že v těchhletěch ostře nacionalistických partičkách hledají jejich příznivci a příslušníci pocit bezpečí, náhradní rodinu. No vidíte, ani tady nemůžete ve fašounských mozcích objevit elementární logiku. Jednoduchá otázka: „Když se svým kamarádům ze ,Strany‘ či ,Jednotky‘ znelíbíte a oni se vás, dejme tomu, budou chtít zbavit, bylo by pro tu chvíli lépe sedět mezi ostře ozbrojenými zabijáky, anebo uprostřed nějaké skupinky submisivních uctívačů odkazu Mahátmá Gándhího?“

Co na to říká váš ostrovtip, Kamaraden? Možná tohle: „Ostré Bratislavy řev Hradný zdravý vrch Dunaj, skandování… jjjá néévim.“

A já teď taky nevím, koho se vlastně máme víc bát. Záhadných přistěhovalců, jež naše úřady, budou-li řádně pracovat, mají možnost důkladně prověřit, kontrolovat je, ještě pěkných pár let si jich všímat? Anebo těch prý „našich“ tuzemských fašistů, kteří už jsou prověření opravdu dost a pan Bernardo Cruz o nich přes facebook a youtube informuje celý svět? Koho si vybrat? Říkáte „Čechy Čechům“, ale copak je to za Čechy, když podporují politiku rakouského frajtra, který nám kdysi sebral stát, armádu, svobodu, i ty fyzické životy celé řady velmi hodnotných a významných lidí? Byvších občanů Rakouské monarchie a potom Československé republiky, kteří zde bez rozdílu původu a jakýchkoli nuancí ve svém rasovém „mixu“ budovali stát, obdělávali půdu, stavěli domy, studovali, bádali a učili, tvořili krásná umělecká díla, přijímali návštěvy a nechávali je přespat, konstruovali smělé dopravní projekty a žel – vynaložili nakonec marně spoustu peněz a energie na obranná opatření právě proti tomu vašemu nacistickému Charliemu, směšné figurce z filmů.

Timothy Snyder nás varuje: „Jestliže však historii nebudeme budovat a bránit na zcela odlišných základech, shledáme, že Hitler a Stalin nadále určují způsob, jímž na jejich činy pohlížíme… Dnes panuje všeobecná shoda, že masové vraždění v průběhu dvacátého století má maximální morální dopad na století jedenadvacáté… Někteří (rolníci) soudili, že Satan přišel na zem v převleku za stranického aktivistu…“ Hannah Arendtová v éře nástupu velkých totalit 20. století spatřovala příčinu vytvoření moderní „atomizované“ společnosti, pro niž se stalo typickým odcizení každého od všech ostatních… Tak jak to tedy vlastně je, Kameraden?

Co kdybychom si teď, my tady „čechyčechům“, vybrali z lodí, plujících přes Středozemní moře, nějaké opravdu trpící, válkou a násilím postižené a zároveň tvořivé a k práci odhodlané přistěhovalce? I když, pravda, už teď je nás tu dost, to víte, tradičně přelidněná Střední Evropa… No, aby nás dál nepřibývalo, vypravili bychom po Dunaji jiné loďky, takové docela pěkné velké pramice, od Gabčíkova, tam je pak volná řeka a silný proud. A víte co, Kameraden, nechtěli byste si nastoupit?

Samozřejmě všichni spolu, v jednotě je přece síla, ve straně jako v rodině. „Uchopíš nějakou myšlenku, sleduješ tuto myšlenku, pod Hradním vrškem, jako by to byla jen jiná věčnost, která nutí naše omyly, aby se staly všemohoucími…“