Odborářští vůdcové dali o letošním svátku práce všem pracujícím pokyn nevolit Národní frontu za žádnou cenu. Raději Macrona nežli Le Penovou. Zapomněli snad, že loni v létě po tři týdny válčili v ulicích měst proti jeho pracovnímu zákonu, který omezuje odborovou svobodu a ruší 35. hodinový pracovní týden? Zapomněli, že jako ministr hospodářství prodal část Alstomu, výkvět francouzské technologie, americké konkurenci General Motors za požární cenu? Nevšimli si, že má v programu v této činnosti pokračovat? Jistěže ne. Ale řídili se jedině správným politickým myšlením, že Le Penová představuje stranu, která je fujtajksl zlo, rasismus a fašismus. Věděli, že většina francouzské dělnické třídy má stejný názor, protože rozhlas, tisk a televize jej hlásají už víc jak čtyřicet let.
Následující den se objevil na obrazovce France 1 Jean-Luc Mélenchon, vůdce hnutí La France Insumise, rozumí se tím Francie, která se nepoddá diktátu elity a kapitálu. V prvním kole prezidentských voleb získal 19 procent odevzdaných hlasů, což představuje víc jak sedm milionů voličů. Mélenchonův politický program se shoduje s programem Marine Le Penové jako přes kopírák v odmítání Evropské unie, NATO a vládnoucího systému. Je však zcela protichůdný v otázkách postoje k imigraci. Tam, kde je Le Penová zcela kategorická, Melenchon, který pochází z Maroka, je nesrovnatelně vstřícnější. Tento rozpor je jádro pudla jejich dlouhotrvajícího politického střetu, který postupně přerostl v osobní zášť, hraničící s nenávistí. Už proto nepřekvapuje, že Mélenchon v televizi oznámil, že jemu by „museli ruku ukroutit, aby volil Národní frontu“. Svým stoupencům dal na vybranou: Macron nebo bílý lístek.
Na to se konalo závěrečné televizní klání, do něhož Le Penová nastupovala s vědomím, že musí zvolit taktiku va banque, útočit a útočit. Macron zůstal klidný a na výpad odpovídal výpadem. Le Penová přesvědčila jen své věrné. Navíc kamery k ní nejsou tak laskavé jako k fotogennímu, modrookému, třiceti devítiletému Macronovi, který se předvedl jako výborný debatér a zkušený politik.
Skutečnost, že lístek pro něho hlasovalo šedesát šest procent občanů, kteří se dostavili k volbám, neznamená, že mu všichni dali svoji důvěru. Předstih třiceti dvou bodů před Le Penovou je veliký, ale pro většinu příznivců Jean-Luca Melenchona volba Macrona bylo gesto protestu proti Národní frontě. K tomu je nutno přičíst další miliony odborářů, republikánů a socialistů, kteří poslechli hlas svých vůdců. Všichni je nabádali, aby hlasovali pro Macrona. Uvažme dále rekordní neúčast a množství bílých lístků, což dohromady představuje třetinu právoplatných voličů.
Jakou skutečnou míru důvěry národa má nový prezident ukáže počet poslaneckých mandátů, které jeho nezakořeněné, jednoroční hnutí En Marche! získá v červnových parlamentních volbách.
„Jsem politický míšenec“
Takto se definoval Emanuel Macron tři dny před volbami. Jako centrista si vybírá v ideologii pravice a levice hrozinky. Je to jako když myška vařila kašičku, tomu dala, tomu vzala, na chuďasy zapomněla.
Macron hodlá posílit evropskou integraci, ustavit ministra financí eurozóny, snížit daně průmyslových korporací z 33.3% na 25%, zrušit 12O.000 pracovních míst ve státní správě, usnadnit podnikům propouštěni dělníků, podpořit podnikání ve výrobě obnovitelné energie, snížit daň ze mzdy, umožnit zaměstnavatelům a zaměstnancům dohodnout se o pracovní době, najmout 10.000 policistů, zvýšit výdaje na zbrojení na 2% HDP, posílit hraniční stráž o 5.000 mužů, povolit islámské šátky na univerzitách, snížit počet poslanců a senátorů a zakázat jim, aby si najímali rodinné příslušníky jako asistenty.
Macron je pro volný obchod a bezbřehý pohyb kapitálu. Vítá imigraci a myslí, že islámský terorismus je cena za multietnickou a multikulturní společnost. Považuje se za ochránce vlastenců proti nacionalistům.
Také Le Penová se považuje za ochránkyni vlastenců, ale proti globalistům.
Oba tak společně, i když každý pro protikladné cíle, zvětšují rozštěp národa. Rozštěp mezi comfortables, jimž systém prospívá, a miserables, které nechává na holičkách, mezi elitou a plebsem, mezi městem a venkovem. Byl tu odjakživa, ale nikdy tak hluboký jako dnes. Bude ovlivňovat rozhodujícím způsobem politický a společenský vývoj ve Francii v příštích letech.
A nejen ve Francii. Rozštěp se táhne od jižní paty Itálie až po severní špici Finska. V Americe, zemi paradoxů, po něm sklouzl do Bílého domu Donald Trump. Je to rozštěp, který je důsledkem třídního boje podle Warena Buffetta, jednoho z největších bohatců světa. „Ano, třídní boj existuje všude,“ prohlásil na kameru v rozhovoru s TV CNBS, „ale je to moje třída, třída bohatých, která jej vede, a my vyhráváme.“
Zítřek nebo včerejšek?
Emanuel Macron odvrátil hrozbu francouzského odchodu z EU a NATO a systémových změn. Francouzské a evropské vládnoucí elity –finanční, průmyslové, politické, intelektuální, šou-byznysové, mediální- nadšeně vítají jeho příchod do Elysejského paláce. Ne, že by od něho čekaly zázraky, ale, proto, že může velice významně přispět k zachování společenského zřízení, které jim vyhovuje.
Problém těch, kdo doufají, že populistická hnutí v Evropě jsou za zenitem, protože prohrála ve volbách v Rakousku, Holandsku a nyní ve Francii, spočívá v tom, že příčiny nespokojenosti, které tato hnutí vyvolaly, nejen nezmizely, ale budou zákonitě sílit.
Na prvním místě je ztráta národní svrchovanosti a identity. Evropská unie příliv přistěhovalců nejen nezvládá, ale přímo podporuje. Jejich asimilaci zahltilo nezvladatelné množství. Ve všech velkoměstech západní Evropy vznikají ghetta, kam se policie neodváží vstoupit. Roste kriminalita, chudoba etnické a náboženské spory a nenávist vůči domácímu obyvatelstvu. Dovede si někdo představit výbušnější směs ? Není divu, že muslimové druhé generace, kteří vyrostli v Evropě, se stávají sebevražednými atentátníky a teroristy.
Na druhém místě je nezaměstnanost, která plodí chudobu. V eurozóně zatím nepoklesla pod úroveň, kterou měla před finanční krizí. Nejvíce postihuje jižní Evropu, kde je vysoká a chronická, zatímco v Německu je rekordně nízká. Emanuel Macron byl v Hollandově vládě ministrem hospodářství, když Francie měla víc než deset procent nezaměstnaných a nejchudokrevnější ekonomický růst v celé EU. Hlavní břímě nesli a nesou mladí lidé do dvaceti pěti let. Každý čtvrtý z nich dnes marně hledá obživu. Le Penová slibovala, že zastaví stěhování pracovních míst do levnějších krajin a zavede „inteligentní“ ochranářství. To je vrchol kacířství pro Macrona, který hodlá pokračovat v liberálním směru svého mentora Francois Hollanda.
V posledních deseti letech, kdy životní úroveň v zemi klesala a nespokojenost rostla, systém vyslal na svoji záchranu do Elysée dva politiky. Republikána Sarkozyho a po něm socialistu Hollanda. Oba byli vydáváni za budoucnost Francie. Oba skončili fiaskem. Nyní nastupuje třetí, tentokrát nezávislý politik Macron. Otázka je, zda tento bývalý „Mozart financí“ z Banque de Rothschild bude prvním prezidentem zítřka, anebo posledním prezidentem včerejška?
Autor je český novinář žijící v Ženevě.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
autor: PV
